Vzpomínání na Mistra

Vzpomínání na Mistra

V pondělí 11. dubna 2016 se v obřadní síni u městského hřbitova v Ústí nad Orlicí uskutečnilo poslední rozloučení s profesorem Pavlem Šmokem. Význačný český umělec, průkopník a jeden z nejznámějších českých protagonistů moderního tance, choreograf, pedagog, jenž vychoval desítky vynikajících interpretů, profesor působící na Akademii múzických umění v Praze, režisér, zakladatel a dlouholetý umělecký šéf Pražského komorního baletu, který nastudoval kolem stovky baletních titulů, na šest desítek ve světové premiéře, Mistr Pavel Šmok zemřel 4. dubna ve věku 88 let.  

S Pavlem Šmokem odešla jedna z nejvýraznějších osobností českého baletu a tanečního divadla posledních více než padesáti let. Kdysi jsem byl jedním z jeho tanečníků, záhy i choreografů jeho souboru. 
Pražský komorní balet pod jeho vedením býval skutečným fenoménem nejen domácího, tuzemského formátu. Jsem hrdý na to, že své první umělecké krůčky jsem mohl podnikat právě v tomto výjimečném prostředí. Pavla Šmoka vnímám jako jednoho z mých absolutně nejdůležitějších učitelů. A to nejen v rámci umělecké, ale i lidské stránky. Za to všechno mu děkuji. A jistě nejsem zdaleka jediný.

Petr Zuska, choreograf, začínal jako sólista PKB, nyní umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze  

Zemřel pan Pavel Šmok, cítím hluboký zármutek, a jak zpívá Jarek Nohavica, „se smrtí smířit nejde se“, tak mně to nejde vůbec. Vzpomínám a jsem vděčná za každou chvíli a všechny zkušenosti s ním. Vzpomínám a slyším to jeho lehounké dechové pohvízdávání, když si něco připravoval nebo pracoval se dřevem. Vzpomínám a smutním, že jsem nezažila víc zkoušek a tvorby s ním. Vzpomínám a usmívám se nad jeho humorem a nad svými nepodařenými vtipy, které mě při studiích nutil vykládat. Teď už by mi jistě řekl: „Zkrať to…“ Ale já tentokrát neposlechnu, nejde to, je toho tolik, tak obrovská osobnost se nevejde do pár řádků. Nezapomenu na jeho oči, dotek ruky i brblací náladu, na vše, co mi řekl, když mi mluvil z duše, nebo naopak do duše, na nekořskou chaloupku plnou dřevěných vychytávek a vlastnoručních popisků, stejně jako na kresbu pusy na zlomvazce. Vzpomínám s láskou, úctou, vděčná a obohacená.

Všichni víme, jaký byl, všichni jsme ho ctili a milovali, byl to Mistr ŠmOK s partiturou v ruce, brýlích a vysokými nároky na interprety jeho Pražského komorního baletu. Podle svých slov choreografii dělat musel, nemohl si pomoct. Díky Bohu za to nutkání. Díky Mistře, že jste byl – takový, jaký jste byl člověk a umělec. Vzpomínání bude věčné.

Lucie Holánková, choreografka, bývalá sólistka a následně umělecká vedoucí PKB Pavla Šmoka