Roberto Bolle už dávno není jen krásným princem baletu
Píše se o něm jako o tanečníkovi s tělem řeckého boha a aurou filmové hvězdy. V baletním světě dosáhl na nejvyšší příčky z nejvyšších, a to vše jakoby mimochodem s grácií, odzbrojujícím úsměvem a bez zbytečné kapky potu. Roberto Bolle, výjimečný talent své generace a ikona italského baletu, letos oslaví padesáté narozeniny a zdá se, že nepolevuje ve svém pověstném pracovním nasazení, ačkoli se jeho pozornost přesouvá od velkých divadelních scén k vlastním projektům a alternativním formám sdílení tanečního umění.
Roberto Bolle, narozený 26. března 1975 v italském Cassale Monferrato, se v jednom z rozhovorů přiznal, že jako malý toužil být „krásným princem z pohádky“. Dost možná si tím předpověděl svou budoucnost, neboť jeho kariéra pohádku opravdu připomíná. Na cestě k úspěchu Bolleho provázely hodné sudičky v podobě významných tanečních osobností, vystupoval před královskou rodinou, papežem, před celým světem při zahájení olympijských her. Kostým prince oblékl nesčetněkrát, stejně jako oděv šlechticů nebo antických hrdinů. Ostatně image založená na eleganci a perfektním vzhledu se v případě Roberta Bolleho přenesla i do civilu – jak tvrdí jeho fanoušci i kolegové, je těžké potkat jej neupraveného nebo v špatném rozpoložení. Ačkoli v klasických úlohách byl sofistikovaný zjev pro Bolleho vždy výhodou a pasoval jej jasně do role danseur noble, v rolích dramatických se občas setkal i s kritikou, poukazující na omezený emoční rejstřík a nedostatek autenticity tam, kde je potřeba si (fyzicky i charakterově) takzvaně zašpinit ruce.
Přesto je jasné, že Roberto Bolle dostal do vínku takřka dokonalou kombinaci kvalit pro budoucí baletní superstar – harmonické tělesné dispozice, technickou čistotu, charisma, houževnatost a také otevřenou povahu a spolehlivost, díky kterým je vyhledávaným tanečním partnerem a kolegou. Toho si již během Bolleho studií v baletní škole při milánském Teatro alla Scala všiml legendární Rudolf Nurejev. Patnáctiletému Robertovi nabídl taneční roli Tadzia v připravované opeře Smrt v Benátkách. Škola jej však neuvolnila a slibný debut po boku slavného mentora se nekonal. Bolle dodnes popisuje tento zážitek jako velké zklamání a zároveň důležitý krok na své profesní cestě.
O čtyři roky později se Bolle připojil k baletnímu souboru Teatro alla Scala a z pozice v baletním sboru velmi rychle vystoupal na nejvyšší možnou příčku – zaujal post prvního sólisty, tedy étoile, s doživotní smlouvou. Pro mladého tanečníka s velkými ambicemi se ale domovský ansámbl stal brzy příliš svazujícím, a ačkoli kontakt s La Scalou nikdy nepřerušil, rozhodl se ve svých třiadvaceti letech pro kariéru umělce na volné noze. Tím se mu také otevřela cesta na téměř všechny světové scény: tančil mimo jiné s britským Královským baletem, u příležitosti výroční slavnosti královny Alžběty II. vystoupil roku 2002 v Buckinghamském paláci; tančil v moskevském Velkém divadle na narozeninovém gala Maji Plisetské a hostoval v představeních Don Quijote a Spící krasavice v Pařížské opeře. V roce 2004 vystoupil sólově na náměstí ve Vatikánu před papežem Janem Pavlem II. a v roce 2006 na zahajovacím ceremoniálu Zimních olympijských her v Turíně.
Zlomem v kariéře Roberta Bolleho se stalo působení v souboru American Ballet Theatre. Do New Yorku jej poprvé v roce 2007 pozvala legendární italská balerína Alessandra Ferri, která se loučila se scénou Metropolitní opery jako Julie v baletu Romeo a Julie Kennetha MacMillana. Bolle se stal pro tuto příležitost ideálním představitelem Romea a jeho hostování se po dvou letech přetavilo ve stálé angažmá na pozici prvního sólisty. Ačkoli ze začátku bojoval se systémem práce zcela odlišným od evropských standardů, brzy se zařadil mezi nejpopulárnější tváře souboru a do paměti diváků se zapsal v rolích Alberta (Albrechta) v Giselle, Armanda v Dámě s kaméliemi, Oněgina ve stejnojmenném baletu nebo rytíře Des Grieux v Manon.
Kromě toho, že oslňoval v sólových rolích, pěly na něj ódy i jeho jevištní partnerky. Tehdejší ředitel American Ballet Theatre Kevin MacKenzie dokonce prozradil, že tanečnice bombardovaly jeho kancelář s dotazem, zda s nimi Bolle může tančit. Již zmíněná Alessandra Ferri si jej vybrala za partnera i pro své rozloučení s milánskou La Scalou, při farewell performance doprovodil také Palomu Herreru, Julii Kent, Zenaidu Yanowsky a Aurélii Dupont. Velmi populární taneční pár tvořil se slavnou britskou tanečnicí Darcey Bussell a ruskou primabalerínou Světlanou Zacharovou.
Už během prvních let své mezinárodní kariéry si Bolle začal pohrávat s myšlenkou vlastního projektu, který by propojil taneční osobnosti z celého světa a zároveň zpřístupnil klasický tanec široké veřejnosti. A tak v roce 2008 představil Roberto Bolle and Friends – sérii exkluzivních galavečerů klasického tanec, které byly a v současné době stále jsou přehlídkami zvučných jmen baletního světa. Vyjmenovávat zde všechny hostující umělce nemá smysl, není ale bez zajímavosti, že na těchto galavečerech vystoupili i čeští tanečníci, například bratři Bubeníčkové, Michal Krčmář nebo Nataša Novotná. Projekt Roberto Bolle and Friends se postupem času zabydlel v působivých (a pro tanec netypických) kulisách antických divadel, náměstí a dalších historických míst, jako jsou Amfiteátr ve Veroně, Taormina nebo římské Koloseum. Zájem diváku byl obrovský, a tak v rámci Bolle Tour vyrazila baletní show i mimo hranice Itálie, například do Japonska nebo Spojených států.
Když dal v roce 2019 Roberto Bolle sbohem souboru American Ballet Theatre (v roli rytíře Des Grieux v baletu Manon, jímž své americké angažmá začínal), bylo mu čtyřicet čtyři let. V té době se nepřestával objevovat na prestižních světových scénách, ale dávno už nebyl „jen“ tanečníkem. Stal se ambasadorem tance (zejména v rodné Itálii), aktivním na různých polích veřejného působení. Jeho televizní pořady La Mia Danza Libera (2016) a Danza con me (2018), pro které vyhradila stanice Rai 1 hlavní vysílací čas, zaznamenaly nadmíru pozitivní reakci. Sledovaly jej miliony diváků v očekávání populárních hostů a samozřejmě jejich idola, Roberta Bolleho. Kromě televize se Bolle v průběhu své kariéry pravidelně objevuje na stránkách módních časopisů, na snímcích významných fotografů (Annie Leibowitz či Bruce Weber) a v knižních kompilacích věnujících se pohybovému umění. Ke spolupráci si jej pozvaly také mnohé módní značky, jako je Tod’s, Salvatore Ferragamo, Gap nebo Longines.
Aby vše nevypadalo jako zalité sluncem, ani jemu se nevyhnula zranění a pochybnosti o vlastní dostatečnosti. I když si až úzkostlivě chrání své soukromí, při několika příležitostech zmínil také pocit osamění, který jej provází už od dob studií. Od dvanácti let žije daleko od rodiny, kdy se z regionu Piemont přestěhoval do Milána, a ani pozdější časté cestování nepomohlo v budování pevných vztahů. Ale jak Bolle sám říká, samotu dnes vnímá jinak a bere ji jako příležitost k maximální koncentraci. Uvědomění si vlastních privilegií a společenské cítění ho vedly k dobročinným a vzdělávacím aktivitám, ať už to byla spolupráce s UNICEF (od roku 1999 je „ambasadorem dobré vůle“ Dětského fondu) nebo k vlastnímu programu workshopů a mistrovských kurzů s názvem OnDance. Za svůj přínos kultuře byl oceněn Řádem za zásluhy Italské republiky.
Sledujeme-li současné aktivity Roberta Bolleho na scéně či mimo ni, je těžké uvěřit, že právě vstupuje do šesté dekády svého života. Přidává se tak ke stále početnější skupině tanečníků, kteří se vymykají stereotypům o krátké taneční kariéře a úspěšně přetavují své jevištní zkušenosti do nových projektů. A ačkoli média, diváci i skalní fanoušci Roberta Bolleho, tzv. bollerini, stále zmiňují onu auru „princovství“ (a nebojím se říct, že i občasné stigma), bylo by krátkozraké vnímat jej jen z tohoto pohledu. Bolle ze škatulky „krásného prince“ vyrostl již dávno a vyzrál v mnohem komplexnější a mnohovrstevnatější osobnost, než by se na první pohled mohlo zdát.
Zdroje:
https://robertobolle.com/bio/
https://robertobolle.com/rb-and-friends/
Malcom Pagani. Roberto Bolle: Ogni volta che sono caduto. Vanity Fair Italia, 17. 12. 2020
https://www.vanityfair.it/show/agenda/2020/12/17/roberto-bolle-intervista
Gia Kourlas. Roberto Bolle Says Goodbye to American Ballet Theater, but Not to Dance. The New York Times, 25. 6. 2019.
https://www.nytimes.com/2019/06/25/arts/roberto-bolle-american-ballet-theater.html
Kory Stieg. Peek Backstage During Roberto Bolle's Final Bow with ABT. Dance Magazine, 8. 9. 2019.
https://dancemagazine.com/peek-backstage-during-roberto-bolles-final-bow-with-abt/#gsc.tab=0
Alessandro Cannavò. Roberto Bolle on turning 50 – I want to bring all those years to the stage. Gramilano, 24. 8. 2024.
https://www.gramilano.com/2024/08/interview-roberto-bolle-on-turning-50/
Silvia Gianatti. Roberto Bolle: Volevo fare il principe azzurro. Vanity Fair Italia, 23. 12. 2022. https://www.vanityfair.it/article/roberto-bolle-intervista-danza-con-me-rai
Claudia Spano. Dancing with Roberto Bolle. Excellence Magazine, 5. 1. 2021. https://www.excellencemagazine.luxury/dancing-with-roberto/
Judith Mackrell. Review: Romeo and Juliet. The Guardian, 29. 4. 2002. https://www.theguardian.com/stage/2002/apr/29/dance.artsfeatures
