V úvodu nabídla Dora Hoštová v choreografii Bio-Graf divákům takové malé ohlédnutí za životem v okamžiku těsně před smrtí. Ve třech poměrně jasně oddělených tanečních částech znázornila nejprve střípky z dětství plné rozverných gest a motivů, pak fázi proměny v dospělou ženu, kde s rostoucí dynamikou bravurně roztančila svůj důmyslný duet s kloboukem a rozehrála paletu výrazů od svůdnosti, vyzývavosti, to vše však zároveň se zachováním jistého dekora a tajuplnosti. Pravý vrchol jejího umu následoval v závěrečné naprosto kontrastní části. Ta tam byla prudká dynamika a rychlost pohybových změn, obrat nastal i v rámci využití jednotlivých částí těla. Dominantními se teď staly paže a trup, jejichž kruhový pohyb byl dotvářen rozpuštěnými vlasy. Pryč byl i oční kontakt s publikem, jako by se Dora uzavřela sama do sebe, ale přitom diváci byli díky tomu do děje vtaženi s o to větší silou. Zůstalo tak dojemné niterné a ve vší dokonalosti jednoduché bilancování se životem. Příznačnou náladu dotvářelo i zajímavé řešení scény a citlivě laděné svícení (Jan Komárek). Dora Hoštová za tuto choreografii získala v roce 2006 1. cenu v mezinárodní choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové. A je nutno uznat, že jistě právem.
Druhá v pořadí programu večera – Lea Čapková – byla pro změnu jednou z nominovaných na Cenu Sazky 2008 za objev v tanci, a to právě s choreografií Hechizada de luxe. Za doprovodu hudby Marka Kopelenta uvedla své tělo do série opakujících se pohybů vyvolávajících dojem křehkého, bezmocného, bezradného, vystrašeného kuřátka, které jakoby teprve poznávalo svět. Vypráví o svém zoufalství a setkává se s ignorací a nezájmem v podobě vtipně zvoleného zakončení, kdy se do hry zapojí i nic netušící diváci.
Závěr patřil dílu Jiřího Bartovance s poněkud záhadně znějícím názvem: Když se moje mysl kolébá, vím, že je 7, které vzniklo v souboru Sasha Waltz&Hosté v rámci projektu „Choreografie budoucnosti“. A jak by tedy hypoteticky její budoucnost podle Bartovancovy tvorby vypadala? Byla by v podobě jakési hodně abstraktní dějové linie, jež je patrná ze stupňování hned několika aspektů. Z hlediska samotného pohybu rozpracovává své téma s postupným využíváním prostoru, a to jak v rovině vertikální, tak i horizontální. Přes pohyb na místě se dostává postupně více do prostoru – v závěru dokonce i mimo hranice tradičního jevištního dění, kdy se díky možnostem divadla Duncan Centre část choreografie odehraje přímo pod širým nebem. Dějový vývoj naznačuje i předěl kostýmu od úvodních domácích papučí přes závěrečné sako. Je nutné vyzdvihnout i zajímavou práci se světlem. Celé téma tedy vyznívalo jako jakýsi vnitřní ranní souboj se svým tělem a svými myšlenkami, souboj s obavami spjatými s překročením hranic vlastního prahu, který se ve výsledku zdál možná až zbytečně vleklý, a to i přes některé vysoce originální a poutavé momenty (např. tanec pod baletizolem).
Komponovaný večer Profily jistě poukázal na slibnou budoucnost české choreografie, jen je škoda, že se do divadla Duncan Centre v těchto květnových dnech vypravilo poměrně málo diváků.
Recenze je psána z představení 26. 5. 2008.
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky