La fille mal gardée aneb Umělecký zážitek zaručen

Do nabídky online inscenací The Royal Ballet se dostaly nejen u nás méně známé tituly, ale bylo možné se kochat i nestárnoucí La fille mal gardée Frederica Ashtona. Jeho nastudování z roku 1960 se na jeviště Covent Garden stále vrací a v titulních rolích Lise a Colase se již vystřídala celá plejáda tanečních hvězd. Záznam z roku 2015, který byl v druhé půli června na webových stránkách souboru k dispozici, zachytil taneční a herecké mistrovství Marianely Nuñez a Carlose Acosty.

La fille mal gardée (Marianela Nuñez a Carlos Acosta). Foto Bill Cooper.

La fille mal gardée (Marianela Nuñez a Carlos Acosta). Foto Bill Cooper.

Klasický anglický balet si nelze představit bez Fredericka Ashtona (1904–1988), jenž se zasloužil o vznik dvou stálých souborů na britské půdě – a to Rambert Dance Company a The Royal Ballet. Tento choreograf Spojeného království se narodil v Ekvádoru a vyrůstal v Peru. První profesionální zkušenosti získal v Paříži v souboru Idy Rubinsteinové, kde měl možnost sledovat práci významné choreografky Bronislavy Nižinské. V roce 1930 se Ashton vrátil do Anglie a spolupracoval s řadou tanečních těles, konkrétně s Ninette de Valois, s Ballets Russes de Monte Carlo, s New York City Ballet, aby se v roce 1948 oficiálně ujal funkce uměleckého šéfa The Royal Ballet v Londýně, v současné době jednoho z nejprestižnějších světových baletních těles. Ashton bývá přirovnáván k Williamu Shakespearovi. Vládnul totiž stejně obdivuhodným uměleckým talentem, když ve svých baletech dokázal propojit jemnou lyriku s rozvernou a jízlivou komedií. Příkladem za všechny je právě jeho La fille mal gardée.  

Frederick Ashton vytvořil v roce 1960 ikonickou verzi tohoto díla, nicméně jeho historie spadá do druhé poloviny 18. století, když ji 1. července 1789 uvedl Jean Dauberval v divadle v Bordeaux (tehdy pod názvem Le Ballet de la paille ou Il´est qu´une pas du mal au bien). Tento balet znamenal důležitý okamžik v taneční historii, v podtitulu byl uveden jako ballet pantomime, což v divadelní praxi znamenalo převedení příběhu do řeči tance, kde mimika a gestika nahradila mluvené slovo. Balet slavil velký úspěch v době Velké francouzské revoluce a doposud zůstává na repertoáru divadel po celém světě. Ovšem tou nejslavnější, a v The Royal Ballet bedlivě střeženou, verzí je Ashtonova La fille mal gardée (čili Marná opatrnost, jak bývá na tuzemských jevištích balet také uváděn).

Ashton se na balet pečlivě připravoval. Není bez zajímavosti, že k realizaci baletu přispěla Tamara Karsavina, známá tanečnice Ballets Russes Sergeje Ďagileva, která znala choreografii Lva Ivanova a Maria Petipy z Mariinského divadla. Pomáhala Ashtonovi s mimickými scénami ve druhém jednání a s režijní koncepcí. Pečlivě se pracovalo i na obsahu díla – Ashton vlastnil libreto z roku 1937 vydané v tehdejším Leningradě (dnes Petrohrad), kde se balet uváděl pod dnes zažitým názvem La vaine précaution čili Marná opatrnost. V publikaci našel fotografie, které ho při tvorbě inscenace zásadně inspirovaly. 

La fille mal gardée. Foto Tristan Kenton.

Hvězdné obsazení

Není jistě náhoda, že londýnský soubor vypustil do virtuálního světa představení s Marianelou Nuñez a Carlosem Acostou. Jsou totiž odzbrojující svou bezprostředností, která mě přišpendlila na židli i před obrazovkou počítače. Je potěšující, že stejný pocit absolutního pohlcení jevištním děním jsem rovněž zažila v Národním divadle v Praze, kde Marnou opatrnost uvedli v premiéře před dvěma lety. Výkon Nikoly Márové ve druhém obsazení ve mně tehdy ponechal stejný pocit nadšení a blaha jako v případě Nuñez, když obě primabaleríny obdařily Lisu půvabem a precizně vystavěným herectvím.  

V Ashtonově nastudování je tato postava navýsost technicky náročnou rolí. A když rafinované vazby a finesy provádí sólistky plynule, bez sebemenšího zaváhání a s naprostou lehkostí, jejich přítomnost na scéně je pak vskutku velkou potěchou pro oko i duši. Nuñez a Márová se nacházejí v téměř shodném kulminačním bodě své kariéry, akademická technika je pro ně samozřejmostí, proto variace a duety vyžadující sílu, jistotu a schopnost pohrát si i s těmi nejjemnějšími akcenty jim nedělají problém. Kromě toho beze slov obsáhnou čtveráctví, koketérii i láskyplnou náklonnost ke Colasovi, jehož z celého srdce milují, leč mu nepadají bez drahot kolem krku. Vztekají se, když vzdorují mamá Simone, která je chce stůj co stůj provdat za naprostého hňupa Alana (hlavně když má dost peněz), i se ji snaží obelstít, aby dosáhly svého (což se nakonec také podaří a Lise s Colasem slaví ve finále svatbu). V každém jejich gestu, póze, variaci je přítomna vnitřní motivace. 

Ashton se v článku pro The Dancing Times vyznal, že ho bavilo v postavách probouzet humor, propojovat veselou náladu s éterickou lyričností a používat stuhu jako leitmotivu (se vší pravděpodobností s ní pracoval už i Dauberval). Se stuhou tančí Lisa hned první pas de deux s Colasem. Stužka představuje pouto mezi nimi a zároveň je součástí tanečních vazeb, Ashton ji využívá i ve sborových výjevech, v nichž jsem v dotčeném záznamu viděla Lauru Moreru, Lauren Cuthbertson, Sarah Lamb – dnes tzv. principals The Royal Ballet. Hvězdnou auru hlavního páru pak ještě více prosvětluje výjimečný Carlos Acosta, rozpustilý, s okouzlujícím úsměvem a šibalským pohledem stejně jako jeho partnerka.

Nuñez s Acostou tvoří prostě dokonalý pár, který přitahuje pozornost elegancí, jež se nevytrácí ani v humorných momentech, kdy se škádlí i čertí, aby se vzápětí něžně objali. Jestliže Nuñez rychle a jakoby mimoděk provádí bourrées en couru či grands ronds jambes na špičkách, Acosta uchvátí výškou a rozpětím svých entrelacés a jistými piruetami. Díky záběrům kamery si pak lze vychutnat dokonalé provedení duetů, komické výstupy Alana a slepičí suity s kohoutem. A dovoluji si tvrdit, že i ti, kdož klasickým baletům neholdují, této Marné opatrnosti nejspíše podlehnou – a to nejen v podání The Royal Ballet, ale i Baletu Národního divadla v Praze, kde mají Ashtonovu verzi rovněž na repertoáru.

 

Psáno ze záznamu dostupného od 12. - 27. června 2020.

 

La fille mal gardée (The Wayward Daughter)
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Ferdinand Hérold
Aranžmá a orchestrace: John Lanchbery
Scénář: Jean Dauberval
Scéna a kostýmy: Osbert Lancaster
Light design: John B. Read
Dirigent: Anthony Twiner

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: