Nevtíravá síla meditativní události tkvěla v naprostém odtržení od reality, i když ve scénickém projevu neztrácela lidsky civilní výraz. Citelný dech stvrzoval blízkost a až vzájemnost, přirozené, a přesto ve funkčním tempu budované napětí navozovalo atmosféru rituálu. Výkon tří účinkujících se koncentroval na vztah umělce a materiálu, člověka a hmoty, subjektu k objektům. Divák již vstoupil do minimalisticky pojatého a úsporně vysvíceného prostoru, v němž performer (Filip Zahradnický) balancoval s dlouhou tenkou tyčí a kde později vzdušné akrobatky (Eliška Brtnická, Alžběta Tichá) hledaly na tyčích v lanoví rovnováhu. Žádný prudký pohyb ani rychlá změna se však nekonaly, naopak performanci slušelo zpomalení a chvílemi až aktivní nehybnost umožňující sledovat komíhání provazů a prutů. Málokdy se stane, že dojde dokonce ke znehybnění diváka, kdy jej fascinace připoutá k pozorování a vnímání ve své čistotě ohromného procesu, jehož výsledky dokáže odhadnout. Ale právě tato konkrétní cesta a způsob, jakým tvůrci postupovali k materiálu, prostoru i partnerství, byl cenným zdrojem individuálních asociací a impulsem k vnitřnímu zpracovávání viděného.
Řada akcí cílila na proměnu úhlů pohledu, na vyvažování a transformaci prutů, na paralely těla a kovu či výtvarné kouzlení s liniemi a jejich plasticitou. Performeři je zavěšovali na lanka a visící objekty samostatně rotovaly či se kývaly, na protilehlé zdi vrhaly stíny a násobily samy sebe o iluze. Tyče také sloužily k vyměřování délek a rýsování trajektorií, stávaly se partnerem k pohybu nad zemí, předmětem manipulace, záměrných úchopů, posunů, zdrojem zvuku. Veškeré dění propojující hybatele s ohýbanými, snadno nepoddajné s experimentátory podporovala světelná kompozice. Množení odrazů, vymezování ploch, intervence performerů do lanoví s pruty vytvářelo poetický svět, chvílemi například jako v náladě éry diapozitivů. Postupný přerod kovových prutů ve vzdušné mobily neboli hrazdy s ukotvením tu uprostřed, jindy na krajích, se nevyvíjel samoúčelně či k prezentaci umění závěsné akrobacie, ale v hlubokém zanícení poukázat na zranitelnost, ohebnost, nenávratnost formy. Výčet zahlédnutých či vnímaných metafor a symbolů by mohl pokračovat a jistě se i v mnohém lišit od jednoho diváckého pohledu ke druhému.
Zatímco Filip Zahradnický se soustředil na pozemní hledání rovnováhy, obě akrobatky rozvíjely práci s objekty ve vzduchu. V napojení na zkoumaný materiál se rozehrávaly efemérní obrazy, ve kterých byl veden obousměrný dialog s ohledem na jeho vlastnosti, fyzikální zákony a lidskou citlivost. Propustné hranice mezi performancí a instalací nevytěsňovaly jedno ani druhé. Kinetika a mechanika charakterizovaly předměty, zdatnost, přesnost a čiré zaujetí člověka. Jedinečná soudržnost předmětů a pohybově rozvíjených komunikačních rovin se sjednocovaly v určitý typ „tableaux vivants“.
Autorský rukopis Elišky Brtnické v inscenaci Thin Skin působí jako introvertní purismus oscilující mezi uměním vědomé hry s nestabilitou, ohebností a křehkostí s průsečíky ve výtvarné kinetické instalaci. Umělecký počin má svou abstraktní povahou moc odclonit rušné myšlenky všednosti a pozastavit, i kdyby na chvíli, realistický čas.
Thin Skin
Koncept a režie: Eliška Brtnická
Choreografie a účinkování: Alžběta Tichá, Filip Zahradnický, Eliška Brtnická
Zvuk: Stanislav Abrahám, Roman Džačár
Světla: Martin Špetlík
Kostýmy: Tereza Kopecká
Scénografie a volba materiálu: Prokop Vondruška
Konzultace: Ilona Jäntti, Stéphanie N’Duhirahe, Markéta Vacovská, Hana Turečková
Textová dokumentace procesu tvorby: Kateřina Korychová
Premiéra: 23. a 24. 10. 2022, Centrum současného umění DOX
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?