Ohlédnutí za festivalem Tanec Praha 2006

Laboratoř č. 2 – Výměna názorů mezi tancem a hudbou

Druhý laboratorní večer si dal za cíl představit umělce, snažící se o hlubší dialog tance a hudby. Výsledkem jejich činnosti je přímá jevištní spolupráce živých hudebníků s neméně živými tanečníky. Hudba vznikající ve stejném okamžiku jako pohyb tanečníků může zintenzivnit vnímání a prožitek z tance. A to nejenom prožitek diváků, ale i samotných tanečníků. Je přece rozdíl pustit si pouhou nahrávku, anebo si dát tu práci a komunikovat s hudebníky přímo před zraky diváků. Pro obě strany, hudební i taneční, je tato spolupráce krokem do vábivého neznáma. Taneční představení má možnost obohatit se o novou dimenzi zvláštní jedinečnosti, kterou přítomnost živých muzikantů na jevišti umožňuje. Prolínání živé hudby a tance má mnoho tváří; v divadle Archa nám ty své představili tvůrci z Itálie, Dánska a Řecka. Choreografka a tanečnice italského souboru T.I.R.Danza, Martina La Ragione, spojila ve své choreografii Long Necked Chicken síly s jazzovým hudebníkem Luigi Mossem.     Bosý hráč na kontrabas v obleku stojí na kraji jeviště a bez varování rozjíždí své ďábelské sólo. S jazzovou živelností zpívá písničku o kuřeti s dlouhým krkem, zatímco v pozadí se kdosi sápe z hlubin zákulisí na světlo jeviště. Před zraky diváků je ukryt malý bazének plný vody a v něm uvězněná tanečnice, která se pomalu dostává ven. Dravá písnička umlká a dívka má teď možnost rozjet své sólo. V kontrastu s uvolněným projevem svého kolegy je ale její tanec, plný rychlých až mučivých gest a trhavých pohybů, prodchnutý jakousi celkovou sebedestrukční náladou. Podivné stvoření celým svým tělem roznáší mokré stopy po jevišti. Jakmile ale basista opět začne svou písničku, tanečnice se jakoby poslušně vrací a dobrovolně sebou jde plácnout zpět do bazénku, aby se z něho za chvíli zase pracně dostávala ven, vstříc dalšímu mučivému tanci.     Long Necked Chicken šťastně propojuje charizmatického hudebníka s kontrastním projevem uzavřené bytosti. Oba mají energie na rozdávání, ale pocházejí z odlišných světů. Dominantní basista svým zpěvem ovládá ubohé ošklivé káčátko, které se chce vymanit z jeho moci i z vody, která jej poutá. Dialog těchto dvou originálně pojatých bytostí je možné považovat za jeden z nejzdařilejších ze všech laboratorních opusů.     I druhý duet večera pracuje s podobným schématem – ona tanečnice, on hudebník. V dánském podání tyto dvě osoby ale nekontrastují; spíše se snaží o harmonickou spolupráci. Kytarista a autor hudby Niels Bjerg působí jako bezelstný kluk, který si nejprve promluví s publikem, poté se chopí kytary a doprovází svou tanečnici Kirstine Kyhl Andersen, která je zároveň choreografkou představení. Typ kytary i úbor hudebníka působí, jako by sem zavítal odněkud z časů Beatles. Sem tam se nesměle pokouší o tanec, po většinu času ale spíše asistuje sólu své partnerky, jak už vyplývá z názvu choreografie. V *[M(E)GO]* an assisted solo dominují světlé jasné barvy a určitá bezstarostnost. Retro stylizace rámuje celé představení, jehož aktéři by rádi propojili taneční a rockové publikum. Jejich společné a nekontrastní soužití na jevišti časem trochu ztrácí intenzitu a poutavost, celkově dílko přesto působí sympatickým dojmem.     Pro závěrečnou choreografii večera Shadow’s projection se změnil tvar hlediště a diváci se ocitli na jevišti, kde byly židle uspořádány do tvaru arény. Řečtí tanečníci Ioannis Mantafounis a Katerina Skiada jsou ve svém představení uzavřeni diváky ze všech čtyř stran. Je tedy jasné, z čeho může jejich představení nejvíce těžit – z blízkosti tanečníků a diváků. Ti mohli během představení přecházet na různé strany, první řada navíc seděla na zemi, centimetry od pohybujících se těl. Živý hudební vklad obstarával perkusionista Anastasis Gouliaris, schovaný za bicími v jednom z rohů arény.     Shadow’s projection staví na kontaktní improvizaci přetavenou do určitého souboje, k němuž prostor arény přímo vybízí. Na rozdíl od předchozího páru nejsme tedy svědky duetu, nýbrž duelu, rytmizovaného střídáním dlouhých pohledů plných napětí s dynamickými pasážemi. Divák usazený na zemi je svědkem pouliční bitky, při které ani tolik nevnímá samotnou choreografii, jako dupot nohou před obličejem a zmítání těl, které sleduje nezvykle z podhledu. Perkusionista se přidává k improvizaci obou výtečných tanečníků a zakončuje celou exhibici v krátké pointě tím, že opouští své bicí a zaměňuje je za tanečnici, jejíž tělo se teď stává jeho nástrojem.     Proměna tanečnice v hudební nástroj stylově uzavřela večer ve znamení tance a hudby, který přinesl rozmanité pohledy na možnosti využití živé hudby v rámci tanečního představení. Otázka práce s hudbou je pro některé taneční tvůrce zásadní a laboratoř č. 2 mohla mnohé inspirovat či rozšířit jejich obzory. Divákům byla zase odkryta další z mnoha tváří současného tance. Laboratoř č. 3 – Žena a její svět Laboratoř s pořadovým číslem 3 spojila projekty tří sólových tanečnic z různých částí světa, pracujících v současné době v Evropě. George Balanchine říkával, že balet je žena. Zda je i současný tanec ženou, to nelze tak jednoznačně tvrdit. Třetí laboratorní večer však představil ženu v nejintimnější podobě – osamocenou na jevišti a zároveň odhodlanou prostřednictvím tance komunikovat své pocity, názory a zkušenosti. Zufit Simon, izraelská tanečnice působící v Německu, přivezla do Prahy své autorské sólo fleischlos, se kterým již v loňském roce bodovala na festivalu Euroscene Leipzig. Taneční sólo bývá samo o sobě poměrně problematické. Bez dostatečně velké osobnosti a tzv.stage presence, schopnosti připoutání pozornosti diváka, sóla vždy ztrácejí na intenzitě. Takový byl i hlavní dojem ze sóla Zufit Simon. Je to bezesporu technicky zdatná tanečnice; jakýkoli prožitek se však nepřenesl dále než na okraj jeviště. Bylo možné sledovat precizní pohyby či práci s detaily, celkově však tanec nedosáhl očekávané emoční intenzity, tak typické pro ženský tanec.     Stejným problémem hrozilo i následující představení kyperské choreografky Alexandry Waierstall, která postavila sólo Affect pro tanečnici Evangelii Randou. V tomto případě se ale podařilo poněkud pootevřít dveře do intimního světa tanečnice. Její bytí na scéně provázela hmatatelnější intenzita a jakási zasněnost. Rafinovaný kostým, zahalující a odhalující zároveň, přispěl k půvabům tanečnice, jejíž charizma zabojovalo a přeskočilo do hlediště. Jižansky zaoblená energie Kypřanky kontrastovala s předchozí středoevropsky strohou výpovědí Zufit Simon. Chvílemi nejistá dívka, jindy zralá žena svým tancem umožnila letmý náhled do svého soukromí.     Divácky náročný večer tanečních sól uzavřela černošská tanečnice Sophiatou Kososko. Její sólo Ibi L’ohun je plné temné atmosféry rituálu a radikálních pohybů moderního tanečního jazyka, protkaných silným duchovním prožitkem. Tanečnice se snaží najít svou identitu, rozpolcenou mezi její rodnou zemí Nigérií a Francií, kde žije od roku 1984. Přítomnost tančícího černošského těla na jevišti je pro českého diváka dostatečně intenzivní, aby se zcela oddal magii pohybu ve zdánlivě prázdném prostoru. V tomto pohybu se setkávají nejrůznější vlivy s osobní vkladem a ženskou energií tanečnice, rozkročené na hranici tance a vizuálního umění.     Ženský tanec naplnil divadlo Ponec třemi mini příběhy žen, nesoucích svou taneční kůži na trh. Sólová výpověď sebou nese mnohá rizika a je na každé z tanečnic, jak se s nimi vyrovná. Po takovémto niterném sledování sóla za sólem osamocených tanečnic se ale člověku zasteskne po nějakém tom „pas de deux“ či „pas de trois“, tedy tanci alespoň pro dva či tři. To už ale zasahuji do jiné laboratoře...

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: