V úvodu nabídla Dora Hoštová v choreografii Bio-Graf divákům takové malé ohlédnutí za životem v okamžiku těsně před smrtí. Ve třech poměrně jasně oddělených tanečních částech znázornila nejprve střípky z dětství plné rozverných gest a motivů, pak fázi proměny v dospělou ženu, kde s rostoucí dynamikou bravurně roztančila svůj důmyslný duet s kloboukem a rozehrála paletu výrazů od svůdnosti, vyzývavosti, to vše však zároveň se zachováním jistého dekora a tajuplnosti. Pravý vrchol jejího umu následoval v závěrečné naprosto kontrastní části. Ta tam byla prudká dynamika a rychlost pohybových změn, obrat nastal i v rámci využití jednotlivých částí těla. Dominantními se teď staly paže a trup, jejichž kruhový pohyb byl dotvářen rozpuštěnými vlasy. Pryč byl i oční kontakt s publikem, jako by se Dora uzavřela sama do sebe, ale přitom diváci byli díky tomu do děje vtaženi s o to větší silou. Zůstalo tak dojemné niterné a ve vší dokonalosti jednoduché bilancování se životem. Příznačnou náladu dotvářelo i zajímavé řešení scény a citlivě laděné svícení (Jan Komárek). Dora Hoštová za tuto choreografii získala v roce 2006 1. cenu v mezinárodní choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové. A je nutno uznat, že jistě právem. Druhá v pořadí programu večera – Lea Čapková – byla pro změnu jednou z nominovaných na Cenu Sazky 2008 za objev v tanci, a to právě s choreografií Hechizada de luxe. Za doprovodu hudby Marka Kopelenta uvedla své tělo do série opakujících se pohybů vyvolávajících dojem křehkého, bezmocného, bezradného, vystrašeného kuřátka, které jakoby teprve poznávalo svět. Vypráví o svém zoufalství a setkává se s ignorací a nezájmem v podobě vtipně zvoleného zakončení, kdy se do hry zapojí i nic netušící diváci. Závěr patřil dílu Jiřího Bartovance s poněkud záhadně znějícím názvem: Když se moje mysl kolébá, vím, že je 7, které vzniklo v souboru Sasha Waltz&Hosté v rámci projektu „Choreografie budoucnosti“. A jak by tedy hypoteticky její budoucnost podle Bartovancovy tvorby vypadala? Byla by v podobě jakési hodně abstraktní dějové linie, jež je patrná ze stupňování hned několika aspektů. Z hlediska samotného pohybu rozpracovává své téma s postupným využíváním prostoru, a to jak v rovině vertikální, tak i horizontální. Přes pohyb na místě se dostává postupně více do prostoru – v závěru dokonce i mimo hranice tradičního jevištního dění, kdy se díky možnostem divadla Duncan Centre část choreografie odehraje přímo pod širým nebem. Dějový vývoj naznačuje i předěl kostýmu od úvodních domácích papučí přes závěrečné sako. Je nutné vyzdvihnout i zajímavou práci se světlem. Celé téma tedy vyznívalo jako jakýsi vnitřní ranní souboj se svým tělem a svými myšlenkami, souboj s obavami spjatými s překročením hranic vlastního prahu, který se ve výsledku zdál možná až zbytečně vleklý, a to i přes některé vysoce originální a poutavé momenty (např. tanec pod baletizolem). Komponovaný večer Profily jistě poukázal na slibnou budoucnost české choreografie, jen je škoda, že se do divadla Duncan Centre v těchto květnových dnech vypravilo poměrně málo diváků. Recenze je psána z představení 26. 5. 2008.