Marcela Martiníková – Balerína obdařená múzickým nadáním a emocionalitou

Listy důvěrné (Marcela Martiníková). Foto: archiv M. Martiníkové.

Tehdy končil desátý jubilejní ročník nové střední umělecké školy a absolventi-muži museli povinně nastoupit dvouletou vojenskou prezenční službu, studenti vysokých uměleckých škol plnili vojenskou povinnost v průběhu studia. V té době jsem studovala na Akademii múzických umění a byla vedoucí taneční skupiny jednoho ze tří vojenských uměleckých souborů. Při neoficiálním výběrovém konkursu na taneční konzervatoři upoutala mou pozornost právě Marcela Martiníková.

První angažmá v Ostravě

Balerína, obdařená okouzlujícím zjevem, pohybovými dispozicemi, mimořádným múzickým talentem a emocionalitou, zahájila kariéru ve Státním divadle v Ostravě. Emerich Gabzdyl jí okamžitě svěřil náročné a stylově odlišné titulní role svých celovečerních inscenací – Kateřinu v neoklasické Prokofjevově baletní novince Kamenný kvítek (1958), Mášu v klasickém Louskáčkovi P. I. Čajkovského (1959), Felicianu v české novince Florella skladatele Karla Kupky (1960), Desdemonu v Hanušově baletní novince Othello (1963).

Pavel Šmok, angažovaný Gabzdylem jako druhý choreograf souboru, jí dal roli Clarisy v Burghauserově celovečerním baletu Sluha dvou pánů (1959), Candelas v Čarodějné lásce Manuela de Fally (1963), Svědomí v Bukového Hirošimě (1964) a v Picassiádě, svém prvním televizním baletu, inspirovaném obrazy slavného kubistického malíře s hudbou Karla Kupky.

S Baletem Praha po světě

Touha po nových tanečních formách vedla Marcelu Martiníkovou v roce 1964 do Prahy, do nově založeného souboru Balet Praha. Zde ve spolupráci s choreografy Pavlem Šmokem a Lubošem Ogounem plně rozvinula své dramatické a múzické dispozice při vynalézání nekonvenčního tanečního tvarosloví a nových koncepcí komorní baletní tvorby, spjaté s hudebním obsahem. Proměnlivé stavy duše, evokované hudbou, vytančila jako Dívka ve Freskách Piera della Francesca Bohuslava Martinů (1965) a ve Sněti na hudbu Charlie Minguse (1966). Stala se první múzou Pavla Šmoka na jeho cestě v tvorbě nového uměleckého fenoménu – komorního baletu.

Svým dramatickým talentem oslnila jako Dívka v Ogounově netradičním ztvárnění Bartókova Podivuhodného mandarína (1964) a v neméně originálním pojetí Janáčkových Listů důvěrných v koncepci Pavla Šmoka (1968). Taneční vyjádření hudebního obsahu v dramatických proměnách ústřední postavy Matky-Milenky-Inspirace-Smrti v Listech důvěrných bývá označováno za vrchol jejího interpretačního umění.

Tehdy jsem již byla šéfredaktorkou časopisu Taneční listy, který vznikl v téže době jako Balet Praha s posláním popularizovat a kultivovat umění českého tance a baletu. Intenzita tanečního výrazu Marcely Martiníkové byla tak silná, že vyzařovala i z fotografií. Byla to právě ona s Rudolfem Bromem ve Šmokově choreografii Fresky, kteří v roce 1966 zaujali šéfredaktora Anatole Chujoye natolik, aby v New Yorku do časopisu Dance News vybral právě jejich snímek z dalších patnácti, které jsem přiložila k svému článku o baletu v Československu. Záhy nato britský časopis Ballet Today napsal o Baletu Praha, že „železná opona není asi tak neprostupná, jak se říká“.

Období oslnivého hledání nových forem baletního výrazu v průběhu zájezdového putovánís Baletem Praha po celém kulturním světě završilo následné dvouleté angažmá se souborem Pavla Šmoka v Basileji (1970–1972).

V Národním divadle

Marcela Martiníková nastoupila v roce 1972 do pražského Národního divadla, kde od roku 1970 působil jako umělecký šéf baletu Emerich Gabzdyl. Ten pro ni vytvořil hlavní roli ve Stravinského Svěcení jara (1972) a roli Dorotky v baletu Ondráš od skladatele Ilji Hurníka (1974).

Ve výčtu choreografů, s nimiž poté v ND spolupracovala na tvorbě nových rolí až do roku 1988, jsou uvedena jména mnoha osobností, mj. Miroslava Kůry, Petera Darrella, Jiřího Blažka, Daniela Wiesnera ad. Byla mstivou Carabosse (1974), vášnivou Carmen (1976) a řadou dalších, charakterově odlišných postav.

V průběhu třiceti let oslovila svým uměním nespočet diváků u nás doma i na četných zahraničních turné, po aktivní kariéře baleríny předávala své profesionální znalosti jako pedagožka dalším baletním generacím v Národním divadle a Laterně magice.

Z baleríny legendou

Osobnost Marcely Martiníkové nevzbudila jen pozornost diváků, ale též domácích i zahraničních kritiků a teoretiků tance, kteří jí věnovali články v časopisech a hesla ve slovnících.

„Portrét tanečnice Marcely Martiníkové“ v Tanečních listech č. 1/1969 začíná slovy: „Jsou v životě diváka vzácné okamžiky, kdy při sledování nějakého výkonu náhle cítí: tohle je to pravé! Teď, v tuto chvíli, jsem přítomen něčemu velkému, překrásnému, pravdivému. Naposled – a myslím, že mluvím mnohým z duše – jsme měli tento pocit při Šmokově choreografii Listů důvěrných, ztělesněných na Janáčkovu hudbu dvěma tanečníky Baletu Praha Marcelou Martiníkovou a Petrem Koželuhem. Pocit byl tak intenzívní a nakažlivý, že zachvátil i účinkující… Pravdivost umění.“ (Věra Petříková)

Texty a rozsáhlá obrazová dokumentace věnované Marcele Martiníkové jsou publikovány v Tanečních listech č. 6/1979. Stručné umělecké curriculum vitae Marcely Martiníkové je zaznamenáno ve slovníku Národní divadlo a jeho předchůdci (Academia Praha, 1988) a v Českém tanečním slovníku z roku 2001 (Divadelní ústav Praha).

Blednoucí odkaz českých baletních a tanečních umělců padesátých až osmdesátých let minulého století klade před tanečníky a tanečnice naší současnosti otázky: čím to bylo, že právě v dobách, kdy železná opona rozdělovala svět na Západ a Východ, měli čeští baletní umělci větší renomé v zahraničí na obou světových stranách než u nás doma? A proč se historie opakuje? Případným zájemcům o hledání odpovědi na tyto otázky doporučuji Taneční listy roč. 1969, kde naleznou nejen portrét Marcely Martiníkové (č. 1), ale rovněž rozhovor S Pavlem Šmokem úvahy nad baletem (č. 5), v němž se dočtou více o jeho tvůrčích záměrech, choreografických principech a vzniku Janáčkových Listů důvěrných, případně v č. 1 rozhovor s Lubošem Ogounem Proč jsem přijal angažmá v Brně.

Intenzívní a nakažlivý pocit diváků, že byli přítomni něčemu velkému, překrásnému a pravdivému, provázel Marcelu Martiníkovou po celou dobu její umělecké kariéry. Mimořádná divadelní Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru baletu 2016 a čestné občanství Prahy 1, udělené v roce 2018, jsou poděkováním za její nezapomenutelný vklad do umění českého baletu a šíření jeho jména v zahraničí.