U příležitosti Roku české hudby a oslav desetiletého vzniku ProART připravil spiritus agens souboru Martin Dvořák nový projekt pod názvem Motion Scores (Pohybové partitury). Šlo o pokus inspirovat choreografy různých národností a s odlišným uměleckým zázemím českou hudbou skladatelů 20. století. V současné době již není příliš módní objevovat tzv. vážnou hudbu, natož českou. Z rozhovoru s Martinem Dvořákem jsme se dozvěděli, že přizvaní choreografové tvořili odděleně a až v poslední fázi na jevišti, kterým byl tentokráte naprosto originální prostor Moravské galerie, hledal režisér projektu pojítka k již hotovým kusům. Vlastní hudební dramaturgie vycházela ze slavného, v tanci často zpracovávaného, tria Dvořák, Janáček, Martinů s méně obvyklým Foersterem, Sukem a Novákem a hudbou mladší generace Jaroslava Ježka, Hanse Krásy, Pavla Haase a Vítězslavy Kaprálové. Vznikl tak kupodivu sourodý celek hlavně díky oněm propojením, která vycházela z předchozího, či naopak předjímala následující choreografické číslo, a také díky kostýmům Jindry Rychlé, která víceméně taneční „civil“ vyladila do jednoduchého bílošedočerného ladění. I z hlediska pohybového materiálu si byly choreografie značně podobné, jelikož vycházely ze slovníku současného tance. Tady bych předpokládala větší míru kontrastního zpracování. Prostor neorenesančního sálu Uměleckého muzea v Brně tvoří tři části spojené sloupy a oblouky. Tanečníci výborně využívali k vytvoření atmosféry právě ony „zadní plány“. Hlavní taneční prostor byl obklopen diváky ze tří stran. Úvod patřil izraelskému choreografu Eranu Gisinovi a smyčcovému kvartetu Hanse Krásy, sólu pro Mirku Prokešovou, která své trápení zatančila s vnitřním zaujetím a plným dynamickým nasazením. Opět smyčcový kvartet, tentokráte z dílny Pavla Haase ztvárnil Neil Paris z Velké Británie jako duet dvou tanečníků. Poselství této choreografie jsem nerozluštila. Muž a jeho dvojník, silnější ochraňuje slabšího? Problém možná spočíval v rozdílné interpretaci. Precizní Martin Dvořák s velkým pohybovým rozsahem, který cítí pohyb plasticky, dokáže naplnit prostor a je velkou taneční osobností a naproti tomu méně zkušený, drobný Petr Nebřenský. Následovala nejoriginálnější choreografie Bärbel Stenzenbergerové z Německa a současně sólo pro Irene Bauerovou. Koncert pro klavír a orchestr Antonína Dvořáka byl koncertem pro tělo tanečnice, kdy v hlavní roli byly ruka, noha a další části těla. Choreografie plná překvapení. Kam pohyb tanečnici posílá a co se mimovolně stane? Spoustu náhodných pohybů, které připraví novou zcela nečekanou variantu a kompozici.  Sonáta Bohuslava Foerstera v choreografii Leonie Wahlové ze Švýcarska přinesla občas vtipné momenty, ale v zásadě nechala tři interprety prožívat pocit, který může mít tanečník při poslechu hudby. Když se objevila v hudbě lyrická pasáž, choreografka ji nerespektovala. Tento jev byl společný všem tvůrcům. Dnešní doba se bojí lyriky snad proto, aby nesklouzla do sentimentu. Martin Dvořák a jeho choreografie Janáčkových Zdenčiných variací ukázala, že Moravák Moravákovi rozumí, cítí hudebně. Výrazně prostorově pojatý duet muže a ženy byl tentokrát inspirován hudebními motivy. Ne nadarmo vzpomíná Martin Dvořák Pavla Šmoka, u kterého sám nějakou dobu tančil. Tango Jaroslava Ježka v choreografii a zvukové úpravě Gabriela Wonga z Malajsie přineslo hodně divadelních prvků. Tady se asi nejvíc uplatnila snaha Martina Dvořáka propojit tanec a herectví. Dva tanečníci – žena svádí muže, erotické dusno stoupá, pak si role vymění ve smyslu ona-muž, on-žena. To už je trochu divné a vše končí bizarní svatbou za následného falešného zpěvu sboru, který dívku zadusí. Píseň lásky Josefa Suka pojala Irene Bauerová z Rakouska jako minimalistickou pohybovou etudu muže, který se stále zhlíží v zrcadle. Narcis, který je zamilovaný sám do sebe? Nevím a nerozumím. Koncert pro housle Bohuslava Martinů inspiroval Jana Březinu k chlapeckým hrátkám vycházejícím z lidových motivů a lidové pantomimy. Sonáta Vítězslava Nováka v choreografii slovenského Vladislava Benita Šoltýse ukázala pár, který si nemá co říct, takoví manželé po mnoha letech soužití, kdy žena dělá naschvály, oba se provokují a hádají. Poněkud dlouhý pohybový rozjezd, než dojde k vlastnímu tanci. Závěrečná Partita Vítězslavy Kaprálové vnesla do celé dramaturgie večera smutek. V choreografii Evy Klimáčkové ze Slovenska kontaktní tanec čtyř „nevidomých“, černé pásky přes oči tanečníků, plovoucí, unášející, smířený, ale vyznívající do ztracena, evokující smutný skon mladé skladatelky. I když některé momenty uvedeného večera mohou být diskutabilní, je třeba ocenit neustále novátorskou a inspirativní práci Martina Dvořáka, který se svým týmem a souborem hledá vždy nové cesty, přemýšlí o tanečním sdělení a má v sobě opravdovost kumštýře.  Psáno z představení 8. listopadu 2014, Uměleckoprůmyslové muzeum MG Brno.

Motion Scores
Námět a režie: Martin Dvořák
Technické zajištění: Roman Jajčík a Jiří Bilík Molto Lento e tranquillo
Hudba: Hans Krása – String Quartet
Choreografie: Eran Gisin

The Moonand I
Hudba: Pavel Haas – String Quartet
Choreografie: Neil Paris Koncert pro klavír a orchestr g-moll, op. 33, Andante sostenuo
Hudba: Antonín Dvořák
Zvuková úprava: Olaf Reinecke
Choreografie: Barbel Stenzenberger  Sonata quasi fantasia pro housle a klavír, op. 117, Allegro moderato
Hudba: Bohuslav Foerster
Choreografie: Leonie Wahlová  Tema con variazioni pro klavír (Zdenčiny variace)
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Martin Dvořák Koncert pro klavír a orchestr. Tango. Andante quasi moderato
Hudba: Jaroslav Ježek
Choreografie: Gabriel Wong  Píseň lásky, op. 7
Hudba: Josef Suk
Choreografie: Irene Bauer Koncert pro housle a orchestr č. 1 Allegretto
Hudba: Bohuslav Martinů
Choreografie: Jan Březina Sonáta pro housle a klavír d moll, Allegro giusto
Hudba: Vítězslav Novák
Choreografie: Vladislav Benito Šoltýs  Partita pro smyčcový orchestr a klavír, op. 20, Andantino
Hudba: Vítězslava Kaprálová
Choreografie: Eva Klimáčková