Přítel mim Milan Sládek. Silný muž, který zemřel vestoje

Inzerce

Odklon od francouzských vzorů

Obecné povědomí o renesanci starého umění bývalo většinou spojováno s oslnivou dráhou Pantomimy Ladislava Fialky; trochu nespravedlivě se zapomínalo na jeho předchůdce, jako byli M. Horníček nebo M. Lenkvik, i na mladší současníky. Eduard Žlábek a Milan Sládek se učili a také hráli v představeních divadla D 34 pod Burianovým vedením. Snad proto, že Burian v roce 1959 zemřel a po třech letech došlo v divadle k významným změnám, zůstala historie zdejšího autonomního souboru pantomimy ve stínu. V pantomimických představeních Boule (1960) a Hadrář (Vetešník)(1962) se však v té době v  Divadle E. F. Buriana formovaly dvě výrazné osobnosti: jako protagonista a výtvarník M. Sládek, jako režisér a interpret E. Žlábek; rodil se tu také osobitý přístup v chápání oboru, méně závislý na francouzských vzorech. V představeních šlo o domácí současnost – jednou v konkrétním námětu, podruhé v aktuální myšlence, o dramatickou událost, nikoliv scénické leporelo. Nechyběla poezie ani satira. 

Co pro ně znamenalo setkání s velkou osobností českého divadla, mi napsal Milan Sládek několik dní před svým skonem: „E. F. Burian mi dodal veľkú dôveru pokračovať v mojich snoch, ktoré začali knihou Františka Kožíka. Naviac, aj keď som ho zažil iba rok, dal mi nesmierne množstvo myšlienok, s ktorými som sa konfrontoval celý život… Dva razy som inscenoval Žobrácku operu, raz dokonca v Tokiu, po japonsky, aby som si dokázal, že aj ja viem! Hahaha. Bez jeho Ľudových suít by som sa nikdy neodvážil inscenovať dve Kyrmezerove hry; Komédia o bohatci a Lazarovi mala aj v zahraničí úspech, dostali sme dokonca ponuku uviesť ju v Divadle národov v Paríži. ,Muzikalita‘ jeho predstavení mi pomohla aj na mojej ceste pri definovaní mojich predstáv o výraze u umení pantomímy. Jeho schopnosť pracovať s javiskovým osvetlením – absolútne geniálna. Hlavne ale, mal schopnosť podporiť vo mne sebaistotu a vieru vo vlastné kreatívne schopnosti – viete si predstaviť, čo to znamenalo pre mladého, zakomplexovaného 20ročného mladíka zo Slovenska? Hahaha. Aj keď som E. F. Buriana zažil iba rok – pre mňa to všetko bol dar na celý život.“

Odchod z Prahy v roce 1962, vynucený změnou koncepce uměleckého vedení divadla, byl pro Sládka a Žlábka velkou zkouškou, krokem do prázdna. Odešli s částí svého českého souboru, vedení nově vzniklého Divadla pantomimy se ujal logicky Milan Sládek. Nejprve na malé scéně Horizontu, poté na půdě Malé scény SND v Bratislavě, ale brzy, přes všechny potíže vytvořili repertoár, který jim přinesl uznání doma (Cenu za uměleckou tvořivost MK ČSR) a světové uznání na Mezinárodním festivalu studiových divadel v Nancy (1965). Následoval raketový vzestup, který přinesl Divadlu pantomimy mimo jiné pozvání na evropská turné. Poslední premiérou byla inscenace Starinár (nová verze Hadráře) nastudovaná s předními slovenskými umělci, jako byl Albín Brunovský a další. Během zájezdu do Švédska však přišla katastrofa: v důsledku rychlé normalizace po srpnu 1968 bylo bratislavské Divadlo pantomimy zrušeno jako jedno z prvních v okupované republice. Podle Milana Sládka úplně ztratili půdu pod nohama. Pro nás – současníky – se ocitli za neprostupnou železnou oponou.

V emigraci

V období let 1969–1970 přesídlili naslepo do Německa. Ke všem politickým a ekonomickým nesnázím tohoto aktu se připojil jiný problém: pochopit a tvořit v jiné kulturní atmosféře, navíc zpočátku bez znalosti jazyka. Přesto se M. Sládek rozhodl založit v Kolíně nad Rýnem vlastní divadlo Theater Kefka. Otevřel představením Der Lumpenhändler ještě ve spolupráci s E. Žlábkem, který zde až do svého úmrtí působil jako externí režisér. Do souboru přicházeli noví členové z různých koutů Evropy a spolupráce obou zakladatelských osobností vázla. Profil divadla se výrazně proměnil. V zamyšlení nad jejich uměleckým soužitím mi kdysi M. Sládek napsal: „Eduard Žlábek mi byl velkým pomocníkem v hledání sebe sama, mé umělecké cesty. Uměl rozpoznat moje výrazové předpoklady a danosti, věřil mým uměleckým cílům, a to ještě v době, kdy já sám jsem je ještě neuměl formulovat. Uměl uznat moje nápady bez jakéhokoliv pocitu konkurence, byl schopen realizovat mé vize nebo řešení při vlastním scénování. Formoval skupinu po pohybové stránce, vždyť byl absolventem pražské konzervatoře jako Fialka… Měl výborný cit pro kvalitu, až nekompromisní schopnost pojmenovat nedostatky… toho jsem si nejvíce vážil.“

Milan Sládek pak vytvořil několik desítek představení, která mu vynesla řadu cen a uznání významných osobností Evropy, my jsme je však nemohli vidět. Založil Mezinárodní festival Gaukler, kam zval i české umělce, vedl pantomimické oddělení Folkwang Hochschule v Essenu, v soukromí se věnoval malbě a vystavoval, podnikal četná turné po světě dychtivý poznat zejména jedinečné formy asijského pohybového divadla. Pokud vystupoval sám, hrával své klasické sólové etudy, jež tvořily trvalou část jeho repertoáru. Nebyl však přítelem jediného pohybového stylu, způsob ztvárnění volil podle povahy námětu a myšlenky, kterou chtěl sdělit.

Návrat domů

Když v lednu 1990 přivezl do Prahy představení, mohli jsme se přesvědčit o zcela jiné umělecké tendenci pohybového divadla, než jakou poskytovala česká scéna, které stále ještě dominovala trojice Turba, Hybner, Polívka. Setkali jsme se s abstraktním, až tanečním výrazem Apocalypticy, agresivní, až odpornou groteskou Král Ubu a vedle nich s elegancí poetických, mírně ironických klasických etud Sládkova Sóla. Na besedu v Domě slovenské kultury přišel – doprovázen prvním poválečným pierotem Miroslavem Horníčkem – štíhlý, skromný Milan Sládek, který s klidnou jistotou informoval o své tvorbě v cizině, a ač na to měl plné právo, nestěžoval si na zničující zásahy někdejších představitelů socialismu vůči jeho osobě a souboru. Nicméně i na jeho sofistikovaném projevu byla trochu znát obava, zda jej domácí publikum po letech přijme. Hovořil spíše o problematice hledání výrazu a smyslu mimické formy, adekvátních jiné kultuře, tradici, mentalitě a hospodářským podmínkám. Milan Sládek se chtěl vrátit domů, založit vlastní soubor, vyučovat…

Brzy se energicky pustil do realizace svých velkorysých plánů, od roku 1992 připravoval otevření divadla Aréna na bratislavské Petržalce; jednotlivce z řad českých mimů zval na významné akce, zajišťoval hostování zahraničních umělců, zejména u příležitosti zahájení mezinárodního festivalu Kaukliar v roce 1996 postmoderním představením Figarova svatba. K českým kolegům se vždy choval jako přítel, starší bratr nebo mentor. V tomto duchu vystoupil i na Kolínském memoriálu a za svých cest křižujících Česko neopomněl nikdy pozdravit své blízké. Přes všechny starosti a potíže spjaté s uplatňováním ekonomických reforem vybudoval na Slovensku nový pantomimický soubor. V červnu 2002 se však toto „dítě skepse, ironie a sarkasmu“ (jak jej charakterizoval Emil Lehuta) vrátilo do Německa.

Silný muž, moudrý umělec

Rozkročen mezi svou vlastí a Německem vybudoval si v Kolíně nad Rýnem nový mezinárodní soubor, který tvořili Martin Kusenda, Juraj Benčík, Olinka Feldeková, Markus Kofler, Taro Sládek a který byl technicky na velmi vysoké úrovni. S nimi si zahrál pierota v rozkošné, lehoučké harlekynádě na hudbu Wolfganga Amadea Mozarta Pantalon a Columbina. V roce 2013 vytvořil jedno ze svých nejkrásnějších, stylisticky nejčistších děl, Der Kreuzweg / Křížová cesta, na varhanní skladbu Marcela Duprého. Mohli jsme jej vidět a zažít na festivalu Mime Fest v Poličce. Sám zahrál s pomocí jediného scénického prvku – totiž velkého bílého pláště – čtrnáct obrazů zastavení Ježíše při cestě na Golgotu. Šlo o velké duchovní dílo, mimo jiné potírající představy o pantomimě jako plytkém, pouze zábavném oboru. 

Nejméně od roku 2011 příležitostně přednášel na katedře nonverbálního divadla HAMU. V lednu 2015 zahájil na zdejší půdě nastudování náročného experimentu – Sofoklovy Antigony. Zpracoval v něm dnes stále aktuální problém morálky a moci, jako renomovaný výtvarník navrhl a vyřezal masky, sám hrál titulní roli, jeho složitý kostým upravovali pomocní herci – vodiči (postup známý z divadla kabuki, který si herecky přizpůsobil) z řad studentů, chór mluvili němečtí herci. O rok později tento moudrý a duševně i fyzicky svěží umělec překvapil na oborové mezinárodní konferenci Mime Clubu zasvěcenou přednáškou o asijských pohybově dramatických formách. Ve své lidské moudrosti si vážil všech forem plastického výrazu, a rád si je také vyzkoušel. Jeho hlubokému vzdělání v problematice oboru, doplňovanému konkrétní zkušeností, se nemohl nikdo vyrovnat.

Milan Sládek věřil pantomimě a pohybovému divadlu a stále usiloval o rozšiřování jeho možností. Byl v pravém slova smyslu autorskou osobností, věnoval se interpretaci, režii, scénování, hudební složce, v tom byl pokračovatelem novodobých reformátorů oboru, ovlivněného v našich zemích básnickou vizí poetického divadla. Díky své tvůrčí odvaze byl přesvědčen, že je možné vyjádřit těmito prostředky jakýkoliv námět nebo myšlenku. V roce 2018 také nastudoval v Bratislavě jeden ze svých posledních významných opusů: představení Dubčekova jar. V této poetické plastické básni zachytil jako protagonista, autor a režisér nejen osud nejvýznamnější osobnosti slovenského života dvacátého století. Jeho Dubček byl na jevišti konkrétní osobou i symbolem, který nemůže zničit násilí ani smrt. Na osudu výjimečné individuality ztvárnil střetnutí nositelů humánních myšlenek s autokratickou mocí jako svůj cenný odkaz modernímu lidstvu. 

Smrtelně nemocen, pečoval Milan Sládek s rozvahou a péčí o své okolí i své věci pozemské. Podle syna Taro Sládka zemřel obklopen svou rodinou, silný a bystrý. Muž, který zemřel letos 4. prosince vstoje.