Eliška Brtnická, Adam Joura. Foto: Archiv Cirkus Mlejn.
Čtyři performeři (Eliška Brtnická, Stéphanie N’Duhirahe, Florent Golfier, Adam Joura) představují běžné členy dnešní společnosti. Prostředí veřejných záchodků je charakteristické i svou anonymitou, a proto jsou nám jejich životní příběhy skryty. Z jakého profesního odvětví pocházejí, je možné odhadovat pouze z jejich oblečení. Spojuje je ovšem identický rituál – během své polední pauzy tráví svůj volný čas zamčeni uvnitř záchodové kabinky. To je také tématem celého představení. Herci se řadí do zástupu, čekání na volnou toaletu nabývá absurdních rozměrů. Brzy se začnou předbíhat nebo si proměňovat pravidla řazení ve svůj prospěch. Bohužel jsou však k dispozici pouze tři kabinky. Tím vzniká konflikt odkrývající i bezohlednost, kterou právě anonymita do jisté míry zaručuje. Nejen bezohlednost k samotnému zařízení veřejných záchodů, ale i k ostatním. Adam Joura si v poklidu čte noviny či luští křížovku, zatímco bezradný Florent Golfier je nucen čekat. Specifické pohyby nervozity postupně eskalují v pohyby taneční, Golfierovu doménu. Aniž by představení vytvářelo kontinuální děj, dokáže vycházet z řetězení zažitých stereotypů spojených s prostředím toalet. Ty následně umožní seberealizaci všech účinkujících, velmi často posílenou replikou pronesenou do mikrofonu, vystihující jeden z problémů souvisejících s tématem inscenace – nenaplněné sny, pracovní skepse, ale i slabost pro hry na mobilních telefonech.
Představení propojuje pohybové divadlo s prvky nového cirkusu, především závěsné akrobacie na laně. Ty jsou výsadou dvojice žen, které využívají pro svůj výstup nejen jednoho pevně upevněného lana, ale i lana zavěšeného přes kladkový systém. Navzájem se vyvažují, nebo naopak využívají skoků k tomu, aby jedna druhou vytáhla nad sebe. Postupně se do čísla přidávají i ostatní herci a vše graduje ve figuře, při které jsou zavěšeni všichni společně. V gestu představujícím jejich svobodné a uvolněné „já“ se však ozve telefonní vyzvánění a všichni jsou opět nuceni vrátit se ke své práci a povinnostem.
Mimo provoz se snaží upozornit na problém, kdy jedince jeho pracovní místo nenaplňuje, chybí mu potřebné ocenění a dostatečný čas na odpočinek. Snaží se i pokládat otázky o přirozenějších a svobodnějších způsobech práce a upozorňovat na problém, že jen pouhé dva z deseti zaměstnanců baví jejich současná profesní dráha. Tyto myšlenky jsou však prezentovány pouze v programu a nejsou na jevišti žádným způsobem vyjádřeny. Inscenace sleduje velmi zajímavý fenomén prostoru veřejných záchodků, který dává do souvislostí s palčivým problémem dnešní společnosti, rozhodně však celé téma nevyčerpává a nastíněným tématům se do hloubky nevěnuje. Ani závěr není demonstrací vzpoury jedince proti vykořisťující firmě, ale pouze rezignovaným přitakáním, které diváka nikterak neprovokuje k zamyšlení o jeho vlastní situaci. Do souvislostí se špatně uvádí i titul inscenace, který přímo s tématem nekoresponduje, dokonce jej i do značné míry popírá. Představení však stále stojí na velmi kvalitních výkonech a nasazení všech účinkujících, kteří by mohli ještě více zvýraznit svůj komický potenciál a groteskní stránku každému z nás důvěrně známého prostoru.
Psáno z druhé premiéry 20. února 2015, KD Mlejn.
Mimo provoz
Námět: Vít Neznal, Tamara Kováčová a Tomáš Hajzler
Režie: Vít Neznal
Výprava: Alžběta Šturmová
Světelný design: Michal Kříž
Grafika: Dora Dutková
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?