Vzpomínka na Borise Hybnera: „Boris pořád snil o divadle pantomimy…“

Vzpomínka na Borise Hybnera: „Boris pořád snil o divadle pantomimy…“

Vzpomínka na Borise Hybnera: „Boris pořád snil o divadle pantomimy…“

Autor: Josef Platz
Paměť je někdy ošidná a možná, že všechno není ve správném sledu událostí. Ale nemá to snad být historická studie, takže píšu takto. Poprvé jsme se setkali s Borisem Hybnerem při konkurzu do Pantomimy Na zábradlí Ladislava Fialky. Zajímavá zkušenost. Skončili jsme v závěru dva, ale vyhrál Boris. Byl lepší, měl taky svou scénku Saxofonista nebo tak nějak. Nakonec mi Ladislav Fialka sdělil, že mě nevezme, protože (a ukazoval na mé stehno): „…víte, pane Platz, ono se to tady neohne.“ Boris angažmá dostal, ale velkou roli nedostal, myslím, nikdy. Vidím ho jen v jedné inscenaci jako opičáka, který hraje na flašinet. Škoda, že ho Fialka nevyužil. Pak jsem Borise se Ctiborem Turbou viděl na Litvínovském festivalu pantomimy (to tehdy v šedesátých letech skutečně existovalo), kde se každé dva roky sjeli mimové z celé republiky a předváděli své umění před diváky a porotou, ve které seděli vzácní lidé zabývající se tancem, pantomimou, choreografií a třeba jen divadlem. Například profesorka Jarmila Kröschlová, František Pokorný atd. Většinou jsme dělali někdy vtipnou, někdy méně vtipnou pantomimu jako Marceau, případně Fialka. Na tom posledním, výše zmíněném festivalu v roce 1968(?), najednou zazářilo něco úžasného a nevídaného. Boris Hybner a Ctibor Turba předvedli skvělé, černohumorné scénky Kat a Souboj za úsvitu, brilantní, skvěle zahrané a po zásluze odměněné 1. cenou. Boris předtím odjel v létě se Ctiborem do Montrealu na Světovou výstavu. Tam zřejmě upekli, podle humoristického časopisu Harakiri, který se zabýval černým a absurdním humorem, kostru budoucího představení se stejným názvem. A něco z toho předvedli v Litvínově. Pak už byla premiéra s Harakiri a skupina, ve jménech jejíchž členů drnčela R: CtiboR TuRba, BoRis HybneR, RichaRd Rýda. Jmenovala se Pantomima Alfreda Jarryho. To už jsme se znali a skamarádili s jeho první ženou Janou. Oni měli malou Vandu, my Terezu. Táhli jsme i na výlety, jako spořádané rodinky. Já studoval na FAMU. Pantomima Alfreda Jarryho přešla do Státního divadelního studia a mě vzali na částečný úvazek dělat tzv. supervizi, když se Harakiri natáčelo v zahraničních televizích. Zahraniční agenti se v žádostech o Harakiri mohli přetrhnout. Jenže Boris se Ctiborem se pohádali a přestali spolupracovat, Ctibor si udělal sólová představení, ale s Borisem a Richardem Rýdou museli dostát závazkům v zahraničí, a tak jsem Borise vyfasoval právě na zájezdech. Často to bylo hodně napínavé, zvlášť když přišel na řadu alkohol. Inu tak. Pak dramaturgie nabídla Borisovi, ať udělá další premiéru, ovšem bez Ctibora. Tak jsem se dostal do party i já. Hybner, Rýda, Platz. Pochopil jsem, že bez R ve jméně nebudu ten pravý. Přizval se ke spolupráci výtvarník a stavitel scény Andrej Krob. Tak byli zase tři s R. Premiéra se rodila těžce, Boris zlobil, třeba na týden zmizel, nechodil včas, popral se s cikány, málem přišel o oko… Nakonec se to ale podařilo, premiéra byla v roce 1970, hodně absurdní a extravagantní, s muzikou skupiny Pink Floyd. Jmenovala se příznačně: Idioti. No, a pak to všechno v našem státě, kvůli předchozí okupaci ruskými tanky, spadlo pod stůl, včetně Státního divadelního studia. Nic nebylo dočasné, nýbrž trvalé. Nastala ona skvělá normalizace. Boris se stále zabýval divadlem, já filmem, ale věděli jsme o sobě. Boris byl vytrvalý, vybudoval v Olympiku (dnes Ypsilonka) soubor a uvedl sérii představení Na konci zahrady jménem Hollywood. Juraj Herz natočil podle Borisova námětu seriál Gagman s německou a slovenskou produkcí. Tam jsme se setkali v prvním díle němé grotesky. Pak zase dlouho nic, až po revoluci se Boris vynořil s vlastním divadlem v paláci Metro. Tam se, kromě toho, že ho prý okradl parťák, seznámil se svou poslední ženou Luckou. Ctibor Turba mu předal katedru pantomimy, kterou založil na HAMU, a Boris jako nový šéf mi zavolal, abych něco říkal o filmu. Tak jsme se dostali opět k sobě blíž, natočil jsem s ním Černé klauny, scházeli jsme se a krásně si povídali, pokuřovali, popíjeli kafe, pomalu stárli, ale Boris stále hýřil nápady, co by se dalo a jak, když mu objevili rakovinu. Byli jsme stále v kontaktu a vím, že si prošel velkou zkouškou. Vyrovnal ale ten propad, s jistým humorem, někdy hodně černým a stále mířil dopředu. Začal hrát v divadle, dokonce v Národním, prostě energie k neutahání. Chtěl být užitečný a užitečný byl. Jezdil se společností pro pomoc stomikům po republice a vyprávěl těm, kteří měli stejnou nemoc jako on, jak je to vlastně dobré, ba lepší, než před onemocněním, aby nepropadali zoufalství. Bohužel, v sedmdesáti ho vyhodili ze školy, já odešel taky a nastaly roky, kdy jsem viděl, jak ho trápí a žere, že nemůže pracovat se studenty. A on to, jako jeden z mála, uměl. Tak jsme zase sedávali v „kanceláři“, pizzerii na Smíchově, povídali, on vymýšlel, já oponoval, on stavěl úžasné projekty, já mu je shazoval, občas se něco realizovalo, ale hlavně vymýšlelo. Třeba scénář Planeta klaunů pro televizi. Léta už tam nerealizovaný leží. Velmi často jsme si volali, drbali politiku, kritizovali, děsili se vizemi Číny, Ruska, ale Boris pořád snil o divadle pantomimy. Zvládl alkohol, cigarety, rakovinu a chtěl pořád něco dělat. Trpěl nicneděláním. Byl rád, když si mohl zahrát ve filmu, v posledních týdnech i v seriálu s Vandou. Vyprávěl mi o tom a byl, myslím, spokojený, že je alespoň nějak užitečný. V pondělí po Květné neděli jsem přišel do střižny a dostal SMS: „Josefe, Boris měl dnes v noci infarkt. Leží na Karláku, teď mu dělají katetrizaci. Jedu tam.“ A tak to pokračovalo den za dnem. Horší zpráva, lepší, kritická. Šel jsem za ním na Zelený čtvrtek odpoledne. Karlák, 3. interna, 1. patro, koronární jednotka. Boris leží, na nose kyslík, mluví dutě, ale říká v jednu chvíli: „…už přežívám tátu o deset let. Dobrý, co?“ Má teplotu a je zpocený. Hladím ho po rameni: „…měl by sis na ten kyslíkový nos namalovat červený terč. Jsi klaun, ne?“ Za dva dny: „Josefe, je špatný, cévy se zase ucpávají. Srdce to nedává…“ Jdu za ním v pátek s Luckou. Boris je v umělém spánku, dýchá jen ventilací, ledviny selhávají, všude má, chudák, hadičky. Myslím na jeho celoživotní projekt Frankensteina. Co by tomu říkal, kdyby se viděl? Ale možná, že se na sebe a na nás s Luckou dívá. Brečím dovnitř. Odcházíme s nejasnou lékařskou prognózou. Druhý den, 2. dubna, v sobotu: „Josefe, horší se to, jedeme tam.“ Za hodinu už Boris nežije.  

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: