Představení Un vytvořila francouzská scénografka a režisérka Marie Gourdainová pro tanečníka Florenta Golfiera. Spojení výtvarnice a tanečníka samo o sobě zaručuje, že výsledným dílem bude netradiční vizuální podívaná. A přesně takovou nám tato tvůrčí dvojice připravila.
Marie Gourdainová načrtla příběh umístěný v přísně strukturovaném, uzavřeném prostoru, který nás omezuje i chrání. Jeho struktury dávají našim činům přehled, dokud je někdo nenaruší. Do vymezeného území „uvěznila“ tanečníka Florenta Golfiera, který se s ním sžívá za dokonalé zvukové a světelné souhry. Čistotu scény, tvořené liniemi a hrou stínů, nenarušují ani oděvy, jejich jemná šeď je doplněna pouze o jemnou modrou linku objevující se i ve světelném designu. Kostýmy ladí s šedivým baletizolem, vše doplňuje už jen nahá kůže obou protagonistů.
Z počátku jsou pohyby tanečníka minimalistické, přesně zapadají do rámce prvního rozvržení scény. Ta je rozčleněna plochými lany rozdělujícími scénu v přesných horizontálách a vertikálách. Golfier pohyby svých končetin, výmluvnými gesty kopíruje „tok“ lan, vše je rovné a ostré až do chvíle, kdy tyto dokonalé linie někdo nenaruší. Někdo vně je náhle přeskupí do nových tvarů. Marie Gourdainová vstupuje do děje, stává se nositelkou nových podnětů a ovlivňuje tanečníkovo sólo. Její místo je striktně vymezeno a Gourdainová si ho pečlivě hlídá. Do děje vstupuje pouze skrze natažená plochá lana, jejichž přemisťováním diametrálně proměňuje prostor, ve kterém se nachází tanečník. Jeho svět se tak mění, pozměňuje se i jeho fungování v něm, obměňují se jeho pohyby. Lana, jež opouští klidný horizontální směr, proměňují vizuální dojem z prostoru. Vzniklé úhlopříčky se promítají i do postojů a gest pohybujícího se těla. Ticho přerušují dotyky tanečníka o napnutá, ozvučená lana.
A náhle se díky Gourdainové prostor opět transformuje a s ním se mění i Golfierův výraz a taneční tvar. Performer využívá současné přístupy k tanci, hraje si s tělem a jeho vahou. Pracuje s lany, která rozčleňují prostor stále novým způsobem, přeskakuje je i podlézá, rozpouští své tělo v podlaze, aby se opět vymrštil.
Náhle zvedá svůj kříž – dřevěnou součást ohraničení scény – a vyrovnává se s jeho přítomností, kříž se stává jeho plnohodnotným partnerem. Jeho pomocí se přemisťuje, poté jej vláčí jinam, chvíli s ním soupeří, nechává jej vítězit a přemáhá jej. Přesto, že se prostor kolem zmenšuje, Golfier zvětšuje pohyby a jeho tanec nabývá na expresivitě i dynamice. Reaguje na změny v prostoru, přidává akrobatické prvky, zapojuje stínohru.
Situace se opět zklidňuje a Marie Gourdainová doslova uvězňuje Golfiera mezi lana, jejich vzájemná interakce probíhá nenápadně a jemně. Avšak vede přímo do středu scény, kde tanečník nakonec nechává mezi lany uvězněnou Gourdainovou a sám míří ven, za vyznačenou hranici prostoru. Každý se ocitá na opačném konci a vše může začít znovu, pomyslný začátek je koncem myšlenkově nabité, tanečně vizuální hříčky dvou francouzských tvůrců působících na české scéně. Čistá a precizní jevištní podívaná, zvukově, světelně i prostorově domyšlená do nejmenších detailů. Vyspělost tanečních pohybů vedle civilní chůze. Vše k sobě ladí a slibuje podívanou pro náročného diváka.
Psáno z představení 31. března 2016, Industra Stage, Brno.
Un (Jeden/One)
Koncept a scénografie: Marie Gourdain
Choreografie: Florent Golfier a Marie Gourdain
Kostýmy: Marie Gourdain a Zuzana Režná
Světelný design: Zuzana Režná
Zvuk/hudba: Tomáš Hubáček
Velmi zajímavé a nadějné absolventské představení česko-francouzského dua Lukáše Karáska a Florenta Golfiera Tešlon a Frkl bylo uvedeno 29. září 2013 v rámci festivalu Duha v Brně – Divadlo v pohybu k 45. založení divadla Husa na provázku. Při této příležitosti jsme si s dvojicí povídali o fyzickém divadle a jeho budoucnosti.
Pokračovat ve čtení zdarma.
