Vývoj amerického moderního tance si lze jen stěží představit bez Denishawn School, instituce, u jejíhož zrodu stál manželský pár Ruth St. Denis a Ted Shawn. Prošla jí jména jako Doris Humphrey, Charles Weidman nebo Martha Graham, taneční skupina cestovala po Spojených státech i v zahraničí a v době největšího rozmachu, v polovině 20. let minulého století, otevírala pobočky po celé Americe. Ačkoli trvání školy i souboru došlo svého konce o desetiletí později, podobně jako partnerské soužití St. Denis a Shawna, základy byly položeny.
Ruth St. Denis (vlastním jménem Ruth Dennis) nepocházela z umělecké rodiny, narodila se v New Jersey 20. ledna 1879 do rodiny matky lékařky a otce mechanika, přesto se k tanci dostala velmi záhy. Zajímala se o divadlo, studovala balet, nejvíce jí patrně učaroval delsartismus (označení pohybových a deklamačních škol vycházejících z učení Françoise Delsartra, které vznikly koncem 19. století), s nímž se setkala díky vystoupení tanečnice Genevieve Stebbins. Ve třinácti letech již pracovala v newyorském kabaretu, kde se objevovala ve vaudevillových představeních a pružně švihala nohama jako tzv. skirt dancer. Sólovou dráhu rozjela zcela mimoděčná inspirace. Při procházce drogérií si mladá Ruth všimla plakátu s reklamou na cigarety, na jejichž krabičce byla vyobrazena egyptská bohyně Isis (či Eset), což tanečnici přivedlo k myšlence vytvoření sólového tance s orientální tematikou. Paradoxně se však nejednalo o egyptský kolorit, nýbrž indický – a vzniklo dílo Radha, vycházející z příběhů o smrtelné milence hinduistického božstva Krišny.
St. Denis se brzy osamostatnila a vyrazila na turné po Spojených státech i po Evropě, která v téže době obdivovala výstupy Isadory Duncan nebo Loïe Fuller. Ruth získávala úspěchy, její orientální kreace, byť nikoli věrné originálu, poutaly oko diváka nejen po vizuální stránce, ale rovněž po stránce duchovní či spirituální, neboť právě na propojení ducha, filosofie a tanečního vyjádření si St. Denis již od počátků silně zakládala. Během svých celosvětových turné se později dostala i do kulturních oblastí, jež ji inspirovaly a paradoxně např. v Indii měly její výstupy mezi místními rovněž pozitivní ohlas.
V roce 1911 svým tancem okouzlila mladinkého tanečníka Teda Shawna, který se do Ruth okamžitě zamiloval, přesvědčil ji, že by spolu měli pracovat, a v roce 1914 založili již zmiňovanou Denishawn School a k tomu všemu se ještě vzali. Ve škole, která rozvíjela studenty jak v tanci, tak v dalších disciplínách (hudbě, filosofii, dějinách ad.) se zprvu obě osobnosti doplňovaly, netrvalo však dlouho a objevily se první neshody. Shawn, o 12 let mladší než St. Denis, si připadal nedoceněn, Ruth zase měla dojem, že ji Ted umělecky svazuje. Několikrát se rozešli a opět vrátili k sobě, poslední, definitivní rozchod přišel na počátku 30. let společně s uzavřením školy a ukončením činnosti souboru, k čemuž krom neshod Ruth s Tedem přispěla i propukající velká hospodářská krize. K manželskému soužití se dvojice již nikdy nevrátila, byť k oficiálnímu rozvodu nikdy nedošlo, setkali se spolu však opět umělecky, a to v roce 1940, kdy Ruth přijela vystoupit na Tedem založený festival Jacob’s Pillow, kde se pravidelně objevovala až do 60. let.
Ve třicátých letech se tanečnice na nějakou dobu minimálně na jevišti odmlčela, to však neznamenalo, že by se zcela rozešla s tanečním světem. Roku 1931 založila Society of Spiritual Arts, jejímž hlavním posláním bylo spojení a využití tance v různých duchovních vírách a náboženstvích a ve které zůstala St. Denis aktivní po většinu svého dalšího života. V roce 1938 pak stála u vzniku tanečního programu na newyorské Adelphi University, o rok později vydala autobiografii Ruth St. Denis: An Unfinished Life a v roce 1940 spoluzaložila s tanečnicí La Meri (vl. jm. Russell M. Hughes) School of Natya zaměřené na studium a výuku orientálního tance.
Tvorba Ruth St. Denis do značné míry kopíruje vývoj moderního tance jak v USA, tak v Evropě. Začínala tvorbou sólových výstupů, inspiraci čerpala z různých exotických kultur – Egypta (Egypta, Kobra), Indie (Radha), Japonska (O-mika), Mezopotámie (Istar). Výpravně velkolepé orientální výstupy se postupem času začaly samozřejmě setkávat s kritikou, a to především ve chvíli příchodu další tvůrčí generace a nových myšlenek evropského moderního tance, které St. Denis promptně kritizovala na oplátku jako příliš negativistické, zpolitizované a bezpohlavní. Pravdou však je, že sama později prohlásila, že jakkoli ona sama chtěla vždy tančit o víře, božstvech a duchovnu, diváci sledovali jen jej nahá chodidla a odhalující kostýmy.
Vedle exotiky a spiritualismu je však v díle choreografky možné nalézt i další odnož, která čerpala z jejích základů v delsartismu. Jednou z inovací, s níž přišla, byla tzv. hudební vizualizace, kdy choreografická struktura sledovala hudební dynamiku, rytmus i jednotlivé nástrojové skupiny a jejich zapojení ve skladbě.
Na jevišti působila Ruth St. Denis do neuvěřitelně vysokého věku, na festival Jacob’s Pillow přijela naposled v roce 1964, jen čtyři roky před svou smrtí v úctyhodných devětaosmdesáti letech. Dodnes jsou některá její nejslavnější sóla uváděna a obnovována, slavnou Radhu uvedl Jacob’s Pillow v roce 2006, sto let od premiéry. Díky rozmachu filmu v době, kdy platila za nejprominentnější taneční osobnost, se nám dochovala i řada záznamů samotné tančící Ruth, na které se můžete podívat zde nebo třeba zde.
Zdroje:
Encyclopedia Britannica
Jacob’s Pillow
www.jacobspillow.org
Repertory Dance Theatre
Women’s History Month: Ruth St. Denis
https://rdtutah.org/womens-history-month-ruth-st-denis-part-1/
https://rdtutah.org/womens-history-month-ruth-st-denis-part-2/
Foulkes, Julia Lawrence. Dancing America: Modern dance and cultural nationalism, 1925-1950. University of Massachusetts, 1997.
Shelton, Suzanne. Divine Dancer: A Biography of Ruth St. Denis. New York: Doubleday, 1990.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?