Jalegado Dance Company - In Between Worlds / Mezi světy

Jalegado Dance Company - In Between Worlds / Mezi světy

Jalegado Dance Company - In Between Worlds / Mezi světy

Světla se pomalu rozsvěcí. Ve středu jeviště leží žena v jasně červeném kostýmu, z něhož vychází dlouhý pruh látky končící až na černém horizontu. Žena se začíná pohybovat. Když však chce vyjít do prostoru, zabrání jí v tom muž, celý v černém, do té doby maskovaný černým horizontem. Muž bez tváře drží v ruce konec látky a manipuluje skrze ni ženu tam, kde ji chce mít, aby ji nakonec svázal jejím vlastním oděvem a sebral jí srdce. Černý horizont se zvedá a objevuje se bílý, který bude po zbytek představení barevně nasvícen. Choreografie In Between Worlds / Mezi světy amerického tanečníka, pedagoga a choreografa Joe Alegada má vysoce aktuální poselství, je vizuálně působivá a jasně čitelná. Tento její poslední rys však bohužel vede ke zbytečné doslovnosti výpovědi díla. Joe Alegado přináší na jeviště naléhavé téma nesvobody žen v různých kulturách. Jeho práce je modelovým příběhem - za každou z jeho postav si můžeme představit kteroukoli ženu či muže dané kultury. Tato modelovost postav a situací však s sebou přináší i určitou schematičnost a černobílost vidění. Nepustí nás blíže k jednotlivým postavám, nemůžeme je více poznat, ztotožnit se s nimi. Zároveň neposkytuje dostatek prostoru pro naši fantazii a představivost. Příběh choreografie je naneštěstí příliš popisný. V úvodu se představí tři ženy ze tří různých kultur – Afričanka, Asiatka a Arabka - muslimka. Všechny jsou utlačovány muži, až nakonec najdou sílu ve vzájemném spojenectví, naslouchání a sdílení příběhů, vzepřou se a osvobodí od útisku. Poté opouští svou kulturu a vstupují do kultury euro-americké. V ní dobrovolně a zprvu nadšeně přijímají její role kokety, hospodyňky a byznysmenky. Nové role je však nakonec semelou stejně jako ty předešlé. I v euro-americké společnosti totiž vládnou muži, i když ne tak zjevně. Tentokrát se však proti nim ženy vzbouří radikálněji, a poté, co odloží své role, je jejich vzpoura i úspěšná – společně s mužem proti kterému bojovaly, vytvoří ideální přátelskou a rovnocennou společnost. Závěrečný „happy end“ je však až příliš idealistický na to, aby byl reálný i ve skutečném životě. Navíc způsob začlenění muže do ženského světa, kdy muž nemá možnost svobodné volby, vyvolává otázku, zda tu úspěšná vzpoura žen proti mužskému světu není jen další manipulací, tentokrát obrácenou naruby. Choreografie je zřetelně členěna využitím light designu, prostřednictvím kostýmní a hudební složky i pohybem a jeho umístěním v prostoru. Joe Alegado využívá barevnou symboliku, která charakterizuje jednotlivé scény – fialová provází násilné situace, červená bojovné scény, modrá okamžiky smíření a klidu a zlatá výjevy naplněné blízkostí a přátelstvím postav. Hudební složka působí nejsilněji v úvodní části, kdy se za doprovodu ženského zpěvu a ženských hlasů představují jednotlivé postavy. V celé choreografii se poměrně pravidelně střídají rychlé a klidné pasáže. Změny dynamiky jsou zřetelné a souvisí s vývojem příběhu. V prostorovém uspořádání se střídají sóla, duety, tria a kvartety. V úvodních sólech má každá z tanečnic na jevišti své vymezené místo, v němž se pohybuje a do něhož posléze vstupuje hybatel zvenčí - muž. Ženy zůstávají ve svých prostorech i posléze v triu, dokud spolu nezačnou komunikovat. V okamžiku proměny, kdy se začnou vnímat, naslouchat si a sdílet své příběhy, se ženy semknou uprostřed scény. Kvartet všech žen a muže je jednou vymezený čtvercem, který vytváří tanečníci chůzí, a podruhé, v závěrečné scéně, proměnlivým kruhem vytvořeným kostýmem. Kostýmy a jejich využití v choreografii jsou celkově zajímavé a účinné. Ženy se zbavují porobení vlastní kulturou tak, že odhodí vnější znaky příslušnosti k ní - vysvléknou se z šatů. Pod nimi se u všech skrývá stejný oděv, přiléhavé šaty neutrální tělové barvy, odkazující k tomu, co mají ženy všech kultur společné. Vizuálně krásné a funkční je uplatnění kostýmu Afričanky. Ten nejprve slouží jako prostředek k navázání kontaktu mezi ženami a poté jako jakási kukla, z níž se vylíhnou nové osvobozené ženy, ženy odhalené, zbavené šatů a tím očištěné od kulturních označení své společnosti. Prostřednictvím změny oděvu ženy též přijímají nové role euro-americké kultury a jeho následným odhozením se opět vrací sami k sobě. K proměnám přes kostým dochází i u muže - muž v obecné rovině, muž - tyran je oblečen celý v černém, má zahalené celé tělo včetně chodidel, dlaní a obličeje. Později se částečně individualizuje, když se na scéně objeví jen v krátkých černých přiléhavých kraťasech. Ustrojením do obleku se z něj pak stává muž euro-americké kultury a jeho odložením z ní opět vystupuje. Ženy ho poté začlení do svého světa tím, že mu obléknou vršek tělové barvy spojený pruhy látky s jejich tělovými trikoty. Joe Alegado pracuje s pohybovým slovníkem moderního tance. Vychází z techniky José Limona a využívá funkčně partnering jednou jako prostředek ke znázornění manipulace a násilí páchaného muži na ženách a podruhé k vyjádření porozumění mezi ženami. Tanečníci jsou na velmi dobré technické úrovni. Především Linda Fernandez Saez a Mami Kawabata jsou výborné technicky a zároveň přirozené ve výrazu obličeje, který vychází z jejich tělesného napětí. Plně mezi ně nezapadá Lucie Drábková, z jejíchž pohybů (především paží) je až příliš znát technika klasického tance. Také její výraz není tak přirozený - objevuje se v něm vnějškové hraní. To je místy přítomno i u jediného mužského tanečníka Richarda Bučiny. Choreografie přináší jasná, ale příliš schematická poselství jako „v jednotě je síla“ a „ženy se musí spojit, aby v mužské společnosti dosáhly změny a mohly ji přetvořit v ideální společnost“ či „aby mohly ženy přeměnit svět, musí odmítnout role, které pro ně vytvořili muži, a aktivně přinést nové hodnoty, jako jsou ženská pospolitost, laskavost a naslouchání“. Choreografie In Between Worlds / Mezi světy přináší aktuální téma, které je však zpracované v příliš obecné rovině. Nejvíce individuality se objevuje v okamžiku sdílení příběhů ženami po jejich první vzpouře, a to je také jeden z nejsilnějších momentů představení. V choreografii jsem postrádala metafory, prostor pro vlastní představivost. Vše je v ní dořečené, nic nás nepřekvapí, hlouběji emocionálně nezasáhne. Možná je to i tím, že o ženské otázce vypovídá muž (Joe Alegado). Škoda, že velmi slibný námět nebyl více využit. Nicméně i tak v sobě choreografie nese vážné poselství vyjádřené působivými prostředky. Psáno z představení 11. prosince 2011 v Divadle Palmovka. Koncept: Joe Alegado, Lucie Drábková
Choreografie: Joe Alegado s přispěním tanečníků
Tanečníci: Mami Kawabata, Linda Fernandes Saez, Lucie Drábková, Richard Bučina
Kostýmy: Markéta Orságová
Světla: Monika Rebcová
Hudba: Jaroslav Kořán, zpěv během sóla Mami Kawabata, Linda Fernandes Saez, japonské sólo hudba Kenya Satoh, namluvení slov v 1. části: Mami Kawabata, Esther Lubadika, Rina Kattaulová

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: