Recenze na publikaci Studie návazné uplatnitelnosti uměleckého personálu (zaměřeno na vybrané umělce z oblasti performing arts)

Pod hlavičkou Unie zaměstnavatelských svazů ČR – centrum rozvojových aktivit byla v nedávné době vydána publikace Studie návazné uplatnitelnosti uměleckého personálu, která poukazuje na citlivé téma umělecké profese ­- co si počít po završení kariéry, když do důchodu je ještě daleko. Jak vyplývá z podtitulu, studie se věnuje převážně těm uměleckým profesím, u kterých je řešení nastolené otázky vzhledem ke krátkému trvání kariéry nejpalčivější, tedy tanečníkům a artistům. Plnohodnotný výkon jejich povolání je totiž oproti ostatním nejvíce limitován fyzickou kondicí, zdravím a vzhledem k náročnosti pracovní náplně také věkem. Proč je momentu zakončení taneční či artistické kariéry věnována taková pozornost? Protože od 1. ledna 1996 pozbyl v České republice platnosti zákon umožňující některým profesím předčasný odchod do důchodu za zásluhu let. Od té doby uplynulo již šestnáctileté vakuum, které se tato studie pokouší svými návrhy zaplnit. Publikace autorů Romana Vaška a Václava Riedlbaucha je rozdělena do tří částí. Nejrozsáhlejší osmdesáti stránkovou část tvoří úvodní kapitola mapující situaci tanečníků v České republice. Je zaměřena na balet, současný tanec a okrajově i lidový tanec. Pokrývá důkladně oblasti vzdělávání, zaměstnávání, finančního ocenění přímo v oboru tance i možnosti následné rekvalifikace a uplatnění po skončení kariéry. Roman Vašek vychází především z údajů získaných v rámci tanečních průzkumů, které proběhly v letech 2007 a 2011 (skladba otázek v dotaznících, bohužel, v příloze publikace zcela chybí). Do výzkumů se zapojily jak instituce (baletní soubory, skupiny současného tance, konzervatoře, vysokoškolské katedry), tak i jednotlivci – studenti tance, aktivní či bývalí tanečníci (pouze v roce 2011). Výsledky konfrontuje Vašek s údaji Českého statistického úřadu či s informacemi ze zahraničí. Zařazuje i údaje z průzkumů, které realizoval v letech 1962, 1972, 1976 a 1980 Vladimír Vašut, díky čemuž je možné sledovat vývoj a trendy v obsazenosti baletních souborů či profilů tanečníků vůbec. Zajímavé je především srovnání platů tanečníků v České republice se zahraničím. Roman Vašek nabízí jedinečný, velmi hutný a detailně zpracovaný materiál v poměrně srozumitelné podobě. Jediným avšak poměrně četným škraloupem jsou nedostatky z hlediska zpracování výsledků do grafů, kde často chybí uvedení velikosti vzorku. Práce s procenty je také místy nelogická. Je zbytečné vyjadřovat v procentech vzorek, který čítá malé množství respondentů (např. situaci, že se do výzkumu zapojily 3 ze 6 tanečních konzervatoří není nutné převádět na procenta). O to více je pak zbytečné některé údaje vyjadřovat dokonce i s desetinným místem (43,6% místo 44%). V případě soudů o trendech ve vývoji by bylo zase na místě podívat se, zda jsou změny statisticky významné. Například u výroku „Zatímco však v roce 2007 byla rovná polovina tanečníků působících v ČR do 25let, v roce 2011 to bylo už 53%“ rozdíl 3% není natolik signifikantní, aby se dalo hovořit o trendu. Druhá část publikace se věnuje situaci umělců v oblasti hudby. Oproti Romanu Vaškovi byl Václav Riedlbauch výrazně stručnější. Jak už vyplývá z podtitulu kapitoly  „poznámky praktika“, nejedná se o příliš hluboký ponor do tématiky založený na rozsáhlých statistických šetřeních či sekundárních analýzách dat. Většinu hubené dvaceti čtyř stránkové kapitoly pokrývá snaha o vyčíslení počtu hudebníků a pěvců působících v divadelní i koncertní sféře. Problematika průběhu hudební kariéry, životních podmínek, lékařské péče a rekvalifikace je zpracována v minimálním rozsahu. Konstatování autora, že k rekvalifikaci v jiném oboru a k předčasnému ukončení kariéry ze zdravotních důvodů dochází zřídka, vzbuzuje ve čtenáři pochybnosti o smyslu zařazení této části do publikace, tím spíše, že závěrečná kapitola o programu podpory při změně povolání se hudebníkům a pěvcům vůbec nevěnuje. V té Roman Vašek seznamuje čtenáře se zahraničními programy (tzv. transition) a jejich způsoby, jak vyřešit sociální a ekonomické zabezpečení tanečníků po skončení kariéry a jejich přípravu na nové povolání. Příklady z Nizozemí, Německa, Velké Británie, Kanady, Švýcarska a dalších zemí byly inspirací pro navrhovaný český model, který byl představen ke zhodnocení dotazovaným tanečníkům. Zpracování odpovědí tanečníků však tentokrát není tolik přehledné jako v úvodní kapitole. Místo jednoduchého grafu se autor uchýlil k vyčíslení jednotlivých odpovědí přímo v textu. Čtenář se tak složitě pídí po informaci, zda by navržený model nadačního fondu fungujícího ve stylu životního spoření, který počítá s finanční spoluúčastí státu i tanečníků, respondenti ocenili a jakou formu by využití naspořených prostředků využili. Návrh samotný je poměrně zajímavý a určitě by stál po důkladném dialogu s tanečníky a artisty za zvážení. Stejně tak by bylo záhodno uvést do praxe i další podpůrná opatření v oblasti vzdělávání, zdraví a finančního zajištění v době výkonu profese, které Vašek uvádí. Jakákoli podpora je lepší než stávající vakuum. I přes uvedené výtky je nutno ocenit přínos publikace. Nezbývá než doufat, že nezůstane schovaná v šuplíku, kde se na ní bude vrstvit prach, ale bude materiálem, na jehož podkladě vznikne v živém dialogu s tanečníky chybějící podpůrný program pro taneční profesi. Studie návazné uplatnitelnosti uměleckého personálu (zaměřeno na vybrané umělce z oblasti performing arts)
Autoři: Roman Vašek, Václav Riedlbauch
Vydala: Unie zaměstnavatelských svazů ČR – centrum rozvojových aktivit
Praha 2012
ISBN 978-80-905248-1-1