Antigona - Sládkův jevištní pohled na konflikt morálky

Antigona - Sládkův jevištní pohled na konflikt morálky

Antigona - Sládkův jevištní pohled na konflikt morálky

Na závěr festivalu My Mime vystoupil na letní scéně Lichtenštejnského paláce sedmasedmdesátiletý mim Milan Sládek s novou inscenací Antigony, která měla krátce před tím světovou premiéru v Kolíně nad Rýnem. Je to skoro k nevíře, ale Milan Sládek tímto dílem oslavil současně 55 let své existence na profesionálním jevišti; kariéru zahájil v roce 1960 v Divadle E. F. Buriana v Praze. Rodilý Slovák a po matce Moravan neztratil nikdy – přes své pohnuté životní a umělecké osudy – dobrý vztah jak ke své rodné zemi, tak i Česku. Jistě i proto, že je pantomima a moderní mimus ve své podstatě antropologickou a internacionální záležitostí. Druhým neuvěřitelným momentem je jeho neutuchající aktivita, která za léta jeho tvůrčí činnosti vydala kolem padesáti originálních premiér. S takovým počtem děl se dnes nemůže pochlubit, pokud vím, žádný ze současných světových mimů. Milan Sládek je však hlavně pravý Evropan, který právě nyní tvoří rozkročen mezi Německem, Slovenskem a Českou republikou, jak to dosvědčuje i obsazení jeho nejnovější inscenace Antigony, ve které hrají Slováci, Češi, Němci a ukrajinský absolvent HAMU. Hostoval však snad ve všech zemích euroasijského kontinentu, jakož i v Americe, a ve většině míst také šířil umění pantomimy a mimu jako pedagog. Informovala jsem už letos v lednu v Tanečních aktualitách o jeho (opakované) spolupráci s katedrou pantomimy HAMU, v jejímž vstřícném prostředí studoval některé pasáže představení spolu se zdejšími studenty a absolventy Alexejem Byčkem, Petrem Bielem, Tomášem Kasprzykem a Jonatanem Vnoučkem (http://www.tanecniaktuality.cz/milan-sladek-je-nas/). Jejich úloha napovídá už sama o sobě o nezvyklém tvaru a prostředcích inscenace. Nacvičovali totiž – ne nepodobni asijským vodičům loutek bunraku – stylizovaný pohyb vodičů masek a příležitostně i dotvářeli svými stylizovanými pohyby atmosféru některých výstupů inscenace. Sládkova Antigona se věrně drží (jen s minimálními úpravami) Sofoklova dramatického děje, ale způsob jevištního zpracování je experimentem, jaký jsme dosud v našem divadle neviděli. Úvod a závěr inscenace mimuje se skvělým mimickým vypravěčstvím Milan Sládek sám – tyto téměř samostatné celky dokazují, že klasická pantomima má i v jeho vrcholně zjemnělém podání stále právo na život; stejně jako klasický balet si žádá kultivované publikum, schopné ocenit eleganci a lehkost pohybové stylizace. Jde o pasáže, v nichž Milan Sládek jen v prostém bílém šatě a jemně nalíčenou bílou tváří vypráví o soupeření dvou znesvářených bratrů o moc nad městem Théby, které končí smrtí jednoho z nich. Druhá pasáž tvoří závěr hry, kdy Milan Sládek v intencích antické estetiky mimicky předvádí katastrofický závěr tragédie. Vlastní dramatický děj je rozehrán do syntetického tvaru, kombinujícího postupy klasického divadla antiky a Asie. Z jejich zpracování je patrné, jak hluboce se Milan Sládek začetl do dějin antického divadla a jak dobře zná postupy zejména japonského divadla včetně herectví kabuki a pohybové estetiky bunraku. Odtud zvláštní syntéza jeho režijních postupů v užití davových scén s prapory, civilně pojatého chóru (německy mluvící herci) a hlavně výstupů maskovaných postav. Ty, pokud jsou v akci, hraje Sládek sám a je jako archimim převlékán přímo na jevišti pomocníky, kteří mu rovněž připevňují jednotlivé masky Antigony, Kreona, Ismeny, Haimona, Teiresia a hlídače. V případě, že tyto postavy nemají přímou dramatickou účast na ději, nosí a mimují pomocníci kostýmované masky postav, jako by to byly loutky v životní velikosti. Jevištní podoba Antigony je velmi složité, neiluzivní dílo, výtvarně i výrazově velmi efektní. V jeho dvouhodinovém toku je celá řada velmi krásně řešených scén, z nichž některé nesou nejen poetický, ale i dramatický náboj. Nemám na mysli jen již zmíněný úvod a závěr, ale zejména krásné plastické dialogy Antigony a Ismeny, Kreona a jeho syna Haimona, výstup věštce Teiresia atd. Do tradice umění herecké a jevištní práce s maskou, u nás jen málo rozvinuté, vnáší Milan Sládek osobité postupy. V tom je zcela v souladu s tendencemi současného vizuálního divadla, které umění masky různým způsobem inovují. Stojí za to připomenout, že návrhy a řezba masek Antigony jsou dílem jeho tvůrčí výtvarné fantazie, která nalézá i jiné vyústění – především v Sládkově pozoruhodné malířské tvorbě. Oproti svým raným začátkům, kdy se Sládek prosadil na českém jevišti s aktuální tematikou Boule ze současného života, volí v posledních letech nadčasově platná témata a náměty, ať už v tragické, či komediální poloze. Mám na mysli například jeho nedávnou inscenaci Křížové cesty, nebo naopak Mozartovy Figarovy svatby. Inscenace Antigony otevírající nový jevištní pohled na konflikt morálky a moci je nepochybně zatím posledním opusem tohoto druhu. V zásadě však lze říci, že dnes Milan Sládek uplatňuje ve zpracování obecně známých, v pantomimě dosud nehraných, nebo jen málo využívaných látek svou velkou vzdělanost v oboru mimického umění. Na jedné straně udržuje – anebo i křísí – proměnlivou vizuální estetiku svého oboru, na druhé experimentuje s jejími rozličnými kulturními projevy ve snaze povýšit mimus na umění, které nemá hranice. Psáno z české premiéry 24. května 2015 na festivalu My Mime, open air stage HAMU.

Antigona

Námět, režie a masky: Milan SládekHudba: Jozef VlkScénografie: Antonín MálekKostýmy: Ján KocmanAsistent režie: Taro SládekSvětová premiéra: 23. dubna 2015, Kolín nad Rýnem

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: