Havel a pantomima: slabá prvotina, nebo mistrova výzva?

Havel a pantomima: slabá prvotina, nebo mistrova výzva?

Havel a pantomima: slabá prvotina, nebo mistrova výzva?

Alexej Byček Autor: Alexej Byček
V pondělí 6. října 2014 se u příležitosti 78. výročí narození Václava Havla uskutečnilo představení podle autorovy téměř neznámé předlohy Perpetuum mobile aneb 7 dní pana A. Tato jednoaktovka shrnuje pocity vězněného člověka, prožívajícího koloběh stále stejných událostí, bez viditelného východiska či úniku. Havlovo libreto je poněkud netradičně psáno jako pantomima, a proto Anna Freimanová z Knihovny Václava Havla a teatroložka Ladislava Petišková oslovily k jeho zpracování studenty a absolventy katedry pantomimy pražské HAMU. Jak se s výzvou vypořádali? V Knihovně Václava Havla, upravené k divadelním účelům do podoby komorního sálu, bylo rušno přibližně již půl hodiny před představením. Vstup, k autorovu výročí bezplatný, nebylo možné rezervovat, a tak fungovalo pravidlo „Kdo dřív přijde…“. Do sálu se nakonec dostali všichni, ale některé scény, například na zemi, nebyly pro diváky v zadních řadách viditelné, a tak ne každý návštěvník mohl prožít příběh vcelku. Ve vzduchu však bylo to správné existenciální napětí, kterému komornější prostor knihovny prospěl. Na začátku, téměř přesně jako v autorově libretu, vidíme zešedlou scénu s lavicí, židlí, lehátkem a několika přisprostlými malůvkami na zdech. Pro svou dobu typická cela. Typický existencialismus. Po chvilce napětí je dovnitř vhozena postava. Klepe se, zuřivě buší na dveře a do zdí, velmi expresivně nesouhlasí se svou internací a divák takřka nemá možnost vydechnout. Po hutném začátku však nenásleduje poznávání prostoru či reflexe zdravotního stavu hrdiny, postava najednou ví, kde co je, v cele se vyzná a pohybuje se jako doma. Jí, posiluje a celkem rychle tuto expozici završí. Václav Havel napsal svůj scénář líčící sedm dní věznění, v němž jednotlivé dny popisuje jako samostatné scény, které rozděluje tma. Celý popis vychází velmi existenciálně, a o to více humanisticky, ale je nutné dodat, že funguje spíše v literatuře. Je nepochybné, že autor měl v hlavě silné obrazy, které doufal světelnou a pohybovou scénografií posílit, ale nelze se ubránit dojmu, že jde o jeho „pantomimickou“ prvotinu. Sotva si lze představit realizaci předlohy ve formě klasické pantomimy, a dokonce i z hlediska moderního pojetí tohoto žánru zde vlastně o pantomimu nejde. Jedná se o němou činohru a v případě tohoto zpracování se autoři dostali na pomezí realistického, existenciálního a fyzického divadla. Faktu, že libreto, které Havel nazval pantomimou, vlastně pantomima není, si nicméně tvůrci byli vědomi, a podpořilo to i původní zpracování scénáře. Začátkem devadesátých let, kdy Havlův přítel Alberto Foletti poprvé zinscenoval Perpetuum mobile, bylo zpracování značně artistní a stylizované, a pokud víme, kromě premiéry v divadle Minor žádné další reprízy v Česku nemělo. Doba žila změnami, a tak se nejspíš málokdo zajímal o pantomimu na podkladě neznámé jednoaktovky, na druhou stranu text má závažný humanistický přesah, a na ten zas možná bylo moc brzy (všimněme si, že i ve filmu se československá normalizace a totalita začaly výrazněji reflektovat až v posledních letech). Je ale zřejmé, že tehdejší inscenace nezaujala ani svou artistní pohybovou stylizací (místy dokonce protiřečící předloze), respektive nezaujala tak, aby se dočkala dalších (českých) repríz. V novém nastudování se postavy vězně zhostil student magisterského studia katedry pantomimy Vojtěch Svoboda a zkoušení vedl úspěšný absolvent této katedry, pedagog a režisér Radim Vizváry. Oba dostali od teatroložky Ladislavy Petiškové a editorky Havlovy knihovny Anny Freimanové autorův text s tím, že není vhodné jej realizovat jako stylizovanou pantomimu či jinou artistní formu. To je přimělo inscenaci pojmout více jako němohru. Tvůrci sami tvrdí, že měli prostor improvizovat, že měli svobodu i při volbě stylu, ovšem soudím, že improvizace mohla být volnější, jelikož téměř celé vystoupení se dost striktně drží scénáře. A proto zpátky k inscenaci: Vězeň (pojmenovaný mimochodem Alberto, což naznačuje, že Havel text psal s myšlenkou na Folettiho) se probouzí do dalšího dne plného posilování a dalšího vyplňování vězeňské nudy. Snaží se najít si různé druhy zábavy – žonglování s jídelními miskami, radostný tanec, úklid – představa světa „tam venku“. Vždy je ovšem nějakým způsobem navrácen do cely a většina z těchto „úniků“ mu nejde – talíře padají, psaní ho nenaplňuje, stůl se při tanci rozpadá. Celý příběh pak řeší zásadně vnitřní stavy hrdiny, který se vlastně nikdy nepotká s žádným věznitelem nebo jinou osobou. Vypořádává se s izolací, ze které se mu ale (oproti například Londonovu Tulákovi po hvězdách) nedaří žádným uspokojivým způsobem utéct. Hra pak nekončí gradací hereckých akcí, nýbrž naopak zklidněním a smiřováním s utrpením v podobě statického postoje hrdiny zády k divákům, kdy uši rve expresivní, téměř psychedelická hudba. Je tma, prostor se vyprázdní a nakonec je hrdina do cely vržen znovu. Co je třeba ocenit, je bohatost, s jakou inscenátoři hledali vtipy, různé náhledy na samotu a obsahem velmi podobné, předepsané (Havlem nebo vězeňskou deformací?) akce. Hrají si s perspektivou. S klasickou pantomimou ve dvou případech koketují (ostatně vězeň může sám pro sebe v tak bezvýchodné situaci hrát i drobné pantomimy, nemluvě o tom, že může jít o jeho představy), přijde dokonce velmi efektní hra s maskou, kterou ze sebe vězeň nakonec sejme pozřením (maska je z kusu chleba). Vše podporuje velmi silný hudební podkres Vlastislava Matouška, na němž je zajímavé, že byl složen v době, kdy Matoušek, stejně jako Havel, byl internován ve vězeňském zařízení. Nedostatky představení jsou pak pro mě důsledkem přílišného lpění na libretu, jehož autor při všem svém filozofickém nadání neměl praktickou zkušenost s inscenováním pohybového divadla. Sám navíc velmi správně za scénářem v dopise, v němž jej z vězení odeslal, napsal: „Fantazii se nekladou meze!“ Bylo by tedy lepší neklást fantazii žádné meze a opět přerodit literaturu do svébytné jevištní podoby, jíž například pozastavuje neustálé „zhasínání“ z důvodu zachování předělů předepsané tmy mezi jednotlivými dny ve vězení, či jiné detaily, které herecký projev spíše svazují. Výkon Vojtěcha Svobody byl na vysoké úrovni, přestože užitý herecký styl vybočoval z jeho obvyklého repertoáru, kdy exceluje právě ve stylizované pantomimě. Přesto mu v některých místech chyběla existenciální přesvědčivost a divák naplno neprožil ubíjející samotu vězeňské cely. To ale přisuzuji také tomu, že představení bylo premiérou, a věřím, že s případnými reprízami proniknou inscenátoři ještě hlouběji do podstaty Havlova textu. Dílo však stojí za zhlédnutí pro Havlovy znalce a obdivovatele, stejně jako pro ty, kdo jej neznají jinak než jako pana prezidenta. Hájí myšlenky svobody (doufejme, že i hlavního interpreta), je aktuální, jelikož předrevolučních společenských problémů jsme se nezbavili, jen jsme je transformovali jinam, a je stálou výzvou jak pro mimy, tak pro činoherce. Možná je Havlova pantomimická prvotina vlastně nikoli pro divadlo nepraktická, jen se tak jeví, protože je výzvou, se kterou jsme se již dlouho nesetkali. Práci na tomto představení nepovažuji za ukončenou, ale stojí za to v ní pokračovat. Stejně jako stojí za to, vytrvat v našem snu po svobodné a spravedlivé společnosti.   Psáno z premiéry 6. října 2014 v Knihovně Václava Havla.   Perpetuum mobile aneb 7 dní pana A Libreto: Václav Havel Dramaturgie: Ladislava Petišková Režie: Radim Vizváry Odborná spolupráce: Andrej Krob Hudba: Vlastislav Matoušek Light design: Karel Šimek Produkce: Jakub Urban a Knihovna Václava Havla Premiéra: 6. 10. 2014
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: