Olomoucké divadlo uvedlo složený večer, který v programu popisuje jako experiment v kontrastu k celovečernímu baletu, přestože forma triptychu je dnes běžná. Setkali se v něm tvůrci tří generací, jejichž díla jsou si tanečně-pohybovým pojetím blízká. Večer otevírá Petruška maďarské choreografky Noémi Kulcsár, navazuje Zrcadlení slovenského choreografa a tanečníka Petera Dedinského a program uzavírá známé Bolero šéfa souboru Roberta Balogha. Námět baletu Petruška v roce 1911 původně zpracoval Igor Stravinskij a Alexandre Benoise jako celovečerní balet. Stravinskij je pod dílem podepsán rovněž jako choreograf a Benois proslavil dílo svou výpravou. Choreografii pro první uvedení v provedení slavných Ballets Russes de Diaghilev vytvořil Michail Fokin. V olomouckém divadle se tento titul dočkal dosud jediného nastudování – v roce 1958 v choreografii Rudolfa Macharovského.
Původní příběh Baleríny, Petrušky a Maura – loutek obdařených životem, které přiváží na petrohradský trh Kouzelník – zůstává i v aktuálním zpracování Noémi Kulcsár zachován.
Nevšední zpracování scénografie Zoltána Csera využívá různých poloh velkého stolu s nápaditým prvkem svítících nohou. Nejdříve je využit jako stěna, později při obrácení se z něho stává jakýsi podstavec pro vytváření sousoší a následně piedestal, na němž je Petruška zaškrcen.
Maďarská choreografka tento známý námět zajímavým způsobem ztvárnila i s pomocí barevného ladění kostýmů – červeného trikotu a bílé sukně Baleríny (Emily-Joy Smith), bíle oděného Maura (Paul Oliver) a pierotského bílého límce Petrušky (Seamus Wilkinson), kterým se kostýmově propojuje s balerínou a barvou kostýmu zároveň s Maurem.
Moderní je i taneční pojetí celého tématu a choreografické ztvárnění jako moderního baletu. Choreografka pracuje jak se současnými technikami, tak se stylizací, kdy balerína tančí na špičkách a místy se stylizuje do pohybu loutky, kterou také je.
I scénografické ztvárnění dalšího titulu Zrcadlení je působivé. Zrcadlo představuje volně prostupná stěna z provázků. V úvodní veselé pasáži se střídají jednotlivé skupiny tanečníků a postupně jejich počet narůstá, intenzita pohybu pomalu kulminuje. Centrální příběh se odvíjí v podobě vztahů trojice – dvou mužů a ženy (Veron – Hana Madecká). První nápadník Peter (Seamus Wilkinson) se nejdříve stáhne do ústraní a ustoupí stávajícímu muži Andrému (Lukáš Cenek), aby nakonec v souboji zvítězil a získal svoji milovanou ženu. Ta se však mezitím ocitá v náruči jiných mužů, které rychle střídá. Vše vrcholí v závěrečném tanečním sboru. Celkové taneční pojetí má lidový nádech, ale i tyto pasáže jsou propojeny se současným tancem s množstvím zajímavých tanečních zvedaček. Hudba Dedinského oblíbeného skladatele Gustava Santaolally působí zpočátku osvěžujícím dojmem, později však spíše monotónně. Různorodé kostýmy a celkové použití scény z provázků, kterou tanečníci různě prochází, slouží jako paralely složitých vztahů odehrávajících se na jevišti. V Baloghově choreografickém pojetí Bolera se místy objevuje inspirace slavnou choreografií Maurice Bejárta se sólem Jorge Donna, a to především v pojetí centrálního kruhu jako středobodu celého baletu. Tanečnici v roli Touhy (Rachel Hickey), oděnou v tělovém spodním prádle, na scéně vidíme současně zepředu i zezadu díky velkému zrcadlu nad její hlavou. Pohyb se rozvíjí od drobných pohybů rukou a pohledů přes práci nohou a celého těla, kdy se tanečníci dostávají do prostoru. Choreografie spolu s hudební předlohou graduje. Přibývá černě oděných tanečníků a tanečnic – vytvářejí páry, různé řady a vlny. Objevují se pas de deux, velké skoky, aby nakonec ve finále všichni padli a sólistka zůstala vítězoslavně stát. Celkové taneční pojetí připomíná více moderní balet, kdy se v choreografii používá prvků moderního a současného tance, ale zároveň je celý tančený na špičkách. Celkové vyznění je proto spíše moderně neoklasické. Všechny tři choreografie jsou přínosným obohacením repertoáru olomouckého baletu, zvláště svým novým pojetím již mnohokrát zpracovaných témat Petrušky a Bolera. Zrcadlení je naopak nevšedním pohledem na současný tanec. Celkové vyznění večera se nese více v duchu moderního než současného tance (ve smyslu contemporary dance). Taneční výkony sólistů v jednotlivých choreografiích jsou vynikající, podobně jako sboru.   Psáno z druhé premiéry 14. dubna 2018 v Moravském divadle Olomouc. Three4Dance  Petruška
Hudba: Igor Fjodorovič Stravinskij
Choreografie: Noémi Kulcsár
Asistent choreografa: Zoltán Csere, Elena Iliina
Scéna: Zoltán Csere
Světelný design: Zoltán Csere
Kostýmy: Noémi Kulcsár
Premiéra: 13. dubna 2018  Zrcadlení
Hudba: Gustavo Santaolalla
Choreografie: Peter Dedinský
Asistent choreografa: Sylva Pospíšilová
Dramaturgie: Peter Maťo
Scéna a kostýmy: Veronika Ďurišová
Premiéra: 13. dubna 2018  Bolero
Hudba: Maurice Ravel
Choreografie: Robert Balogh
Asistent choreografa: Yui Kyotani
Scéna a kostýmy: Robert Balogh
Premiéra: 13. dubna 2018