O samotě, studu a smutku v Duncan Centre

Jsem zamrzlá bouře. Foto: Vojtěch Brtnický.

Jsem zamrzlá bouře. Foto: Vojtěch Brtnický.

Nedávno si v jednom rozhovoru tanečnice Dora Hoštová posteskla, že se současný tanec točí v kruhu a že doufá v jeho obrodu. Hoštová je absolventkou konzervatoře Duncan Centre, stejně tak jako Kateřina Stupecká, která zakončila studia v roce 2007. Obě tanečnice-choreografky začaly hned po škole tvořit, uspěly a dnes na své alma mater předávají zkušenosti dál. Máme tak naději, že rostou nové talenty. Stupecká nyní připravila se studenty 3. ročníku konzervatoře novinku – choreografii Jsem zamrzlá bouře.

Těla – skupina dívek a jeden chlapec – leží na zemi. Hřmí. Za chvíli se strhne pomyslný déšť a oni budou vlát ve větru v igelitových pláštěnkách. Budou se do plášťů schovávat a zavírat do své bubliny, do svého prostoru, kde na ně nikdo nemůže. Aby se v jedné z posledních scén jedna tanečnice zaházela všemi pláštěnkami a ukryla se pod ně jako do skleníku nebo pod horu marasmu. Základním tématem choreografie je totiž samota. 

To je téma, o kterém právě mladí lidé vědí své a mohli by přinést silnou výpověď. Ale rukopis Stupecké, který vidím třeba ve své oblíbené Sunyatě, ta citlivost až roznícenost, ty momenty, kdy pracuje s energií, kdy jsou na sebe tanečníci napojeni tajemnými vlákny a vy ani nedýcháte, protože vás dokážou elektrizovat, ta originalita ve variabilitě pohybů, nic z toho v této choreografii nedosahuje hloubky. Naopak se tu objevují klišé, které v celkové koncepci nemají žádný pevnější význam nebo jsme je již mnohokrát na scéně viděli. Choreografka nechá tanečníky v kruhu zpívat, vyřazení ze společnosti je předvedeno vystrčením jedince z davu atp.

Jsem zamrzlá bouře. Foto: Vojtěch Brtnický.

A pak je tu motiv zelených květin v květináčích, které mají být efektní scénografií a snad symbolizovat ono čisté „já“ každého z nás, které roste a rodí se, ale spíše to působí tak, že je tanečníci posbírali před představením po škole. Když je významně navěšují na provaz visící ze stropu, můžeme si představit, jako by pouštěli svoji duši do prostoru bezčasí. Ano, anebo se zamyslet nad tím, jestli není choreografie vlastně o ekologii, o nadužívání plastu a důležitosti opečovávání zelených rostlin. Anebo o něčem úplně jiném? Závěrečná scéna je téměř identická se scénou první. Kruh se uzavírá. Vše, co se odehrávalo, se dělo v uzavřeném časoprostoru, v bublině. Znovu přichází hrom. Ale bouře nikde.

Nejautentičtěji působí momenty, kdy z nahrávky promlouvá hlas aktérů. Najednou jde o výpovědi mladého člověka, který se hledá, tápe, který neví, kam se zařadit, vnímá se skrz oko druhého a cítí stud, smutek a samotu. Kdyby dospívajícím tanečníkům, kteří jinak tančili, co jim síly stačily, choreografie víc přiléhala na tělo, možná nás mohli přesvědčit o tom, jak jsou jejich zranitelné duše zamrzlou bouří – na povrch zdánlivě chladné, ale uvnitř hoří. Já jim každopádně fandím, za jejich výkon palec nahoru, ať ten plamen žhne víc a víc. Ať rostou nové talenty.

Psáno z premiéry 27. března 2019, Konzervatoř Duncan centre.

 

Jsem zamrzlá bouře
Námět a choreografie: Kateřina Stupecká
Tvorba a interpretace: Aneta Čižinská, Simona Dejmková, Adéla Garabíková, Estefania Solano Gómézová, Jakub Kohout, Veronika Krbcová, Julie Kubrychtová, Karolína Grygarová, Natalia Metodijeva, Irena Nováková, Bernadetta Petršová, Kamila Růtová, Eliška Řezníčková, Štěpánka Svejkovská
Režijní spolupráce: Linda Dušková
Kostýmy a scénografie: Marjetka Kürner Kalous
Light design: Jan Beneš
Hudba: Jakub Vrbík, Tomáš Jelínek
Premiéra: 27. 3. 2019

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Kateřina StupeckáLinda DuškováMarjetka Kürner Kalous

Konzervatoř Duncan Centre

Tanec