Michail Fokin, novátor baletního světa počátku 20. století

Michail Fokin. Zdroj: Wiki commons.

Autor Zuzana Rafajová

Les Sylphides, Umírající labuť, Polovecké tance, Šeherezáda, Petruška. Jen drobný výběr z choreografické tvorby Michaila Michajloviče Fokina ukazuje jeho reformátorský přístup k tanci – jakkoli se z dnešního pohledu jím implementované postupy nemusí jevit jako tolik revoluční, opak byl pravdou. Les Sylphides (a ostatně i jejich první verze pod názvem Chopiniana) vrátily na jeviště poezii a snivou atmosféru období romantismu, kdy cit a celková nálada byla důležitější než okázalá technická brilantnost baletních férií konce století. Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saënse pro Annu Pavlovu byla hloubavou miniaturou, v níž mohla tanečnice uplatnit svou silnou výrazovost (etudu na téma plavnosti paží z choreografie vytvořily spíše až její reprízy během 20. století, na záznam Pavlovy se můžete podívat zde). Šeherezáda nechala hlavní baletní hrdinku tančit bez špiček a nebála se exotického erotismu (chtělo by se říct, že do určité míry prošlápla cestu v tomto smyslu mnohem otevřenějšímu Nižinského Faunovu odpoledni), Polovecké tance vtrhly na jeviště s nekompromisní energií korespondující s Borodinovou hudbou a pařížskému publiku po právu doslova vyrazily dech. Petruška se zmiňuje většinou kvůli neopakovatelnému výkonu Václava Nižinského, jednalo se však rovněž o první spolupráci Igora Stravinského s nově vzniklým souborem Les Ballets Russes a Fokin se v choreografii již na míle vzdálil od carského baletního repertoáru, v němž sám vyrostl.

Fokin se narodil 23. dubna 1880 v Petrohradě (byl sedmnáctým dítětem z celkem osmnácti, dospělosti se však dožilo pouze pět sourozenců), kde začal v devíti letech navštěvovat místní Carské baletní učiliště; krom tance studoval rovněž hru na balalajku a byl prý vášnivým fotbalistou. Ještě téhož roku stál poprvé na jevišti v jedné z dětských rolí v Petipově baletu Talisman, o sedm let později debutoval v hlavní mužské roli Paquity jako Lucien d’Hervilly. Velice rychle se propracoval k sólovým rolím, v nichž slavil úspěchy, ve dvaadvaceti letech dostal dokonce příležitost vyučovat v Učilišti, které sám vystudoval. Svět klasického baletu a jeho postromantická podoba však mladému tanečníkovi příliš nekonvenovala. Jeho prvním choreografickým pokusem se stalo dílo Acis a Galatea pro absolventský ročník carské baletní školy, záhy nato jej oslovila jeho vrstevnice Anna Pavlova a vznikla ikonická Umírající labuť.

Následovala Chopiniana (později přepracována na Les Sylphides), ve které si sám Fokin zatančil hlavní mužskou roli, a Le Pavillon d’Armide, na kterém spolupracoval scénograf a kostýmní výtvarník Alexandre Benois. Fokin se pohyboval ve společnosti nové, progresivní generace umělců. Bylo tedy vlastně jen otázkou času, kdy se v těchto kruzích seznámí se Sergejem Ďagilevem a stane se prvním klíčovým choreografem v roce 1909 založeného souboru Les Ballets Russes, v němž se potkaly osobnosti jako Nižinskij, Stravinskij, Karsavina, Benois, Léon Bakst a později mnozí další (Mjasin, Nižinská, Debussy, Ravel, Picasso, Chanel).

S Ruskými balety spolupracoval Fokin mezi lety 1909 a 1912, kdy po sporech s Ďagilevem, který začal upřednostňovat choreografická díla Václava Nižinského, soubor opustil. Vrátil se o dva roky později, aby vytvořil ještě několik baletů – mimo jiné Legendu o Josefovi a Le Coq d’Or s kostýmy ruské avantgardní výtvarnice Natalie Gončarovy. Na své působení u souboru navázal poté Fokin ještě na konci 30. let, kdy se spojil s jedním ze dvou souborů navazujících na původní Les Ballets Russes, Original Ballet Russe Vasilije de Basila.

První světová válka rozprášila Ruské balety do všech koutů světa. Fokin se s manželkou, tanečnicí Věrou, vrátil do Ruska, aby se přes Švédsko ve 20. letech dostal do Ameriky, kde zakotvil a sehrál mimořádně důležitou roli v založení americké baletní tradice, která byla v této době stále ještě v embryonálním stadiu. Manželé Fokinovi založili v New Yorku v roce 1921 baletní školu a o tři roky později soubor American Ballet Company, který tančil na jevišti Metropolitní opery, a byly to v neposlední řadě Fokinovy Les Sylphides, které otevíraly první sezónu American Ballet Theatre v lednu 1940. Kromě Spojených států jezdil Fokin uvádět svá díla rovněž do zemí Střední a Jižní Ameriky, jeho posledním dílem byla Helena Trójská pro soubor v Mexico City, balet, který nakonec přispěl k choreografově smrti. Během zkoušek v létě 1942 bojoval s krevní sraženinou v levé noze, kvůli které Mexiko předčasně opustil, posléze se jeho zdravotní stav zhoršil, dostal zápal plic a dne 22. srpna 1942 v New Yorku zemřel.

Fokin však nebyl pouze tanečníkem, pedagogem a nesmírně pilným choreografem (během svého života vytvořil přes 80 titulů), ale rovněž tanečním teoretikem. Byl to on, kdo se zasadil o emancipaci choreografů jako tvůrčích umělců a kdo otevřeně psal o potřebách baletu v novém světě 20. století. Své myšlenky sepsal do eseje známé pod názvem Pět principů, kterou uveřejnil 6. července 1914 v londýnských The Times. V ní volá po originalitě, opuštění zavedených forem, pravdivosti výrazu a gesta a nutnosti umět vyjádřit emoce celým tělem. Neodmítá nutně celou baletní tradici, chápe její vliv, stejně tak si ale v novém baletu uvědomuje přínos Isadory Duncan, kterou viděl tančit během jejího hostování v Rusku roku 1905. Bylo by však omylem ve Fokinovi vidět zastánce moderního tance, ve 30. letech se dokonce dostal do veřejného sporu s Marthou Graham. Fokin ve svém obsáhlém článku Je modernismus moderní? vytýká tzv. středoevropskému modernímu tanci (rovněž známému pod názvem německá škola, kterou zastupovala jména jako Mary Wigman, Rudolf Laban nebo Kurt Jooss) radikalitu, odsouzení baletu jako formy a vzývání přirozenosti, která je podle modernistů v klasickém baletu nemožná. Proti tomu se Fokin ostře vymezuje a dokládá, že mnoho problémů, které zástupci moderního tance baletu vyčítají, bylo vyřešeno již prací a díly souboru Les Ballets Russes (a tedy i jeho vlastními). Graham prohlásila, že Fokin neví o pohybu lidského těla vůbec nic… Oba Fokinovy texty vyšly v překladu J. Reimosera v Tanečních listech.

Ať tak či tak, Fokinova díla se stále uvádí na jevištích po celém světě, není snad galapředstavení, během něhož bychom neviděli Umírající labuť či Ducha růže s hudbou C. M. von Webera, a neuplyne snad sezóna, kdy by některý z baletních souborů nevytvořil programový večer z děl Ruských baletů. Byť je otázkou, nakolik jsou pravdivým obrazem toho, co autor před desítkami let skutečně vytvořil, a nakolik utrpěla neustálými přenosy a reinscenováním. Samotný Fokin si této problematiky byl dobře vědom. Ve svých memoárech k tomu dodal: „Čím déle je titul součástí repertoáru, tím vzdálenějším je od své původní verze… Až zemřu, budou si diváci sledující mé balety říkat, co za nesmysl to ten Fokin vytvořil!“

Zdroje:
Beaumont, Cyril. Michel Fokine and His Ballets. London: Dance Books Ltd., 2010.
Michel Fokine papers (MS Thr 458). Harvard Theatre Collection. Houghton Library, Harvard University.
Encyklopedie Britannica (www.britannica.com).
Fokin, Michail. Pět principů. Taneční listy, 1964, 2 (4).
Fokin, Michail. Je modernismus moderní? Taneční listy, 1947, 1 (2).