Imaginárium aneb Mimetické dialogy o mezilidských vztazích

Pantomimické duo Kozel ve fraku (Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda) představilo v pražském Divadle Kampa novou inscenaci Imaginárium. Oba interpreti a umělci skupiny reprezentují nastupující generaci mimů a herců mimického divadla. V novém projektu demonstrovali živé zkoumání moderní pantomimy a nonverbálního divadla. Autorského představení se ujali hned čtyři režiséři; Irina Andreeva, Štefan Capko, Tomsa Legierski a Roman Horák. Mottem bylo spojení za „dveřmi“ a ústředním tématem projektu se staly lidské vztahy, komunikace v moderním světě a svoboda slova. Každý z režisérů připravil kus inscenace, který zpracoval podle tematického zadání jako autorskou etudu ve vlastním divadelním stylu. Každá část tak reprezentovala jiný styl nonverbálního divadla a diváci si mohli rozšířit obzory a vidět pantomimu v nových podobách.

Imaginárium (Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda). Foto: Miloš Potužák

Imaginárium (Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda). Foto: Miloš Potužák

Do potemnělého minimalistického prostoru ze tmy vstupuje dvojice mimů – Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda. Jsou oblečeni do univerzálních šedých celotělových obleků s mnoha kapsami umístěnými zepředu, zezadu i po stranách. Na obličejích mají masky. Svou první pohybovou studii uvedou slovy Architektura vzpomínek (režie Štefan Capko). Následné dění probíhá zcela nonverbálně. Performeři následují výraz své masky, která určuje jejich pohyb, postoj i gesto. Kdykoliv ji přiloží na svůj obličej, jako by se proměnili ve své druhé „já“, v bytost, která je jejich protipólem a o které zdánlivě ani netušili, že ji v sobě mají. Mimové jsou s maskou v naprosté jednotě. Oproštěni od jakéhokoliv výrazu lidské tváře, vytváří čistý mimetický styl, který všechny přítomné vtahuje a někoho může zavést i do hlubin vlastní duše.

Následné tři pohybové studie v režii Romana Horáka jsou inspirované filmovou poetikou Jana Švankmajera a jeho stop motion animací z roku 1982. Tvůrci přidali ještě čtvrtou etudu Dialog tvarů. Ve všech případech se jedná o nonverbální dialogy, které alegoricky zachycují různé roviny mezilidské komunikace. Čtveřici studií otevírá Věcný dialog. V tomto případě je věcnost demonstrována zvuky a ruchy věcí, materiálů a hmoty, které vedou rytmus i dynamiku pohybu obou performerů. Kukuczková se Svobodou vytváří plastické figury mechanicky reagující na vnější zvukové impulzy. Otevíráním úst imitují řeč, odpovídají jeden na druhého a posouvají se prostorem, čímž znázorňují konstruktivní debatu směřující k jasnému cíli. Těžkopádné zvuky nejasného charakteru se postupně štěpí na jemnější a artikulovanější kusy, ze kterých vzniká nová forma porozumění pro oba účastníky dialogu a společná cesta, na kterou mohou v dialogu nastoupit.

Následuje Vášnivý dialog inspirovaný partnerskými potažmo milostnými vztahy. Mimové stojí naproti sobě, jejich výrazy a gesta jsou zadržovaná a provázená hlubokými nádechy a výdechy, což mezi nimi implikuje vášnivý, zanícený, bouřlivý nebo prudký vztah, který jako by se snažili na venek skrýt. Veškeré pohyby jsou minimalistické, každé hnutí je však doplněné elektrizujícím protipohybem, jehož detail má specifický náboj. Shromažďuje v sobě obrovské množství neviditelně proudící energie a niterných vzruchů, které probíjejí těla performerů. Veškerá akce zobrazuje jen nepatrný odlesk emočního napětí, vášnivosti a touhy, které pod pokličkou nuceného sebeovládání vřou v duších rozmlouvajících. Jejich vztah je nejprve sexuální, posléze hádavý, v závěru však splynou do jedné neklidně se formující masy.

Imaginárium (Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda). Foto: Miloš Potužák

Třetí etudou je Vyčerpávající dialog. Pantomimické duo se inspirovalo byznysmeny v oblecích. Oba jsou zaměřeni hlavně na sebe, na svůj vnější projev, a na střídačku proti sobě pantomimicky imitují různé předměty a objekty, jako by se snažili přebít jeden druhého a soutěžili, kdo umí nebo vlastní lepší věc. Zprvu vytvářejí logické kombinace, později se z imitací stává chaos a nesourodá změť zoufalých pohybů, které nevedou k další komunikaci, ale jen k sebestřednému monologu se sebou sama. Tím dochází k zániku obou postav.

Závěrečnou pohybovou studií je Dialog tvarů. Kukuczková se Svobodou si zakrývají hlavy kulatými tvary, trojúhelníky, obdélníky nebo čtverci. Celý dialog je inspirovaný architekturou a jeho smyslem je ukázat jedinečnost a osobitost jednoduchých tvarů. Každý z nich má jiný potenciál a dominuje specifickou strukturou, jež vytváří různé vztahy a kompozice. Performeři prozkoumávají dialogy mezi formami prostřednictvím vizuální hry, v níž spolu tvary rozmlouvají, doplňují se anebo se ze hry navzájem vylučují.

Následuje osobitá autorská etuda v režii Iriny Andreevy s názvem Spolu-práce. Mimové rozehrávají příběh o cestě k úspěchu, obětování se a lidské závisti. Nejprve společně sbírají jablka, která padají na jeviště, a dělí se o ně. Jejich spolupráce krok za krokem přerůstá ve vzájemnou soutěž, předhánění, kdo chytí a získá jablek více. Postupně jeden na druhého začne žárlit a manipulačními technikami vymáhat drahocenné plody. Kukuczková se podvolí Svobodovi a dává mu svá jablka, čímž se zdánlivě osvobodí od matérie. Jakmile je však jasné, že si její partner vede dobře, daří se mu a žije si se svými ukořistěnými jablky na lepší životní úrovni než ona, performerka znovu propadá chtivosti a hamižnosti. Celý cyklus se opakuje, dokud oba opět nezačnou navzájem podporovat jeden druhého ve společné práci. Návrat ke spolupráci jim dá pořádnou práci. Ukazuje se však, že jedině pomocí této cesty jsou schopni navrátit se k přirozenému soužití a fungující komunikaci.

Závěrečné autorské etudy Hřiště se režijně ujal Tomsa Legierski a jako jedinou ji zpracoval verbálně. Performeři zde ztvárňují dva charaktery – dva různé rodiče. Na dětské hřiště přichází matka a otec, každý od jiné rodiny, aby dohlíželi na své imaginární hrající si děti. Komentují jejich hru, mudrují, hudrují, rozmlouvají spolu nebo sami se sebou, napomínají děti nebo je ignorují. Postavy vyjevují svůj charakter a své nejbližší vztahy právě prostřednictvím dialogu s imaginárními dětmi a jejich rozdílných přístupu k nim. Po chvíli přichází jiná matka a jiný otec (opět je představuje naše duo) a celý scénář se opakuje. Imaginární dětská hra tu funguje jako paralela hry rodičovské, která má svá pravidla, vášně, nepřátelství, spojenectví a různé způsoby boje. V první variaci se dovídáme, že hřiště má plot. V druhé variaci je jedinou zásadnější změnou absence plotu, ale dialogy mezi rodičovskými postavami zůstávají stejné. Fiktivní hřiště představuje příběh o proměnlivosti lidského úsudku, zbytečných slovech a velkolepých zásadách. Tvůrčí tandem Kozel ve fraku zakončuje celé představení schematickým, rekapitulačním závěrem, ve kterém ukazuje sestřihy z každé části režijně pestré inscenace.

Imaginárium (Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda). Foto: Miloš Potužák

Projekt Imaginárium ukázal, kam až dospěl současný vývoj žánru moderní pantomimy a nonverbálního divadla. Pantomimické duo Kozel ve fraku přineslo inovativní herecké variace. Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda využili originálních výrazových prostředků a propojili nevšední divadelní formy. Jen škoda, že důsledkem pomalé dynamiky a přemíry imaginativních her se stíraly dramatické akcenty, docházelo k neostrým významům a výsledně i k nejasné interpretaci. Kozel ve fraku předvedl pozoruhodný experiment na poli nonverbálního divadla a ukázal pantomimu v neotřelém stylu. Široké a obecné tematické zadání mezilidské komunikace však v tomto případě dílu příliš neprospělo. Aby inscenace nevyšuměla jen jako zajímavá pantomimická hříčka nápaditých pohybů, výrazů a gest, bylo by třeba, aby tvůrci důsledněji pracovali s temporytmem, akcelerací a konkretizovali jednotlivé etudy, aby je divák mohl rozklíčovat v kontextu aktuálního celospolečenského dění. Pro ty, kteří bažili po hravém pokoukání a odlétnutí do říše svých snů, bylo Imaginárium akurátní volbou a příjemně stráveným večerem. Pokud by však Imaginárium chtělo aspirovat na významné dílo na poli současného nonverbálního divadla, bylo by třeba zvolit srozumitelnější režijní řešení, které přesněji odráží současnou společensko-komunikační situaci.

 

Psáno z představení 10. června 2020, Divadlo Kampa.

 

Imaginárium
Hrají: Anna Kukuczková, Vojtěch Svoboda
Režie: Irina Andreeva, Štefan Capko, Tomsa Legierski a Roman Horák
Scénografie: Veronika Kouřilová
Produkce: Dominika Prokopová
Premiéra: 8. a 10. 6. 2020

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 2x

Témata článku

Anna KukuczkováImagináriumVojtěch Svoboda

Kozel ve fraku

Nonverbální divadlo

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: