Quiorfano - Syntéza tvarů, niter a širokého spektra proměn

Lidé se dříve setkávali u ohňů v přesličkových lesích, dnes se setkávají v divadlech zaplněných židlemi roztříděných v očíslovaných řadách. Doba pokročila, civilizace nás umílá a každý je chycen v sobě sám. Taneční soubor Quiorfano se rozhodl, že kromě tance a podívané se divákům pokusí sdělit i myšlenky, témata a emoce, které se interpretů a tvůrců a konečně i diváků dotýkají. V čarodějnicový podvečer 30. dubna 2007 se v ospalém Brně v divadle Barka začal lehce po půl osmé odehrávat zajímavý taneční večer složený ze čtyř choreografií členů souboru Quiorfano. Hned první číslo s názvem „spektrUTRUM“ slibovalo zajímavou podívanou a bylo založeno na propojení smyslového vnímání - tzv. synestézii. Synestézie /synesthesia/ je vnímání jednoho smyslu druhým (např. slyšení barev, barevné vidění zvuku…). Věda sice přesně nezná důvody tohoto jevu, ale aspoň jej nepopírá (jako u jiných věcí). Uvádí se, že tuto schopnost zažil aspoň jeden ze dvou tisíc lidí a má ji 5% dětí předškolního věku. Podle jiného zdroje jsou to pouze 2 lidé z miliónu. Ihned mne v této souvislosti napadá český výtvarník Cyril Bouda, který kromě toho, že nádherně maloval, byl i velmi dobrý flétnista. Chodil hrát každý týden s profesorem Václavem Žilkou dueta a občas s nimi hrál i herec Josef Kemr na violu da gamba. Ovšem Cyril Bouda se nikdy nenaučil noty, odmítal tónům dávat jména jako „g, d, a, e, h,“ atd. Sám si je převedl do barev a vytvořil si jakousi barevnou tónovou tabulku. Tím se změnilo „g“ na modrou, „a“ na oranžovou atd. Přitom C. Bouda nebyl žádný šumař, důkazem může být i Skica C.B. pro 2 flétny Petra Ebena, kterou napsal pro C. Boudu a V. Žilku. Na principu propojování smyslů a schopnosti jakýchsi obecných metafor se odehrála první choreografie. „Na začátku stály čtyři barvy: modrá, žlutá, čevená a tři lidé: choreograf, hudebník a výtvarník. Hudebník dostal zadány čtyři konkrétní barvy a vytvořil z nich syntetický obraz, výtvarník si poslechl tento hudebné materiál a přetvořil jej do synestetického vnímání této hudby jakožto barev a choreograf oboje zpracoval do podoby tance...“. Scéně dominovalo projekční plátno, na které byly promítány počítačové vizualizace, výtvarné symboly tance a zvuku. Hudbu k této choreografii vytvořila Kateřina Vašků a light design Petr Bienert. Autorkou choreografie byla Julie Bienertová-Vašků, která připravila projekt i koncepčně a režijně. Tanečníci vycházejí z contemporary dance, na choreografii je znát ovlivnění Limon technikou a školou M.Graham. Pohybový slovník choreografky je dynamický, ale i uvolněný  a  poetický. J.Bienertová – Vašků zvládla spolu se svými spolupracovníky náročnou syntézu skloubit tak, že jedna složka podporuje druhou a naopak. Choreografie se neomezuje na nic neříkající pohybová klišé, ale je sdělná a vytváří dramatický oblouk. Tanečníci jsou různého založení, osobití a také různě zvládají obtížnost choreografie. V prvním kuse večera se představili Adéla Balcárková, Ivana Hrůzová, Zuzana Kunovská, Pavla Moravcová, Martin Plšek, Hana Vašková a Filip Zlámal. Druhým kusem, jehož autorkou je Dagmar Jiříčková (v programu je ještě uvedena jako spoluautorka Janka Novorytová) byla choreografie s názvem Nitro Země. „Atmosféra je hutná, ale ne nepropustná…Expanze do okolního prostoru, která je zároveň cestou dovnitř…Ojedinělé momenty... Cesta ke kořenům…Prostá radost“. Na hudbu od Mercan Dede, Biosphere a RN tančili tři tanečníci: Filip Zlámal, Dagmar Jiříčková a Janka Novorytová. Choreografie vyjadřuje emoce tanečníků-interpretů, kteří objevovali své skryté touhy, pocity, tužby, emoce a temperament. V choreografii rozkryli své nitro. Střídal se společný tanec všech tří interpretů, když tančili v unisonu, se sólovými výstupy každého zvlášť. Hledání, masky, přetvářky - každému prostředí se člověk musí přizpůsobit, a tak se převléká, mění své chování, styl chůze, vyjádření. Všichni tři interpreti projevili svou osobitost, avšak na pozadí stojí choreografie, která jejich výraz a výpovědi stmeluje a řídí. Přes různost výpovědí stále udržuje tenzi a výpověď směřující k cíli. Rejstřík niternosti a plaché uzavřenosti střídá extatický téměř aboridžinský  projev. Temperament interpretů i pohybový styl se různí, ovšem v tanečním provedení udržují všichni tři vysokou laťku. Trojici dominuje Dagmar Jiříčková, jenž svým osobitým tanečním projevem a přirozenou dominancí na jevišti strhává pozornost diváka. Ladný, téměř elastický pohyb těla, které jako guma vystřeluje a zase se smršťuje je pro D.Jiříčkovou charakteristický. Plynulost kontrakce, flexe, nikde žádný náznak křečovitého vyvíjení síly - jemné pohyby, které v sobě ukrývají dynamiku a obrovský náboj, který z ničeho nic vytryskne. Po přestávce následovala odlehčující choreografie Hany Vaškové s názvem Proměny. Proměny, které vyjadřují jak proměny lidí, jejich duší, a hlavně emocí se opíraly o hudební koláž. Velmi pestrobarevný mix, troufám si říci téměř „slepenec“ autorů a žánrů, sestavený snad až možná příliš okatě a kýčovitě kontrastně. Postavit vedle sebe Morcheebu, Čankišou, Mizmaa Me Attaa a  Ice cream man od Toma Waitse, chce velkou dávku hudební otrlosti. Ovšem v této choreografii šlo především o to „zatančit si“ kolektivně, uvolněně, bez většího přesahu. Posledním dílem večera byla choreografie s názvem tWAR choreografky Julie Bienertové-Vašků. „tisíc Variant Armády..co čekáme, že nás zachrání před kolektivní sebedestrukcí?“ Scénografické řešení zkoncipoval Jiří Kolomazník, který se uchýlil k instalaci objektu - mnohohranu, umístěného u zadního plánu v rohu jeviště. Objekt je jakousi vizuální metaforou  a zastupuje jisté klíčové gró, ke kterému se společnost a lidé v určitou chvíli obracejí a které je ovlivňuje. Lidem je vlastní agresivita, která je vrozena jako základní nutná vlastnost při boji o přežití. Ovšem otázkou je, zda boji předchází vždy jen nutná potřeba zachránit svůj život, anebo je hlavním cílem dát průchod vlastní agresivitě? Otázky, které byly při vytváření konceptu díla vyřčeny, se v choreografické práci objevily, ovšem nevytvořily již celistvý dramatický tvar, ale zůstaly roztrženy. To oslabilo sílu výpovědi a rušilo čistotu znaků a vyjádření. Taneční večer, který se odehrál v zaplněném divadle Barka, byl v mnohém výjimečný. V divadle se sešlo velmi různobarevné spektrum diváků, kteří se velmi brzy dokázali pod vlivem tvůrců a interpretů naladit na stejnou vlnu a vnímat a chápat to, co se na jevišti odehrávalo. Bylo to umožněno z několika důvodů, ale bezesporu tím hlavním se stal ten, že tvůrci měli snahu sdělit divákům své otázky a myšlenky. A v choreografiích tato sdělení dokázali transformovat do tance. Pocity, nálady a některé obrazy si v sobě nesu dodnes - tolik mne některé momenty choreografií zasáhly.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2019

Po Út St Čt So Ne
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: