Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg v Brně na festivalu Moravský podzim

V rámci festivalu Moravský podzim vystoupil v neděli 9. října na scéně Janáčkova divadla soubor Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg se zpracováním kontrapunktické skladby Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha. Vybrané fugy a kánony choreograficky vytvořil šéf düsseldorfského souboru Martin Schläpfer. Ten vytvořil taneční obraz dnešní společnosti a vztahů, jež tuto společnost formují, zkomponoval absolutní taneční vyjádření mnohohlasé Bachovy fugy, bezezbytku využil prostor jeviště a choreograficky vytěžil maximum z tématu vztahu člověka k člověku. Fyzicky se Umění fugy odehrávalo v zadním plánu jeviště ohraničeném vysokou, barevně příčně pruhovanou zdí ve tvaru podkovy otevřené do hlediště, která díky změnám osvětlení dokonale navozovala atmosféru jednou temného, šedého prostoru, jindy zářivé duhy nebo onyxové stěny. Na v podstatě prázdnou scénu, na níž byla vpravo vzadu umístěna pouze lavička coby místo setkávání, vstupovali tanečníci celkem třemi vchody, dvěma zleva a jedním zprava. Touto záměrnou asymetrií postavil scénograf Thomas Ziegler scénu do protikladu k auditivní složce. V jednotlivých fugách (smyčce, cembalo, zobcové flétny, klavír) a kánonech (smyčce) na sebe plynule taneční variace navazují, nebo se naopak staví do kontrastu, co do počtu tanečníků, i co se týče změn světelného designu. Z variací vyvstávají vztahy mezi mužem a ženou, v nichž je jednou žena v podřízené pozici (tanečnice s bílou obličejovou maskou v roli dítěte), podruhé muž (zženštilý v dlouhých šatech, nebo jiný muž, sprchující se v proudu světla a zároveň v ženských rukách). Schläpfer nezapomíná ani na postoj člověka k sobě samému (tanečník ukazuje sám na sebe, následuje němý výkřik), relaci individua a skupiny, dvojice a skupiny, na vztahy v rámci skupiny a individuí ke společnosti, které se například zjevují, když skupina postav tančí, a přitom má každá svou individuální choreografii. Dochází k tomu, že stíny postav se promítají na zadní stěnu duhové podkovy, což navozuje dojem jeskynních maleb a odkazuje až k prapočátkům lidských společenstev. Konkrétní formu tyto varianty sociální interakce dostávají v nekonečném sledu tanečních kreací využívajících klasického baletního slovníku, přičemž nejvýraznějšími prvky choreografie jsou rozmanité vysoké i nízké zvedačky a výdrže ve vzduchu. Tanečníci i tanečnice nejčastěji tančí jako bosí (tělové piškoty), jen v několika fugách se objeví tanečnice na špičkách. Působivým tématem je moment módní přehlídky, který variuje afektovanou chůzi na podpatcích, skutečných i imaginárních. Do tohoto tématu choreografie plynule přechází dvakrát třikrát za dobu představení; tanečníci se stylizují do modelek a modelů promenádujících se po přehlídkovém mole, čímž odkrývají pro diváky svět povrchnosti, afektu, přetvářky a pomíjivosti slávy.          Výraznou postavou je již zmíněná žena s bílou maskou, která obrazně vyrostla z dítěte v živelnou ženu a v jednom momentě i v náboženského guru, kterého uctívají ostatní přítomní. Tento motiv působí komicky ve srovnání s většinou ostatních sladěných obrazů, ovšem není osamocen (tři poskakující indiáni, variace na lavičce), a tím dokazuje, že je Schläpferova kompozice do detailu promyšlená a vyvážená. Vždyť i základní kombinace černé a bílé na kostýmech, která se prolíná do květinových vzorů, odkazuje k relaci jin - jang. Zároveň ani jeden kostým, od výtvarnice Catherine Voeffreay, není stejný, což posiluje myšlenku lidské individuality. Naproti tomu je v inscenaci přítomna i idea soudržnosti, která je posilována přítomností tanečníků na jevišti před začátkem samotného představení i v čase přestávky. Choreografie: Martin Schläpfer
Scéna: Thomas Ziegler
Kostýmy: Catherine Voeffray
Light design: Franz-Xaver Schaffer
Tančí soubor: Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg Psáno z představení 9.10. 2011 z Janáčkova divadla Brno.