Před 125 lety se narodil Václav Nižinskij. Možná.

Václav Nižinský v baletu Šeherezáda. Foto: Wiki Commons.

Autor Zuzana Rafajová

Když poprvé vystoupil v Paříži spolu s Tamarou Karsavinou, diváci prý vyskakovali ze sedadel, jako by jim hořela pod zadky. Viděli boha tance se vzletným skokem, který jako by odporoval přírodním zákonům. Když jako mladinký sólista Carských divadel tančil coby Modrý pták ve Spící krasavici, i petrohradské publikum, důvěrně obeznámeno s Petipovou (respektive Cecchettiho) choreografií, s nadšením aplaudovalo, jako by variace viděli poprvé. Když představil své Faunovo odpoledne, diváci s pohoršením odvraceli od jeviště zrak. Když uvedl Svěcení jara, způsobil (za vydatné pomoci Stravinského hudební kompozice) skandál nebývalých rozměrů a v hledišti vroucí kotel nadávek, posměšků, křiku a fyzických potyček. A když ve Švýcarsku ve Svatém Mořici tančil v devětadvaceti letech naposled, málokdo asi dovedl pořádně pochopit, jak hluboko do svého nitra před nimi tanečník sahá a čeho jsou vlastně svědky.

Putování z Petrohradu až na konec světa

Nižinskij se narodil 12. března 1889 (anebo možná 17. prosince 1890, jak uvádějí především starší ruské zdroje) v Kyjevě jako druhé dítě do rodiny polských tanečníků Tomasze Niżyńského a Eleonory Beredy, čímž se do značné míry jeho budoucí kariéra zpečetila. Jak on, tak jeho starší bratr Stanislav i mladší sestra Bronislava se velice brzy vydali ve stopách rodičů, kteří jim byli prvními pedagogy, s nimiž malí sourozenci tančili v různých místech Evropy. Po rozpadu manželství rodičů se matka vydala s dětmi do Petrohradu, kde přesvědčila Viktora Gilerta, tanečníka a pedagoga Carské baletní školy, aby jí pomohl syna do slavné instituce dostat. A jelikož talent mladého Václava byl nepopiratelný, byl i díky intervenci Enricca Cecchettiho přijat (a dva roky po něm rovněž jeho sestra Bronislava).

Nižinského tedy začaly formovat osobnosti jako Pavel Gerdt nebo bratři Legatové a mladý tanečník začal velice rychle dostávat taneční příležitosti v inscenacích Carských divadel. Studiu jako takovému mnoho nedal, exceloval však v tanečních předmětech, které mu zachránily reputaci. Nabídku stát se stálým členem souboru Mariinského divadla dostal Nižinskij rok před dokončením školy, rozhodl se však nejprve absolvovat a následně nastoupil do angažmá rovnou se sólovou smlouvou.

Nebylo mu ještě ani dvacet a už získával velké příležitosti jak v klasickém repertoáru (kde byl partnerem např. jedné z největších hvězd, Matyldy Kšešinské), tak v novinkách jiného mladého talentu carského baletu, choreografa Michaila Fokina. Od Fokina to pak bylo jen krůček k osudovému životnímu setkání s pětatřicetiletým vystudovaným právníkem a impresáriem Sergejem Ďagilevem, který za sebou měl první úspěchy s prezentací ruského umění v Paříži. Nyní se rozhodl zformovat nový soubor, se kterým by do francouzské metropole následující sezónu vyjel. Tak vznikly Les Ballets Russes, jichž se Nižinskij stal hlavní interpretační hvězdou.

Choreograf buřič

Mezi lety 1909 a 1913 byl svět na první pohled zalit sluncem. Nižinskij zářil ve Fokinových titulech jako Šeherezáda, Les Sylphides, Kleopatra nebo Petruška. Když se v roce 1911 vrátil do Petrohradu a vystoupil v baletu Giselle v novém kostýmu – tedy punčochách bez delších kalhot, které muži tradičně na scénu nosívali, byl sice ze souboru promptně odejit, nicméně získal tím ještě více tvůrčí svobody a tu hodlal vrhnout do choreografie. Ďagilev totiž nabyl přesvědčení, že Fokin ztrácí svou neokoukanost a progresivitu, a rozhodl se proto místo hlavního choreografa Les Ballets Russes předat své taneční superstar. A milenci.

                      

Nižinskij se toho nebál. Hned první dílo, Faunovo odpoledne na hudbu Clauda Debussyho poprvé uvedeno v roce 1912, přineslo experimentální práci s pohybovým slovníkem (tanečnice a tanečník se celou dobu pohybují výlučně profilem, přičemž tělo udržuje striktní lomené linie těl zobrazovaných na antických nádobách) i patrně první otevřeně explicitní orgasmus na jevišti. O rok mladší Hry (Jeux) na pozadí nevinně vypadající tenisové hry rozvíjejí příběh milostného trojúhelníku (nebo možná polyamorie). Je otázkou, co by s dobovým publikem udělal (dle Nižinského Ďagilevův) původní záměr s trojicí mužů…

Aby byla kontroverze dokončena, přišlo Svěcení jara. Stravinského experimentální, disonantní a polyrytmická kompozice (s jejímž pochopením Nižinskému nakonec pomáhala tanečnice Marie Rambert) doplněná pudovým, syrovým tanečním slovníkem popírajícím všechna pravidla klasické baletní techniky, téma brutálního obětování mladé dívky v rámci pohanského rituálu oděné do výrazných, barevných, ale rozhodně dle dobových standardů nelichotivých kostýmů, v nichž skutečně nebylo možné obdivovat křivky lidských těl a kmitající nožky tanečnic.

Nešťastné i toxické vztahy

Dnes Nižinského díla považujeme za až kultovní klasiku, ve své době však zvedala vlny odporu, což pro soubor nebylo zrovna finančně výhodné. Diváci chtěli zpět Fokina, k čemuž se následně uchýlil i Ďagilev, a rozhodl se dokonce odebrat Nižinskému již vytvářený balet Legenda o Josefovi, který dokončil právě Fokin. 

Obláčky v ráji tedy začaly houstnout. Vztah Nižinského s Ďagilevem navíc asi nikdy nebyl úplně harmonický, uvědomíme-li si jejich věkový rozdíl, odlišné povahy i fakt, že Ďagilev v něm stál v pozici nezpochybnitelné moci.

Vše definitivně završilo turné Les Ballets Russes v Jižní Americe, kam se soubor vydal bez svého impresária, jemuž bylo předpovězeno, že zemře na vodě, proto odmítl nastoupit na zaoceánský parník; Richard Buckle ve svých monografiích Nižinskij (1971) a Ďagilev (1979) uvádí jako jeden z dalších důvodů i Ďagilevovu potřebu si „od Nižinského odpočinout, ideálně v náručích tmavookých mladíků…“. Nižinskému navíc chyběla i jeho věrná sestra Bronislava, která měla čerstvě po svatbě a očekávala rodinu. 

Kdo se však turné účastnil, byla maďarská šlechtična Romola de Pulszky. Ta Nižinského viděla tančit náhodou, když ji do divadla vzala rodina jejího tehdejšího snoubence. Romola se do Václava okamžitě zamilovala, zasnoubení zrušila a ne nepodobná urputným náctiletým fanynkám popových hvězd se jala cestovat Evropou (a následně světem) tam, kde zrovna se souborem tančil, a nevynechala jediné jeho představení přesvědčená, že se jednoho krásného dne nevyhnutelně dají dohromady a budou spolu mít kopec dětí.

Díky svému společenskému postavení a kontaktům se jí podařilo dostat do zákulisí i k samotnému tanečníkovi (který poté, co zjistil, že není baletkou, ztratil o navazování kontaktů významně zájem) a během cesty do brazilského Rio de Janeira došlo k jejich zasnoubení. Byť tedy tak trochu rukama, nohama, protože Romola mluvila francouzsky, zatímco Nižinskij jen rusky a většinu jejich konverzací musel překládat tlumočník… Svatba nicméně nakonec proběhla v roce 1913 v Argentině a referovala o ní prakticky veškerá světová média. (Ďagilev se prý příšerně opil, tropil nesmírné scény a útěchu hledal v nevázaných orgiích, což mě z nějakého důvodu vůbec nepřekvapuje…)

Že učinil nepříliš šťastné rozhodnutí, Nižinskij zjistil velice brzy. Byl přesvědčen, že manželka jemu a jeho umělecké duši nerozumí (což není tak s podivem, protože Nižinskij v každodenním životě se diametrálně odlišoval od charismatické, přitažlivé bytosti, jíž se stával na scéně). Navíc je otázkou, nakolik i přes (v jeho denících) zmiňovaná sexuální dobrodružství se ženami skutečně toužil po dlouhodobém heterosexuálním vztahu. A k tomu všemu přišel o místo v Les Ballets Russes, protože Ďagilev si prostě nebral servítky. Nižinskij se spolu se sestrou Bronislavou a jejím manželem pokusili vytvořit vlastní taneční skupinu, nicméně křehký, emotivní umělec Václav rozhodně nebyl organizační a manažerský talent a soubor skončil v podstatě dříve, než pořádně začal.

Když už to vypadalo, že nemůže být hůř, začala 1. světová válka a Nižinského možnosti se limitně přiblížily nule. S manželkou byl zrovna v Budapešti (tedy v Rakousko-Uhersku), jenomže jako ruský občan byl považován za nepřítele a byl nucen setrvávat v domácím vězení. 

Bolestné odcházení 

V roce 1916 se však podařilo opětovně navázat kontakty s Les Ballets Russes a Nižinskij i díky záštitě mnoha významných světových politických osobností vyrazil se souborem na turné do Spojených států, kde začal pracovat na svém poslední baletu Tyl Eulenspiegel. Psychicky na tom však už byl velmi špatně. V krátkém sledu se musel vyrovnat se smrtí otce, zbrklým manželstvím, ztrátou tanečních jistot a příležitostí a svou ponurostí na něj tížila i samotná válečná situace. Zkoušky nového baletu se protahovaly, komunikace mezi autorem a jeho interprety byla zoufalá, někteří se chtěli od díla již dopředu zcela distancovat, protože byli přesvědčeni, že půjde o strašlivé fiasko. To se naštěstí nedostavilo, Nižinského taneční vystoupení pak pravidelně měla u diváků úspěch, nicméně i tak se Les Ballets Russes z Ameriky vraceli s finanční ztrátou.

Už tak křehká Nižinského duše se začala více a více drolit. Nejprve se dozvěděl o smrti bratra, který byl od roku 1902 zavřen v léčebně pro psychicky nemocné, když se u něj začaly projevovat záchvaty po pádu z okna a zranění hlavy. Poté se i u něj samotného začaly projevovat první náznaky duševní choroby, nedlouho poté diagnostikované jako schizofrenie. Manželé s malou dcerou Kyrou (později se páru narodila ještě mladší dcera Tamara) přesídlili do švýcarského lyžařského střediska ve Svatém Mořici, kde Nižinskij naposled zatančil během malé soukromé akce v pětihvězdičkovém hotelu Suvretta House 19. ledna 1919.

Nedlouho poté se rodina přesunula do Curychu, kde Nižinskij nastoupil do sanatoria Bellevue. V psychiatrických klinikách strávil s přestávkami zbytek svého života. Plných třicet let. Zemřel v Londýně 8. dubna 1950 na selhání ledvin a o tři roky později bylo jeho tělo převezeno do Paříže a pochováno na hřbitově na Montmartru, jen několik metrů od jiného tanečního velikána Gaetana Vestrise či divadelního a baletního kritika romantismu Théophila Gautiera.

Odkaz Václava Nižinského je ale bez nadsázky nesmrtelný. Jeho životní peripetie a mimořádný talent inspirovaly řadu uměleckých děl. Ve světě tance je patrně jedním z největších znalců a sběratelů artefaktů o jeho životě John Neumeier, který nejprve vytvořil krátký balet Vaslav (1979) a následně celovečerní opus Nijinsky (2000), který na pozadí posledního Nižinského švýcarského vystoupení mapuje klíčové momenty, osobnosti a role tanečníkova života.

Vznikla rovněž řada monografií, sama Romola ještě ve 30. letech spolu s Lincolnem Kirsteinem vydala svůj pohled na věc v knize Nijinsky (vyšlo i v českém překladu Naděždy Kröschlové). Zdaleka nejzajímavějším vhledem do tanečníkovy duše jsou však bezpochyby jeho vlastní deníky, které sepsal v několika krátkých týdnech na počátku roku 1919 ve stejné době, kdy během čekání na diagnózu rovněž zapsal do vlastní pohybové notace své choreografie. Jejich první verzi vydala opět samotná Romola. Nicméně jejich druhé vydání na konci 90. let minulého století, které jako editorka zpracovala Joan Acocella, ukázalo, že značně zeditovanou, učesanou a zkrátka přetvořenou tak, aby příliš nešokovala a neodporovala její zvnitřněné křesťanské morálce. 

Deníky nicméně dávají nahlédnout do prazvláštní umělcovy duše, která se nadto nachází na samotném prahu propukajícího šílenství, což se projevuje ve zvláštním řetězení, opakování a propojování myšlenek, asociacích (a disociacích) a jistém surrealismu proloženém velmi syrovými, explicitními popisy nejniternějších a nejintimnějších momentů. Psychiatři na stavbě textu, jeho stylistice i samotném vyhotovení (jedná se o rukopis doplněný na mnoha místech Nižinského kresbami, především očí) dokazují počátky a typické projevy spojované se schizofrenií a vnímají dílo jako zhmotnění tanečníkovy diagnózy. Pokud se ovšem od tohoto jistého pragmatismu oprostíme, lze text zkrátka číst jako hlubokou, experimentálně poetickou výpověď emocionálně rozervaného umělce. Nebo prostě jenom umělce…

Zdroje:

Garafola, Lynn. Diaghilev’s Ballets Russes. Oxford University Press, 1989.

Buckle, Richard. Nijinsky. The Trinity Press, 1971.

Buckle, Richard. Diaghilev. Weidenfeld & Nicolson, 1979.

Romola, Nižinská. Nižinský. Sfinx, 1936.

Nižinskij, Václav, Joan Acocella (ed.). The Diary of Vaslav Nijinsky: Unexpurgated Edition, University of Illinois, 2022.

Encyclopedia Britannica
https://www.britannica.com/biography/Vaslav-Nijinsky

Living with Schizophrenia
https://livingwithschizophreniauk.org/nijinsky/

The Ballet Herald
https://www.balletherald.com/vaslav-nijinsky-lost-legend-20-century-ballet/

RIA Novosti
https://ria.ru/20140313/999026651.html

Biograf
https://biographe.ru/znamenitosti/vatslav-nizhinskij/