Mirek

Mirek

Mirek

Začala jsem chodit do školy a také do baletu. Nejraději bych tam chodila každý den. Milovala jsem balet a nemohla jsem vynechat žádné představení. Naštěstí pro to měla moje máma pochopení. Čekaly jsme před zavřeným divadlem, horda fanoušků a já, s nosem přilepeným na skleněných dveřích jsem vyhlížela vrátného s klíči. Jakmile odemkl, letěla jsem po schodech nahoru, abych na bidýlku obsadila nejlepší místo. Byli jsme parta různého věku, ale všichni zapálení milovníci baletu. Znali jsme všechny sólisty a členy souboru, choreografii jsme měli tak obkoukanou, že bychom mohli napovídat, viděli jsme každou i sebemenší změnu, prostě jsme tím žili. Naším největším favoritem, oblíbencem, přímo zbožňovaným tanečníkem byl Mirek. Přirozený, charismatický, úžasný. Na konci představení se velmi často skandovalo: KŮ – RA – KŮ – RA. Utíkali jsme do lóže, která byla nad forbínou, a odtud jsme házeli kytky. Naše zahrádka byla soustavně pleněna. Moje kamarádka bydlela na Smíchově v domě, kde bydlel náš idol, a chlubila se, že viděla Mirka, jak jde vyhazovat odpadky do popelnice. Strašně jsem jí to záviděla. Tatínek oné kamarádky byl výtvarně zručný a udělal jí dřevěnou malovanou brož. Byl na ní Mirek v jetté, v černobílém kostýmu z Labutího. Bože, jak moc jsem si ji přála, dala bych za ni, nevím co. Jednou, před představením Romea, přinesly divadelní tamtamy zprávu, že onemocněl představitel bratra Vavřince a že ho zaskočí Mirek! Když se objevil v sutaně, hlediště zašumělo. Samozřejmě byl i v této malé roli výborný a měli jsme ho za tento záskok ještě raději. Byli jsme na baletním koncertě, kde hostovali Rusové a naši je v programu doplňovali. Mirek byl pro publikum jednička večera. Tenkrát jsem tomu, co se pak stalo, nerozuměla. Brzy nato jsme stáli na peroně u rychlíku do Košic, Mirek se vykláněl z okénka a mne, protože jsem byla nejmenší a nejlehčí, vysadili, abych mu podala kytku na rozloučenou. Odjezd vlaku doprovodilo hlasité smrkání.
Po několika letech se Mirek vrátil s půvabnou manželkou Eliškou Slancovou. Pamatuji se na koncert v Lucerně, kde tančil Lezginku z Gajané a s Eliškou duet Harlekýna a Kolombíny z Karnevalu. Byla to nádhera. Vystřihla jsem si jejich portréty z programu, vlepila do památníčku a s tlukoucím srdcem šla pro podpis. Léta šla dál, vystudovala jsem konzervatoř a nastoupila do baletního souboru v Brně. Jednoho dne přišel nový šéf, choreograf a tanečník Miroslav Kůra. A za nějakou dobu se stalo to, o čem jsem kdysi snila – ve Veroně, na plese u Kapuletů, jsem já, Julie, potkala Romea. Strach, nebo spíš obavy a tréma z Mirka, z mistra Kůry, byly tytam. Byl tam jen Romeo, já a nic jiného jsem nevnímala.

Možná, že tato vzpomínka někoho potěší nebo pobaví či překvapí. V těchto dnech má Mirek, jak jsme mu familiérně říkávali, devadesáté narozeniny a já mu přeji hodně zdraví a děkuji za všechnu tu radost, kterou nám kdysi dával.

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: