Vzpomínka na Achille Viscusiho

Vzpomínka na Achille Viscusiho

Vzpomínka na Achille Viscusiho

,,Achille Viscusi byl elegantní člověk. Překvapoval chováním a dobrosrdečností. Jak ani jinak být nemůže, fascinoval svým zjevem tehdejší pražský ženský svět…“ (Josef Matěj Gottlieb: Jednou za život)  V letošním roce by se Achille Viscusi dožil 145. narozenin. Narodil se 27. února 1869 v Římě. Vyučil se italské klasické taneční technice v Miláně u Emilia Caprottiho a v Paříži u Virginie Zucchi. Už v jedenácti letech se stal členem dětského baletního souboru v Římě v Teatro Rossini. Posléze působil jako tanečník a později i choreograf na různých světových scénách, například v Moskvě, Berlíně, Záhřebu, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, tanečnicí, Češkou Aloisií Dobromilovou, Vídni či Paříži. Pro nás je nejzajímavější jeho působení v Čechách, které počalo rokem 1901, kdy nastoupil do Národního divadla v Praze jako tanečník, choreograf i baletní mistr. Střídal zde slavného Augustina Bergera, českého rodáka a znamenitého pedagoga, který při divadle založil baletní školu. Ředitelem Národního divadla byl v té době Gustav Schmoranz a šéfem opery Karel Kovařovic. Viscusi měl jako Ital na české půdě nemalé problémy, i když přijal československé občanství. Neuměl dobře česky, což dokresluje milá příhoda, kterou popisuje J. M. Gottlieb v knize Jednou za život: ,,Tak si poznamenal ve scénáři Labutího jezera, aby mu rekvizitář v závěru prvního obrazu podal ,ručník‘. Při generální zkoušce tančil prince a všechno se dařilo až k okamžiku, kdy nad zámkem přelétávají labutě. Viscusi se chce za nimi rozběhnout, natáhne ruku a rekvizitář mu do ní vrazí ručník… chceš ručník, máš ho mít. To se ví, že Viscusi zčervenal zlostí a zoufalstvím zároveň… Při přestávce nemohl pochopit, jak mu mohli dát ručník, když tím docela jasně myslil – ručnici!“ Na půdě pražského Národního divadla uvedl Viscusi balet Terpsichore s hudbou Lea Pougeta. Viscusi musel od počátku dokázat, že je hoden být baletním mistrem v Praze, a dostal nelehký úkol – zpracovat Slovanské tance na počest šedesátých narozenin jejich autora Antonína Dvořáka. Tehdy, bohužel, úspěch nezaznamenal, nicméně později se k nim několikrát vracel, například v Buenos Aires či úspěšně v Plzni. Viscusi uváděl starší a osvědčené tituly inscenované už Augustinem Bergerem, jako byl například Excelsior (Romualdo Marenco), Brahma (Constantino Dall’Argine), Královna loutek (Josef Bayer). Novinkou byl Olim v roce 1904 na hudbu Jindřicha Káana a libreto Ladislava Nováka, nebo dílo V baletním sále na hudbu Mořice Angera. V roce 1907 uvedl na jeviště Národního divadla poprvé celé Labutí jezero (Petr Iljič Čajkovskij). Úspěch zaznamenala i pantomima Závoj Pierotčin roku 1910 (Ernst Dohnányi). Velmi důležitou etapou české taneční scény za Viscusiho bylo uvedení baletních pantomim, na kterých spolupracoval s hudebníkem Oskarem Nedbalem (1874–1930). Prvním počinem byla Pohádka o Honzovi, která měla premiéru v roce 1902. Libreto vytvořil František Karel Hejda. Po úspěchu tohoto představení pokračovala spolupráce Viscusiho a Nedbala a společně s libretistou Ladislavem Novákem vytvořili dílo Z pohádky do pohádky (1908) a později Princeznu Hyacintu (1911), inspirovanou hradem Trosky. Dalším baletem byl Andersen, který měl premiéru ve Vídni roku 1914. Opět na něm spolupracovalo trio Viscusi–Nedbal–Novák. Příprava Andersena se neobešla bez problémů, o čemž svědčí i slova Ladislava Nováka v knize Oskar Nedbal: ,,A zatím se Viscusi od rána do noci v pravém smyslu toho slova dřel s nahodile sehnaným personálem a dětmi, z nichž většinu přivedl na jeviště přímo z ulice…“ Za Viscusiho působení na prknech Národního divadla vystoupila i slavná ruská primabalerína Tamara Karsavina. Sedmnáctého srpna 1908 měl premiéru balet Louskáček (Petr Iljič Čajkovskij) v úpravě Viscusiho a 24. dubna 1909 se uváděla romantická Giselle (Adolphe-Charles Adam). V obou baletech Karsavina tančila hlavní role. Po odchodu z Národního divadla v Praze, kde Viscusi strávil 12 let, podnikl zájezd do Anglie s vlastním souborem, do něhož patřil i Joe Jenčík. Poté působil jako choreograf v Rio de Janeiru a ve Vídni. Po první světové válce se opět vrátil do Čech, kde se zasloužil o rozvoj naší druhé velké scény v Brně, tam v té době působila i jeho neteř Marie Dobromilová. Inscenoval zde Coppélii (Léo Delibes) či Labutí jezero (Petr Iljič Čajkovskij). V roce 1919 založil baletní soubor v Ostravě. V roce 1923 odjel do Národního divadla v Bratislavě, které se stalo jeho posledním působištěm. Zde se setkal naposled s Oskarem Nedbalem, jenž byl ředitelem divadla až do své tragické smrti. Roku 1931 Achille Viscusi v Bratislavě ukončil svou dráhu tanečního mistra a odešel na odpočinek zpět do Prahy. Achille Viscusi byl velmi přísným, ale dobrým pedagogem. Vychoval řadu vynikajících tanečníků, jmenovitě Joe Jenčíka nebo Emericha Gabzdyla. Soubory a scény, které vedl, pozvedl na vyšší úroveň. Choreograficky se postupně vyvíjel, nebál se novinek, a přestože byl Ital, zasloužil se o uvádění ryze českých děl a nového žánru baletních pantomim. I jako tanečník dlouhá léta exceloval a sklízel úspěchy. Viscusi zemřel 1. července 1945. Zdroje: Archiv Národního divadla Praha [on-line]. http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Inscenace.aspx&sz=0&ic=2657&abc=0&pn=256affcc-f002-2000-15af-c913k3315dpc [cit. 21. 6. 2014]. Brodská, Božena: Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945. AMU, Praha 2006. Gottlieb, Josef Matěj: Jednou za život. Lidová demokracie, Praha 1960. Meszner, Jindřich – Srba, Bořivoj – Dufková, Eugenie (eds.): Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Státní divadlo, Brno 1979–1984. Procházka, Vladimír (ed.): Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Academia, Praha 1988. Novák, Ladislav: Oskar Nedbal v mých vzpomínkách. Nakladatelské družstvo Máje, Praha [1939]. Schmidová, Lidka: Československý balet. Orbis, Praha 1962. Syslová, Kateřina: Achille Viscusi a jeho pražská léta. Bakalářská práce. AMU, Praha 2009.

Témata článku

Tanec