Jeho představení sestává z řady etud odehraných v „pracáku“, nejobyčejnějším žlutém nasvícení, kdy jedinou změnou je prolnutí jednotlivých čísel zeleným světlem. V námětech se často objevují zvířata, přičemž dochází i ke vtipům spojeným s vodou a s postavou Ježíše, zjevujícího se v pravém zadním plánu jeviště. Obsahově jsou výstupy velmi jednoduché, jako například princ lezoucí na věž po princezniných rozpuštěných vlasech. Při každém dalším povytažení nahoru hrdina stažením vlasů praštil svou milou o okno, a tak když vylezl, našel ji již velmi omlácenou, nepěknou a polomrtvou. Udatný hrdina tedy zohyzděnou krásku radši rovnou shodil z okna, zapomněl však, že je zamčený vysoko ve věži, ze které se teď už nemůže dostat. Jiná scénka obsahovala známý motiv lovce a ptáka – jeho kořisti. Místo zachycení metafyzického dilematu však lovec pštrosa trefil uspávací šipkou a ten pak začal usínat, nikoli hned – nejprve se svlékl, vyčistil si zuby, pak nemohl usnout a hrál hry na mobilu a až po této anabázi nakonec „zabral“. Lovec ho nicméně nešel zabít či uvěznit, místo toho mu dal do postele nádobu s vodou a do ní ptákovi strčil končetinu, asi aby se pštros ze spaní počural. Očekávatelný, ale nakonec asi nejvíc překvapivý zvrat měl vtip v další scéně, kdy Ježíš rozradostněn skákal do vody šipku, dopadl na nohy a zjistil, že se nevykoupe, protože po vodě chodí.
V uvedeném duchu se odehrály všechny scény a koncept vlastně nenabídl nic nového v technickém zpracování (které mělo nicméně dobrou úroveň), přesto byl originální právě překvapivostí Wakenshawovy dramaturgie – soustředěním se nikoli na hloubku tématu, ale na jeho komický potenciál; pointami, které nevysvětlují obsah scénky, ale přidávají na bizarnosti.
Co je nutné ocenit, jsou protagonistovy herecké střihy – jako by proplouval z jedné situace do druhé, z jednoho charakteru do zcela jiného, z člověka do zvířete, bez využití pantomimických otoček nebo zastavení pro podchycení postavy, ale jen jakousi metamorfózou bez přerušení pohybu. Skvělá byla i Wakenshawova mimika, kterou vědomě využíval pro kontakt s diváky, a lehce si je tak získal. Zásadní pak je, že přestože byla komika místy až lascivní, na hranici určitého „pantomimičkování“, které osobně nevnímám jako umělecké, dokázal si nás protagonista nakonec získat právě nápaditostí, například zmíněným gagem s Ježíšovým plaváním, a ukázal, že je Nautilus cenný právě prací s představivostí a kreativitou.
Psáno z představení 29. června 2016, La Fabrika, Praha.
Prague Nonverbal 16
Nautilus
Koncept a režie: Trygve Wakenshaw
Premiéra: 2014
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr