Antigona - Sládkův jevištní pohled na konflikt morálky

Na závěr festivalu My Mime vystoupil na letní scéně Lichtenštejnského paláce sedmasedmdesátiletý mim Milan Sládek s novou inscenací Antigony, která měla krátce před tím světovou premiéru v Kolíně nad Rýnem. Je to skoro k nevíře, ale Milan Sládek tímto dílem oslavil současně 55 let své existence na profesionálním jevišti; kariéru zahájil v roce 1960 v Divadle E. F. Buriana v Praze. Rodilý Slovák a po matce Moravan neztratil nikdy – přes své pohnuté životní a umělecké osudy – dobrý vztah jak ke své rodné zemi, tak i Česku. Jistě i proto, že je pantomima a moderní mimus ve své podstatě antropologickou a internacionální záležitostí. Druhým neuvěřitelným momentem je jeho neutuchající aktivita, která za léta jeho tvůrčí činnosti vydala kolem padesáti originálních premiér. S takovým počtem děl se dnes nemůže pochlubit, pokud vím, žádný ze současných světových mimů. Milan Sládek je však hlavně pravý Evropan, který právě nyní tvoří rozkročen mezi Německem, Slovenskem a Českou republikou, jak to dosvědčuje i obsazení jeho nejnovější inscenace Antigony, ve které hrají Slováci, Češi, Němci a ukrajinský absolvent HAMU. Hostoval však snad ve všech zemích euroasijského kontinentu, jakož i v Americe, a ve většině míst také šířil umění pantomimy a mimu jako pedagog. 

Antigone. Foto: Vojtěch Brtnický.

Antigone. Foto: Vojtěch Brtnický.

Informovala jsem už letos v lednu v Tanečních aktualitách o jeho (opakované) spolupráci s katedrou pantomimy HAMU, v jejímž vstřícném prostředí studoval některé pasáže představení spolu se zdejšími studenty a absolventy Alexejem Byčkem, Petrem Bielem, Tomášem Kasprzykem a Jonatanem Vnoučkem (http://www.tanecniaktuality.cz/milan-sladek-je-nas/). Jejich úloha napovídá už sama o sobě o nezvyklém tvaru a prostředcích inscenace.

Nacvičovali totiž – ne nepodobni asijským vodičům loutek bunraku – stylizovaný pohyb vodičů masek a příležitostně i dotvářeli svými stylizovanými pohyby atmosféru některých výstupů inscenace. Sládkova Antigona se věrně drží (jen s minimálními úpravami) Sofoklova dramatického děje, ale způsob jevištního zpracování je experimentem, jaký jsme dosud v našem divadle neviděli. Úvod a závěr inscenace mimuje se skvělým mimickým vypravěčstvím Milan Sládek sám – tyto téměř samostatné celky dokazují, že klasická pantomima má i v jeho vrcholně zjemnělém podání stále právo na život; stejně jako klasický balet si žádá kultivované publikum, schopné ocenit eleganci a lehkost pohybové stylizace. Jde o pasáže, v nichž Milan Sládek jen v prostém bílém šatě a jemně nalíčenou bílou tváří vypráví o soupeření dvou znesvářených bratrů o moc nad městem Théby, které končí smrtí jednoho z nich. Druhá pasáž tvoří závěr hry, kdy Milan Sládek v intencích antické estetiky mimicky předvádí katastrofický závěr tragédie.

Milan Sládek. Foto: Vojtěch Brtnický.

Vlastní dramatický děj je rozehrán do syntetického tvaru, kombinujícího postupy klasického divadla antiky a Asie. Z jejich zpracování je patrné, jak hluboce se Milan Sládek začetl do dějin antického divadla a jak dobře zná postupy zejména japonského divadla včetně herectví kabuki a pohybové estetiky bunraku. Odtud zvláštní syntéza jeho režijních postupů v užití davových scén s prapory, civilně pojatého chóru (německy mluvící herci) a hlavně výstupů maskovaných postav. Ty, pokud jsou v akci, hraje Sládek sám a je jako archimim převlékán přímo na jevišti pomocníky, kteří mu rovněž připevňují jednotlivé masky Antigony, Kreona, Ismeny, Haimona, Teiresia a hlídače. V případě, že tyto postavy nemají přímou dramatickou účast na ději, nosí a mimují pomocníci kostýmované masky postav, jako by to byly loutky v životní velikosti.

Jevištní podoba Antigony je velmi složité, neiluzivní dílo, výtvarně i výrazově velmi efektní. V jeho dvouhodinovém toku je celá řada velmi krásně řešených scén, z nichž některé nesou nejen poetický, ale i dramatický náboj. Nemám na mysli jen již zmíněný úvod a závěr, ale zejména krásné plastické dialogy Antigony a Ismeny, Kreona a jeho syna Haimona, výstup věštce Teiresia atd. Do tradice umění herecké a jevištní práce s maskou, u nás jen málo rozvinuté, vnáší Milan Sládek osobité postupy. V tom je zcela v souladu s tendencemi současného vizuálního divadla, které umění masky různým způsobem inovují. Stojí za to připomenout, že návrhy a řezba masek Antigony jsou dílem jeho tvůrčí výtvarné fantazie, která nalézá i jiné vyústění – především v Sládkově pozoruhodné malířské tvorbě.

 Foto: Vojtěch Brtnický.

Oproti svým raným začátkům, kdy se Sládek prosadil na českém jevišti s aktuální tematikou Boule ze současného života, volí v posledních letech nadčasově platná témata a náměty, ať už v tragické, či komediální poloze. Mám na mysli například jeho nedávnou inscenaci Křížové cesty, nebo naopak Mozartovy Figarovy svatby. Inscenace Antigony otevírající nový jevištní pohled na konflikt morálky a moci je nepochybně zatím posledním opusem tohoto druhu. V zásadě však lze říci, že dnes Milan Sládek uplatňuje ve zpracování obecně známých, v pantomimě dosud nehraných, nebo jen málo využívaných látek svou velkou vzdělanost v oboru mimického umění. Na jedné straně udržuje – anebo i křísí – proměnlivou vizuální estetiku svého oboru, na druhé experimentuje s jejími rozličnými kulturními projevy ve snaze povýšit mimus na umění, které nemá hranice.

Psáno z české premiéry 24. května 2015 na festivalu My Mime, open air stage HAMU.

Antigona
Námět, režie a masky: Milan Sládek
Hudba: Jozef Vlk
Scénografie: Antonín Málek
Kostýmy: Ján Kocman
Asistent režie: Taro Sládek
Světová premiéra: 23. dubna 2015, Kolín nad Rýnem

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Milan Sládek

Letní scéna HAMU

Nonverbální divadlo

My Mime

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2021

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: