Rudi van Dantzig. Zdroj: Wikicommons.
Autor více než 50 baletních titulů a několika knih včetně biografie Rudolfa Nurejeva, Rudi van Dantzig, se narodil v roce 1933 v Amsterdamu. Jeho dětství silně ovlivnila 2. světová válka, kdy Německo okupovalo Nizozemí mezi lety 1940–1945 a malý Rudi byl odvezen z hlavního města na venkov. K tanci se dostal relativně pozdě, až v šestnácti letech, kdy jej zaujal film Červené střevíčky (1948), v němž ústřední roli tančící dívky ztvárnila britská primabalerína Moira Shearer. Začal navštěvovat baletní lekce, kde se jednou z jeho pedagožek stala Sonia Gaskell, bývalá členka souboru Ruských baletů, jež si mladého van Dantziga následně vybrala coby člena vlastního souboru Ballet Recital. Výjimečného tanečního talentu v mladíkovi prý mnoho nebylo, poválečná Evropa však měla o mužské tanečníky nouzi, a navíc velmi záhy začalo být patrné, že spíše než interpretační se Rudi vydá cestou tvůrčí, choreografickou. Jeho prvotinou se stal v roce 1955 Nachteiland (Noční ostrov).
V Ballet Recital strávil choreograf pět let, v roce 1959 jej opustil a stal se jednou z osobností, jež stály u zrodu nového, moderního tanečního souboru Nederlands Dans Theater. Nezůstal však dlouho, opět se vrátil k domovskému tělesu, které se o dva roky později (1961) spojilo s Amsterdams Ballet a zrodil se dodnes fungující Het Nationale Ballet, jemuž van Dantzig věnoval podstatnou část svého tvůrčího života – nejprve působil jako residenční choreograf, poté spoluředitel a v roce 1971 byl jmenován uměleckým šéfem, na kterémžto postu vydržel plných dvacet let.
Ve své tvorbě spojoval, jako mnoho jiných v jeho generaci, školu klasického baletu s moderními technikami. Klíčové pro něj bylo setkání se souborem Marthy Graham, jenž hostoval v Nizozemí v polovině 50. let a do jejíž newyorské školy se samotný van Dantzig vydal studovat a čerpat nové inspirace. Jeho balety bychom mohli nazvat společensky angažovanými – vyjadřoval se k aktuální dobové tematice, politickým a společenským problémům, zabýval se lidskou psychikou, koketoval se smrtí, vyprávěl queer příběhy… Jeho netradiční a novátorský přístup lákal soubory (Rambert Ballet, American Ballet Theater, Opéra national de Paris, Royal Winnipeg Ballet ad.) a hvězdy celého světa, nejvýrazněji Rudolfa Nurejeva, který toužil tančit v patrně nejslavnějším van Dantzigově baletu Monument voor een Gestorven Jongen (Památník mrtvému chlapci, 1965) otevírající otázky homosexuality a dospívání ve společnosti, jež danou sexuální odlišnost tvrdě odmítá. Van Dantzig Nurejeva skutečně obsadil a mezi tanečníkem a choreografem vzniklo dlouholeté přátelství, které dalo vzniknout několika dalším titulům tvořeným slavnému tanečníkovi na tělo a biografii Noerejev, het spoor van een komeet (Nurejev, let komety, 1993).
Vedle Nurejeva byl zásadní osobností v uměleckém i osobním životě van Dantzigův partner Toer van Schayk, tanečník, choreograf a kostýmní designér, jenž ztvárnil hlavní role v řadě choreografových děl, přičemž u několika působil jako výtvarník.
Jeho balety bouraly zažité představy a posouvaly hranice tehdejšího smýšlení o taneční tvorbě – náměty, výběrem hudby či použitím technologických novinek, jako filmu a promítání fotografií v Geverfde Vogels (Malovaní ptáci, 1971), v díle s environmentální tematikou. O nevyhnutelné smrti pak pojednává Vier Letzte Lieder (Čtyři poslední písně, 1977) s hudbou Richarda Strausse. Ke „klasické“ látce přistoupil van Dantzig jen dvakrát, když vytvořil své verze baletů Romeo a Julie (1967) a Labutí jezero (1988), v němž se pozornost, jako u řady van Dantzigových generačních souputníků, obrací převážně k princi Siegfriedovi a jeho hlubšímu psychologickému prokreslení.
Na počátku 90. let opustil van Dantzig vedení Het Nationale Ballet, aby se mohl naplno věnovat jiné umělecké činnosti, psaní knih. Jeho nejznámější je patrně román s autobiografickými prvky Voor een Verloren Soldaat (Ztracenému vojákovi) z roku 1986, v němž se autor vrací do období konce 2. světové války a popisuje hluboký vztah mezi mladým, sotva dvanáctiletým chlapcem Jeorenem (van Dantzig) a kanadským vojákem, jenž přišel do Nizozemí jako člen osvoboditelské armády. Podle románu následně v roce 1992 vznikl stejnojmenný film v režii Roelanda Kerbosche.
Během svého života se Rudi van Dantzig dočkal rovněž celé řady ocenění. V roce 2002 získal Prix Benois de la Danse za celoživotní dílo, je rovněž držitelem nizozemského Oranžsko-nasavského řádu. Život slavného choreografa a spisovatele ukončila v rodném Amsterdamu rakovina 19. ledna 2012.
Zdroje:
Cruickshank, Judith. Rudi van Dantzig obituary. In The Guardian, 23. 5. 2012.
Crabb, Michael. Rudi van Dantzig: Dutch ballet master had strong Canadian connections. In The Star, 1. 2. 2012.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?