Opaque – Temný cirkusový kabaret
Opaque, anglicky neprůhledný, temný, z francouzštiny také přeneseně hloupý či obskurní, je název nového představení skupiny Circo Aereo pod vedením Maksima Komara. Finský režisér si pro tento projekt vybral čtyři severské interpretky, které skrze cirkusovou virtuozitu reflektovaly téma hlouposti a marného souboje s ní, vše v prostoru Jatek78, kde se odehrály světové premiéry inscenace.
Opaque (Milla Lahtinen, Sofia Daniel). Foto: Jouni Ihalainen.
Na jevišti měli autoři kompletní black box – všechny závěsy černé, jen zadní šála se stříbřitě leskla. V zadním plánu stálo ještě asi dvoumetrové schodiště, které vytvářelo jedinou vyvýšenou plochu hracího prostoru. Kromě scény byly po velkou část inscenace v černém i interpretky – ať už šlo o celotělový přiléhavý oděv jako u herců černého divadla, anebo o dlouhé šály, které protagonistkám v některých scénách sloužily jako kápě. Tato scénografie působila značně dekadentním dojmem, který jen umocňoval dojem celkového dění. Na rytmickou, a většinou jen málo duchaplnou, hudbu totiž například v jednom z výjevů dívky předvedly akrobatický tanec se svými metr dlouhými copy. V jeho průběhu někdy „nasazovaly“ jakousi karikaturu chůze modelek a vůbec, v duchu názvu představení, ironizovaly hloupost a přízemnost některých zvyků dnešní společnosti. Téměř každou scénu Opaque lze vlastně vnímat jako kritiku povrchnosti společnosti, touhu po lesku, snahu dostat se na pomyslný vrchol sociálního žebříčku či snahu o krásu hraničící s nepřirozeností a pokrouceností. Téměř každý výstup také provázel motiv pádu, ať už do pekel (jeden ze schodů se otevíral, a když se z této „propasti“ začal linout dým a žluté světlo, stala se souvislost dost jasnou), upadnutí z piedestalu slávy anebo prostě jen fyzického kolapsu na zemi.
Seveřanky ovšem nenabídly jen kritiku. Jedním z pravděpodobných důvodů pro výběr interpretek (většinou pocházejí z různých souborů a v Circo Aereo se sešly kvůli popisovanému projektu) byly jejich dovednosti. Dívky se skutečně předvedly nejen ve zmiňované pozemní akrobacii, ale i při manipulaci s kruhy anebo akrobacii na lanech (zavěšených horizontálně i vertikálně). Ve většině disciplín se projevily na vysoké úrovni, méně se povedla především scéna s lany, ovšem ta je také jednou z nejčerstvějších, proto tento nedostatek asi do budoucna spraví. Přes jejich cirkusové nadání ovšem nevynikly nijak zvlášť herecky. Ne, že by představení poskytovalo herectví velký prostor – šlo spíše o sérii velmi volně propojených výstupů, přesto i při prezentaci určitých dovedností není radno zapomínat, že určitá dávka divadelnosti může prospět estetičnosti a obsahu představení. V tomto případě spíše než o herectví můžeme mluvit přinejlepším o příjemné, přinejhorším o mírně utrápené sebeprezentaci.
Opaque (Milla Lahtinen). Foto: Jouni Ihalainen.
Celkové vyznění pak odpovídá použité kabaretní formě. Líbivost jednotlivých čísel, přestože někdy záměrně parodovaná a ironizovaná, podporovala charakter večera, který můžeme označit jako show. Show někdy inklinující až k rituálnosti (třeba když postava v černé kápi donese tyč, na níž dívka svádí souboj, zda se udrží, či padne dolů do pekel), někdy kritická (jako skupina žen bojujících o místo na tyči a shazujících přitom ostatní násilně dolů), ale především temná – barvou i smutkem v sobě obsaženými.
Opaque potřebuje v některých místech ještě doladit, ale už teď je nezvyklým zjevem na české novocirkusové scéně. Rozhodně jsem ještě neviděl takto temný cirkusový kabaret.
Psáno z druhé premiéry 5. května 2016, Jatka78, Praha.
Opaque
Režie a scénografie: Maksim Komaro
Hudba: Maksim Komaro a Tuomas Norvio
Světelný design: Kauri Klemelä
