Taťána Juřicová (provdaná Nečasová) se narodila 31. ledna 1965 v Praze, kde v letech 1977–1983 vystudovala tehdejší Hudební a taneční školu (dnešní Taneční konzervatoř hlavního města Praha / TKHMP) a poté absolvovala roční stáž ve Státním choreografickém učilišti v Kyjevě. Svou taneční kariéru prožívala v Národní divadle, kam do baletního souboru nastoupila v roce 1985 a o čtyři roky později získala post sólistky. Postavám, které zde ztvárňovala, dala precizní taneční techniku, a především vnitřní nasazení, kdy věrohodně a autenticky zachytila duchovní prožitky a emoce, jež jí ztělesněné hrdinky prožívaly. A to jak v klasických, tak i současných inscenacích.
Zazářila ve dvojroli Odetty/Odilie v Labutím jezeru, za jejíž intepretaci získala ocenění Thálie (1996). V jednom rozhovoru mi Michaela Černá, bývalá sólistka, baletní mistryně Baletu ND Praha, říkala, jak každá z jejích svěřenkyň, s nimiž roli studovala, vyvolávala jiný dojem, a Taťána se jí jevila jako dravý pták. Již z toho vyplývá, že tato tanečnice upřednostňovala postavy se silným, dramatickým vnitřním narativem, který uměla naplno rozehrát a „přepisovat“ do řeči těla. Příležitostí jí v tomto ohledu byly i další role klasického repertoáru, i když s podstatně méně robustním obsahem, a to Diana v Sylvii (choreografie László Seregi, premiéra 1985), Dryáda v Donu Quijotovi (nastudování Boris Bregvadze, premiéra 1986), titulní role v Ptáku Ohnivákovi (choreografie Jiří Blažek, premiéra 1987), Šeříková víla ve Spící krasavici (v redakci B. Bregvadzeho, premiéra 1990) a Myrtha v Giselle (nastudování J. Blažek, premiéra 1996). Byla nepřehlédnutelná i v partu Kapuletové (Romeo a Julie, choreografie Libor Vaculík, premiéra 1997), zaujala jako Hétera ve Spartakovi (choreografie J. Blažek, premiéra 1976) či Effie v La Sylphide (v redakci Pierra Lacotta, premiéra 1988).
Z moderního repertoáru Taťána Juřicová tančila Čarodějnici v Macbethovi (1984) a titulní roli v Jennifer (1987), baletech Daniela Wiesnera. Dle slov choreografky Ivanky Kubicové se našla v Sonatině drammatica premiérované v roce 1990 ve složeném večeru Tančírna: „Byla pro jednu z hlavních rolí v Sonatině drammatica ideální představitelka. Její tehdejší manžel Vladimír Nečas mi říkal, že to byla její životní role. Trefila jsem se do její nátury, měla šanci se v postavě najít.“
V tomto opusu se Taťána vybavila také Mahuleně Křenkové, tehdejší kolegyni v Baletu ND, nyní pedagožce HAMU: „Táňu jsem vždy vnímala jako velmi introvertní bytost, která minimálně projevovala emoce a žila si svůj vnitřní svět. Nikdy jsem tak úplně netušila, co si myslí… Svoji práci milovala a brala ji nesmírně zodpovědně. Působila klidně a rozvážně. To, jak svůj život ukončila, samozřejmě nikdo nečekal, ale myslím, že byla vlastně velmi křehká a zranitelná, i když tak nepůsobila. Její osobní život asi nebyl jednoduchý, ale to nechci posuzovat. Měla jsem ji velice ráda, velmi jsem si jí jako kolegyně vážila, přestože naše vztahy byly především pracovní… Ve vzpomínkách mi zůstane spolupráce na Sonatině drammatica v choreografii Ivanky Kubicové.“