Thin Skin – Křehkost kovových prutů

Thin Skin. Foto: Anna Benháková.

Autor Hana Strejčková

Nevtíravá síla meditativní události tkvěla v naprostém odtržení od reality, i když ve scénickém projevu neztrácela lidsky civilní výraz. Citelný dech stvrzoval blízkost a až vzájemnost, přirozené, a přesto ve funkčním tempu budované napětí navozovalo atmosféru rituálu. Výkon tří účinkujících se koncentroval na vztah umělce a materiálu, člověka a hmoty, subjektu k objektům. Divák již vstoupil do minimalisticky pojatého a úsporně vysvíceného prostoru, v němž performer (Filip Zahradnický) balancoval s dlouhou tenkou tyčí a kde později vzdušné akrobatky (Eliška Brtnická, Alžběta Tichá) hledaly na tyčích v lanoví rovnováhu. Žádný prudký pohyb ani rychlá změna se však nekonaly, naopak performanci slušelo zpomalení a chvílemi až aktivní nehybnost umožňující sledovat komíhání provazů a prutů. Málokdy se stane, že dojde dokonce ke znehybnění diváka, kdy jej fascinace připoutá k pozorování a vnímání ve své čistotě ohromného procesu, jehož výsledky dokáže odhadnout. Ale právě tato konkrétní cesta a způsob, jakým tvůrci postupovali k materiálu, prostoru i partnerství, byl cenným zdrojem individuálních asociací a impulsem k vnitřnímu zpracovávání viděného.

Řada akcí cílila na proměnu úhlů pohledu, na vyvažování a transformaci prutů, na paralely těla a kovu či výtvarné kouzlení s liniemi a jejich plasticitou. Performeři je zavěšovali na lanka a visící objekty samostatně rotovaly či se kývaly, na protilehlé zdi vrhaly stíny a násobily samy sebe o iluze. Tyče také sloužily k vyměřování délek a rýsování trajektorií, stávaly se partnerem k pohybu nad zemí, předmětem manipulace, záměrných úchopů, posunů, zdrojem zvuku. Veškeré dění propojující hybatele s ohýbanými, snadno nepoddajné s experimentátory podporovala světelná kompozice. Množení odrazů, vymezování ploch, intervence performerů do lanoví s pruty vytvářelo poetický svět, chvílemi například jako v náladě éry diapozitivů. Postupný přerod kovových prutů ve vzdušné mobily neboli hrazdy s ukotvením tu uprostřed, jindy na krajích, se nevyvíjel samoúčelně či k prezentaci umění závěsné akrobacie, ale v hlubokém zanícení poukázat na zranitelnost, ohebnost, nenávratnost formy. Výčet zahlédnutých či vnímaných metafor a symbolů by mohl pokračovat a jistě se i v mnohém lišit od jednoho diváckého pohledu ke druhému.

Zatímco Filip Zahradnický se soustředil na pozemní hledání rovnováhy, obě akrobatky rozvíjely práci s objekty ve vzduchu. V napojení na zkoumaný materiál se rozehrávaly efemérní obrazy, ve kterých byl veden obousměrný dialog s ohledem na jeho vlastnosti, fyzikální zákony a lidskou citlivost. Propustné hranice mezi performancí a instalací nevytěsňovaly jedno ani druhé. Kinetika a mechanika charakterizovaly předměty, zdatnost, přesnost a čiré zaujetí člověka. Jedinečná soudržnost předmětů a pohybově rozvíjených komunikačních rovin se sjednocovaly v určitý typ „tableaux vivants“.

Autorský rukopis Elišky Brtnické v inscenaci Thin Skin působí jako introvertní purismus oscilující mezi uměním vědomé hry s nestabilitou, ohebností a křehkostí s průsečíky ve výtvarné kinetické instalaci. Umělecký počin má svou abstraktní povahou moc odclonit rušné myšlenky všednosti a pozastavit, i kdyby na chvíli, realistický čas.

Thin Skin
Koncept a režie: Eliška Brtnická
Choreografie a účinkování: Alžběta Tichá, Filip Zahradnický, Eliška Brtnická
Zvuk: Stanislav Abrahám, Roman Džačár
Světla: Martin Špetlík
Kostýmy: Tereza Kopecká
Scénografie a volba materiálu: Prokop Vondruška
Konzultace: Ilona Jäntti, Stéphanie N’Duhirahe, Markéta Vacovská, Hana Turečková
Textová dokumentace procesu tvorby: Kateřina Korychová
Premiéra: 23. a 24. 10. 2022, Centrum současného umění DOX