Společným středobodem nonverbální části, ať už záměrným či pouze náhodným, byl stůl. Právě on byl rámcem dění a svědkem projevů, prožitků a vnitřních pnutí aktérů. V absolventském představení Zdenky Josefi s názvem Za sklem sehrál bariéru mezi odlišnými světy dvou sester – introvertní Zdenky bojující s nevyrovnaností vlastní osobnosti, čitelné z trhaných a jakoby neuvědomělých pohybů, puntičkářským lpěním na přesně narovnaných příborech a židlích na chystanou hostinu, a veselé Markéty Vacovské, která s upřímnou a domněle nezáškodnou lehkomyslností maří její snahy. Obě se k sobě přes rozdílnost povah snaží najít cestu, která vede od předstírané rozvernosti a kamarádského šuškání k převratu způsobenému hrou na slepou bábu, kdy je ta veselá proti své vůli navlečena do černých usedlých šatů své sestry, které jakoby samy ztělesňovaly její psychické bloky a utrpení pramenící z dětství. Pryč je všechna spontánnost a radost, na scéně zůstávají dvě ztrápené bytosti, které přeci jen nakonec k sobě našly cestu. Zajímavé téma, k dokonalosti zbývá více logicky zdůvodnit nástup oné rozverné části, která bohužel započala bez zjevné příčiny, a více rozehrát a charakterově vymezit postavu veselé sestry, která se v kontrastu s přesvědčivým a dech beroucím výkonem Zdenky Josefi poněkud ztrácela.
Jindřiška Křivánková ztvárnila zrychlený proces dospívání v díle Malá. Od symbolického zrození, znázorněného postupem vpřed zády k divákům pomyslným ohmatáváním prostoru a rozpínáním těla, dospěla interpretka ke stolu, na němž byl umístěn záhadný a zjevně zakázaný předmět – rtěnka. S dětskou zarputilostí rozehrávala vnitřní rozpor zákazu shora s touhou vlastnit zmíněný objekt. Přitahována téměř magnetickou silou neodolala a s pravou fascinací si nanesla rtěnku na rty. Dospěla. Ale rázem jakoby v ní cosi umřelo. Cosi nevinného, ryzího, dětského, jehož místo ihned zaplnila ženská smyslnost, svůdnost až animálnost. Zůstává však na pomezí – mezi dítětem a ženou. Skvělý zážitek především díky dokonale výmluvnému výrazu obličeje, jímž dokázala Jindřiška vyjádřit pestrou paletu situací a pohnutek.
Motto dalšího díla s názvem Večeře v nás zní tak trochu tajuplně: „Mnozí z nás v sobě mají chtíč, vzít si kousíček z těch, co kolem potkáváme“. Autora a interpreta Tomsu Legierského poznáváme v půli cesty výsledků jeho chtíče – jako monstrum „položena-polomuž“ vylézajícího poněkud hororově zpoza stolu a netrpělivě očekávajícího hosta. Pointa je patrná již od okamžiku příchodu dámské návštěvy ztvárněné Markétou Vacovskou. Divák pak už jen napjatě vyčkává, kdy „to“ přijde, po kolikátém panáku se čím dál povolnější Markéta přiblíží ke svému tragickému konci. V momentě, kdy spočine monstru v náručí, je její osud v zákulisí zpečetěn a polomuž se zdárně přibližuje transformaci v ženu s nově nabytou bílou rukavicí… Pak už jen tíživé ticho, zvonek a tma, otázkou zůstává, kdo bude obětí příště. Účinek díla stojí především na jeho myšlence, neboť už jen vzezření hlavního hrdiny a jeho mužsko-ženská chůze vyvolává salvy smíchu, možná by však stálo za to si víc pohrát s výrazem tváře. Naopak Markétě Vacovské evidentně tento part sedl mnohem více než role veselé sestry v prvém díle.
O závěrečné choreografii večera Angels and DemonsJi-Eun Lee, která měla premiéru loni v lednu, už bylo napsáno mnoho, nemá smysl se o ní dlouze rozepisovat. Za tu dobu prošla vývojem a drobnými úpravami, leč zachovala si sílu, která pramení z prvků odkazujících na rituál, opakováním a gradací pohybů ponořených do sebe i všeobjímajících prostor. Divák se spolu s interpretkami (Hana Kalousková, Martina Lacová, Karolína Párová a Michaela Josková) postupně prodírá jednotlivými vrstvami své osobnosti, aby se dostal až ke kořeni své podstaty. Vyvrcholením je extatické stavění a následné boření sošek, po němž následuje nečekaný konec. Divák je tak ponechán napospas své rozervané duši a přitom tleská jako o život dívkám, které se zdárně popraly s gradujícím tempem a podaly sehraný a velmi kvalitní výkon.
Recenze je psána ze dne 26. 5. 2009, divadlo Disk
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze