Mats Ek, provokatér, jehož balety se vám dostanou pod kůži

Prominentní i kontroverzní umělec Mats Ek oslavil 18. dubna 2025 osmdesátiny. Byť je jeho jméno krátké, při vyslovení zní jako dva výstřely, jako dvě trefy do černého… A trefou do černého je i tvorba tohoto švédského tanečníka, režiséra a choreografa, narozeného v Malmö, jenž ve svých dílech přehodnotil roli ženských heroin coby éterických krásek, slabých a bezmocných, vydaných na pospas osudu, a „pošramotil“ tak dobrou pověst poslušných a poddajných samiček vznášejících se v romantických a postromantických baletech nad zemí.

Mats Ek. Foto: © Lesley Leslie-Spinks.

Od divadla k tanci
K umělecké cestě ho předurčilo již rodinné zázemí, jeho rodiči byli významná choreografka Birgit Cullberg (1908–1999) a herec Královského dramatického divadla ve Stockholmu (Kungliga Dramatiska Teatern) Anders Ek (1916–1979), který si zahrál i ve filmech Ingmara Bergmana. A tak cesta jejich syna Matse k tanci vedla přes divadlo, kdy již v osmi letech účinkoval v díle Birgit Cullberg Medea, a stejně jako jeho matka se začal seznamovat s tanečními technikami v pozdějším věku: klasický tanec studoval u Lilian Kariny (švédské tanečnice, pedagožky a spisovatelky ruského původu), moderní tanec u Donyi Feuer (americké tanečnice, choreografky, průkopnice modern dance) a rovněž se vzdělával v dramatickém umění. Své první umělecké ostruhy získal v pozici asistenta režie ve stockholmském Marionetteatern, poté v Královském dramatickém divadle.

V roce 1973 matka Matse přesvědčila, aby se připojil jako tanečník k jejímu souboru Cullberg Ballet, přičemž za tři roky zde choreografoval a v roce 1985 převzal umělecké vedení do svých rukou. Mezitím působil v Ballett der Deutschen Oper am Rhein v Düsseldorfu (1975), jednu sezonu (1980/1981) tančil v Nederlands Dans Theater (v roce 1997 zde inscenoval A Sort Of). Prvními Ekovými choreografiemi byly The Officer’s Servant, Saint George and the Dragon (1976) a Soweto (1977). Mats Ek v nich nacházel svůj osobitý styl, rukopis ovlivněný i způsobem práce Birgit Cullberg, která čtyři roky strávila v Dartingtonu v Anglii u Kurta Joosse, jenž ji nasměroval k tanečnímu divadlu.

I v Ekových dílech vidíme tanec fungující v dramatickém narativu s vyostřenou až agresivní expresivitou, s brutálními řezy do estetického kánonu krásna, jehož líbivé linie se pokřivují až do ošklivosti, když se obnažují temné lidské stránky, a to v překvapivých a šokujících vizích. Tak je tomu i v případě taneční inscenace The House of Bernarda Alba vycházející z románu Garcíi Lorcy a vytvořené v roce 1978 pro Cullberg Ballet, kdy se Ek nebál ukázat až perverzní obsese.

Stejně nemilosrdný byl i ve zpracování klasických baletů. V jeho Giselle (1982) se hrdinka ocitá v psychiatrické léčebně, Labutí jezero (1987) je psychologickou introspekcí Prince Siegfrieda, zmítaného mezi realitou a snem a nevyhraněnou sexualitou, ve Spící krasavici (1996) klíčová postava bojuje s drogovou závislostí, v Carmen (1992) se sice drží známé předlohy Prospera Mériméa, ale divoká barevnost dekorace a kostýmů a neurvalost Carmen, ne vždy obratné sexuální dračice, dodává milostné tragédii jakýsi osvobozující rozměr uvolněné současnosti i hravost.

Inzerce

Žena v hlavní roli
Hlavními postavami baletů Matse Eka jsou především ženy. I v jeho Labutím jezeru, „ačkoli je princ neustále přítomen, je to, podle Ekových slov, Odette/Odile, kdo představuje červené srdce díla“. Kostýmy a scéna v křiklavých témbrech od Ekovy dlouholeté spolupracovnice Marie-Louise Ekman jsou i zde plně integrovány do dramatu, kdy některé z postav mají plešaté hlavy, jako by měly masky, proto o to více vyniká síla jejich charakterů a hloubka psychologické sondy, jež nám Ek předestírá.

Do Ekových baletů se dle mého soudu vpíjí i drsnost Seveřanů, nesmlouvavost a krutá upřímnost norského dramatika Henrika Ibsena. Ten hrdiny ve svých hrách nešetří stejně jako již zmíněný Ingmar Bergman, proslulý filmy odhalujícími lidské utrpení na pozadí poklidné přírodní scenérie či uvnitř přepychových interiérů – jako je tomu kupříkladu ve snímku Fanny a Alexandr z roku 1982, kdy vám tuhne krev v žilách, kdy „jen“ slyšíte zoufalý nářek Emilie, které zemřel náhle manžel, byť na konci tříhodinové fresky z počátku minulého století se všichni radují ze života, z vítězství dobra nad zlem.

Stejně tak i Mats Ek prosvětluje chmury protagonistů, jejichž mix touhy, potřeb a slabostí nahlíží s úsměvem a přidává i karikaturní nadsázku. Utrpení vykreslené v Giselle, Labutím jezeru, Carmen (všechny tři premiérované s Cullberg Ballet), Spící krasavici (vytvořené pro Hamburg Ballet) je tlumené, humorizované, někdy zaplašené kouzly. Ženy (i muži) vystupující jakožto ústřední persony jsou zraněné, ale současně i zraňující, psychicky křehké, a přitom silné, když jsou odhodlány své třinácté komnaty otevřít a vymést… Proto si nemohou zachovat jen krásnou tvář a vyzdvihovat fyzickou eleganci. Tanečnice a tanečníci v Ekových baletech se chovají mnohdy obhrouble, jejich údy jsou často jakoby bezvládné a bez kontroly, v jejich výrazu je vidět deziluze i milostná dojetí, když rozum ovládnou silné emoce. Kouří se doutníky, do ruky se zapichují jehly, ztrácí se rozum, a přes to vše se od aktérů vyžaduje klasická technika, taneční materie obsahuje z ní vycházející prvky včetně principů z modern dance.

Poté co Mats Ek v roce 1993 opustil Cullberg Ballet, nastudoval s baletním souborem Pařížské opery svou Giselle, v roce 2000 zde vytvořil Apartment a později Another Place a Boléro (2019). V Apartment, tedy v bytě, jsou postavy konfrontovány se svou samotou prostřednictvím předmětů denní potřeby, jako jsou bidety, televize, sporáky i vysavač. Mezi nimi a s nimi se tančí sóla i duety podkreslené hudbou kapely Fleshquartet. A letošní umělcovo životní jubileum připomněl Královský švédský balet (Kungliga Svenska Baletten) 7. února 2025, kdy se odehrála premiéra Ekova A Cup of Coffee s hostující Anou Lagunou, Yvanem Auzelym, Lisou Drake a Nicolasem Le Richem.

První jmenovaná, Ana Laguna, se stala Ekovou uměleckou a životní esencí, jeho manželkou a interpretkou, na níž stavěl Giselle, Carmen, Spící krasavici i sólo YXA/Sekera (více zde). Pro ni a Michaila Baryšnikova vytvořil Place (2008), jemu a svému bratrovi Niklasi Ekovi věnoval duet The Other (2007). Jeho matka Birgit pak ve svých třiaosmdesáti letech tančila v televizní inscenaci La Vieille et la Porte (1991), za niž Mats obdržel Emmy Award, stejně jako za Smoke (1996) dedikované Niklasovi, jenž zde tančil se Sylvií Guillem, pro niž udělal i sólo Wet Woman (1996) a Ajö/Bye (2012). Pro Cullberg Ballet vytvořil naposledy ve spolupráci s Pork Quartet choreografii FLUKE, prvně prezentovanou v listopadu 2002 v Dansens Hus ve Stockholmu. Přestože se uvádí, že Mats v roce 2016 se svou ženou Anou ukončili taneční kariéru, s ní a čtyřmi kily brambor tančil ještě v roce 2018 Potatoes a o rok dříve vystoupili ve Velkém divadle při předávání cen Benois de la danse v Memory rekapitulujícím životní peripetie a vzpomínky této slavné dvojice, přičemž Ek získal toto ocenění již v roce 2006 za celoživotní přínos.

Mnohá z děl Matse Eka byla rovněž zfilmována, a kromě Royal Opera House ve Stockholmu, kde v roce 2013 premiérovali Juliet & Romeo, se Ekovy balety mimo jiné uvádějí v Oslo Opera House, Hamburg Ballet, Velkém divadle v Moskvě, v Deutsche Oper Berlin, English National Ballet (zde v roce 2022 vytvořil novou verzi Sacre du Printemps z roku 1984), v Opéra de Lille, kde měli na repertoáru Carmen stejně jako Balet ND v Praze (2008). Mezi Ekovy významné režie se pak řadí Don Giovanni (1999) a Andromaque (2001) v Královském dramatickém divadle.

Matse Eka iritovalo, že „klasický a moderní balet považuje ženu za jakousi ozdobu nebo slabou osobu, kterou je třeba zvedat a starat se o ni“. Vadilo mu, že „ženám nikdo nedovoluje a nepomáhá využívat jejich sílu, neprovokuje ji“, což považoval v tanečním světě za překážku. Ek ji ve svých více než třech desítkách inscenací odstranil. A za to mu jistě náleží velký dík nejen od balerín, ale také od diváků, jimž se jeho extravagantní díla dostávají pod kůži.