Knot – Zauzlované cesty vztahů

Knot (Jean-Daniel Broussé, Nikki Rummer). Foto: Jatka78.

Autor Hana Strejčková

Prázdný prostor velké scény naplnila americko-francouzská dvojice vztahovými peripetiemi, od romantiky po pocity prázdna, od představ o dokonalém vztahu k realitě. Začala vyprávěním a je lhostejné, zda smyšlených nebo vlastních příběhů. Zásadní informací adresovanou divákovi bylo ukončení předchozích partnerství a popis vzájemného seznámení, od něhož se odvíjel následující narativ.

Dramaturgie se v emoční rovině opřela o fyzické partitury, v nichž oba interpreti těžili ze symbiózy cirkusové excelence a taneční průpravy, verbální složku pak odvíjela v lineární retrospektivě s odskoky ke vztahu k otcovským autoritám. Jednotlivé kapitoly uvozovala přímá řeč, prostorově porůznu situovaná. Pohybové pasáže následně zrcadlily pocitové rozpoložení či dynamicky vyostřený dialog, v proměnlivém tempu se v nich přelévala pozice dominance a submisivity. A přitom z tanečně-akrobatického představení čišela pokorná lehkost. Rádoby nenucená autenticita jako by vytěsňovala tíhu sdělení, témata jako sexuální orientace, genderové předsudky aj., mimo rámec představení a tvůrci ji nechali na sensitivní diváky dopadnout až dlouho poté. Současně, i s odkazem na výše zmíněnou relativizaci skutečnosti, se dvojici dařilo udržovat komický podtón a až sarkasticky sebereflektivní polohy.

Oba performeři si byli neskutečně blízko, doslova i metaforicky. A právě tuto blízkost, která v určitých životních situacích může být blokátorem všeho dalšího a zejména pak osobního života, prověřovali oba artisté z mnoha úhlů pohledu včetně opuštění se navzájem, byť jen na chvíli.

Na jednu stranu komentovali svůj stav – postoj své postavy, v další rovině narůstalo emoční napětí mezi nimi, ale i v nich samotných. Tělesný projev silně napojený na hudební/zvukovou linii rozvíjel vyřčená slova. Nastíněná témata se odrážela v gestické dikci, v těsné provázanosti cirkusových disciplín (nejvíce hand to hand akrobacie, Icarian games) a tanečních sekvencích, přičemž fyzická exprese dosahovala vysoké výpovědní hodnoty i samostatně, nezávisle na narativu.

Jako zásadní pozitivum se ukázala nemožnost prediktability v žádném z inscenačních komponentů. Například Nikki Rummer se v závěru jedné choreografie přiblížila k Jean-Danielovi, aby jej políbila, ale on ucukl. Tato pasáž se dokonce dočkala repetice (a tím svého akcentování) a právě jeho odmítavá či utlumená reakce razantně proměnila další vývoj. Ve struktuře pohybového představení se objevilo několik obdobných zvratů. Nenechávaly ustrnout plynulý tok proměnlivé energie, a to i když jakýkoliv pohyb ustal a artisté například „jen“ leželi na scéně.

Kostýmní řešení souviselo, snad dokonce až podléhalo tomu, čemu se tak bránili, a to bezpodmínečné koexistenci v kreativním procesu, že v akrobatickém duetu nelze existovat jeden bez druhého. Touha vymanit se z pracovního sepětí ale dle slovních sdělení nekorespondovala s realitou posledních let. I o tom referovala jen lehká estetická diferenciace vzájemnosti, jako například rozdělení šedé teplákové soupravy na tepláky, které má jeden, a mikinu, kterou má druhý, atp.

Čím více se objasňovaly spodní proudy, tedy to na pohled nezjevné, tím plastičtěji se ve smyslu nejednoznačnosti tvaroval dialog protagonistů až do finálního tance, jehož jednou z mnoha interpretací by byla například akceptace závislosti, ale také mnohem poetičtěji smíření. A zároveň najít souhrnné pojmenování pro jejich téměř hodinovou produkci nemusí být nutně povinností, neboť dvojice našla specificky křehký jazyk k sebe/vyjádření, nadnárodně srozumitelný a vizuálně přitažlivý, a jím upozornila na překážky, které s sebou nese dlouholeté umělecké partnerství, reprezentované jejich vztahem.   

Psáno z představení Knot, 1. 10. 2021, Jatka 78, Praha.

Knot
Režie: Jean-Daniel Broussé, Nikki Rummer, Rosamond Martin
Dramaturgie: Ben Duke
Choreografická spolupráce: Ellis Saul
Pohybová spolupráce: Pippa Duke, Martin Corri
Účinkují: Jean-Daniel Broussé, Nikki Rummer