Začala jsem chodit do školy a také do baletu. Nejraději bych tam chodila každý den. Milovala jsem balet a nemohla jsem vynechat žádné představení. Naštěstí pro to měla moje máma pochopení. Čekaly jsme před zavřeným divadlem, horda fanoušků a já, s nosem přilepeným na skleněných dveřích jsem vyhlížela vrátného s klíči. Jakmile odemkl, letěla jsem po schodech nahoru, abych na bidýlku obsadila nejlepší místo.
Byli jsme parta různého věku, ale všichni zapálení milovníci baletu. Znali jsme všechny sólisty a členy souboru, choreografii jsme měli tak obkoukanou, že bychom mohli napovídat, viděli jsme každou i sebemenší změnu, prostě jsme tím žili. Naším největším favoritem, oblíbencem, přímo zbožňovaným tanečníkem byl Mirek. Přirozený, charismatický, úžasný. Na konci představení se velmi často skandovalo: KŮ – RA – KŮ – RA. Utíkali jsme do lóže, která byla nad forbínou, a odtud jsme házeli kytky. Naše zahrádka byla soustavně pleněna. Moje kamarádka bydlela na Smíchově v domě, kde bydlel náš idol, a chlubila se, že viděla Mirka, jak jde vyhazovat odpadky do popelnice. Strašně jsem jí to záviděla. Tatínek oné kamarádky byl výtvarně zručný a udělal jí dřevěnou malovanou brož. Byl na ní Mirek v jetté, v černobílém kostýmu z Labutího. Bože, jak moc jsem si ji přála, dala bych za ni, nevím co.
Jednou, před představením Romea, přinesly divadelní tamtamy zprávu, že onemocněl představitel bratra Vavřince a že ho zaskočí Mirek! Když se objevil v sutaně, hlediště zašumělo. Samozřejmě byl i v této malé roli výborný a měli jsme ho za tento záskok ještě raději. Byli jsme na baletním koncertě, kde hostovali Rusové a naši je v programu doplňovali. Mirek byl pro publikum jednička večera. Tenkrát jsem tomu, co se pak stalo, nerozuměla. Brzy nato jsme stáli na peroně u rychlíku do Košic, Mirek se vykláněl z okénka a mne, protože jsem byla nejmenší a nejlehčí, vysadili, abych mu podala kytku na rozloučenou. Odjezd vlaku doprovodilo hlasité smrkání.
Po několika letech se Mirek vrátil s půvabnou manželkou Eliškou Slancovou. Pamatuji se na koncert v Lucerně, kde tančil Lezginku z Gajané a s Eliškou duet Harlekýna a Kolombíny z Karnevalu. Byla to nádhera. Vystřihla jsem si jejich portréty z programu, vlepila do památníčku a s tlukoucím srdcem šla pro podpis. Léta šla dál, vystudovala jsem konzervatoř a nastoupila do baletního souboru v Brně. Jednoho dne přišel nový šéf, choreograf a tanečník Miroslav Kůra. A za nějakou dobu se stalo to, o čem jsem kdysi snila – ve Veroně, na plese u Kapuletů, jsem já, Julie, potkala Romea. Strach, nebo spíš obavy a tréma z Mirka, z mistra Kůry, byly tytam. Byl tam jen Romeo, já a nic jiného jsem nevnímala.
Možná, že tato vzpomínka někoho potěší nebo pobaví či překvapí. V těchto dnech má Mirek, jak jsme mu familiérně říkávali, devadesáté narozeniny a já mu přeji hodně zdraví a děkuji za všechnu tu radost, kterou nám kdysi dával.
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí