Úvodní M.U.S.E.S. Jany Ryšlavé začínalo už s příchodem diváků deroucích se do hlediště. Šest tanečnic (Natálie Babčanová, Alice Budová, Kristina Durczaková, Kristýna Krejčová, Markéta Štěpánková a Kateřina Vacková) jakoby zahleděných do sebe, a přesto na sebe bezprostředně reagujících křižovalo prostor jeviště. Cíl jejich chůze byl přerušen neviditelným hybatelem, který je uvrhával do sedu či lehu. Za doprovodu na živo hrané skladby Lukáše Sommera klavíristou Martinem Levickým se postupně roztančily. Jejich individuální projev byl střídán sborovým unisonem, v němž ovšem byla znát neúplná sehranost všech tanečnic. Choreografii také scházela větší invence týkající se světelného designu, celý výtvor pak působil jaksi nedotaženě.
Sara Puchowska představila svou tvorbu ve dvou odlišných podobách. Dvojí život Veroniky v duchu pohybového divadla sázel spíše na emoce a sílu výrazu tanečnic Hanky Wimmerové a Anny Jirmanové, jejichž jediným pojítkem byl z prvopočátku malý míček. Ač byly obě na scéně, pohybovaly se bez vzájemné interakce, netušíce o existenci té druhé. Schizofrenní přítomnost obou tváří jedné osoby byla naznačena pomocí průhledného zrcadla, v němž se obě tanečnice potkaly-nepotkaly. Až závěrečné náhodné setkání bylo pro jednu z nich doslova osudné. Kromě pohybového slovníku, založeného převážně na opakování drobných motivů, je třeba vyzdvihnout přesvědčivé výkony obou tanečnic a grafické řešení scény (zrcadlo, balonky), které zastiňuje poněkud prvoplánovou logiku příběhu. Svůj cit pro scénografii a práci s dekorací-rekvizitou dokázala autorka i v díle 4:4, které má poměrně roztancovanější podobu. Různě polepené konstrukce na kolečkách působily v temně modrém světle (light design Šimon Kočí) z počátku jako vězení pro čtyři zúčastněné (Jaro Ondruš, Richard Bučina, Šárka Bočková a Mami Kawabata), ti se však vymanili z jejich pout a vrhli se do dynamického víru tance, který odhaloval v náznacích prvky moci, násilí, manipulace, ale i lásky a touhy. Taneční duety byly vrcholem nejen této choreografie, ale i celého večera. Závěrečný únik interpretů do bezpečí čtyř stěn byl příjemným zakončením celého kusu.
Jitka Veselá v díle V nás sloučila základní komponenty choreografie – pohyb a světlo – v jeden. Na těla tanečníků umístila drobná „blikátka“, což při úplné tmě na jevišti vyvolávalo při jejich plíživém příchodu na scénu přímo strach nahánějící představy o temných stránkách naší podstaty. Tanec se pak v tomto podání stal efektní vizuální show založenou na dynamických pohybech a proměně světélek ze stálých na blikající. Ta plnila svou roli i v situaci, kdy je tanečníci (Šárka Bočková, Pavlína Červíčková, Anna Jirmanová, Jakub Sedláček, Michal Vašíček) rozprostřeli po zemi do tvarů evokujících noční ulici či silnici, po níž se interpreti pohybovali. Zde zjevně měla nastoupit i chystaná projekce, což se z důvodu selhání techniky nestalo a choreografie tím citelně utrpěla, neboť výsledný efekt vyzněl poloprázdně.
V závěrečné choreografii Coffee in progress přidala Kateřina Šorejsová-Hajná další rozměr ve vnímání díla a podráždila čichové receptory diváků. Jak název napovídá, scénu zaplnila kávová zrnka, která rozmetávala choreografka a interpretka v jedné osobě svými pohyby po prostoru, což nejenom vytvářelo působivé obrazce, ale i zvukový doprovod a podmanivou vůni linoucí se prostorem, která však možná ve výsledku přehlušila ostatní dojmy z celého představení. Poměrně nečitelná zápletka, kdy po rozsypání zrnek přicházela tanečnice z různých koutů a svým projevem pestře reagovala na vzniklou situaci-vůni, vyústila v rozšlapávání zrn a šibalské sfouknutí svíčky.
Od Nové generace se dá očekávat experimentování a hledání vlastního stylu tvůrců. Je dobře, že všichni prokázali invenci ve svých přístupech, ač byly některé více či méně zdařilé. Závěrem je třeba vzdát hold všem účinkujícím tanečníkům, neboť podali jak po technické, tak i po výrazové stránce přesvědčivé výkony.
Eliška Brtnická
Děkujeme, to nás moc těší!Thin Skin – Křehkost kovových prutů