Festival ProART jako prostor pro setkávání

Festival ProART jako prostor pro setkávání

Festival ProART jako prostor pro setkávání

Autor: Dana Jará
Ve dnech 24.–31. července se konal osmý ročník Mezinárodní festivalu tance, zpěvu, herectví a fotografie. Tématem letošního ročníku bylo vyhlášeno spojení Kontakt – Komunikace – Dotek.                           Hlavní pozornost organizátorů občanského sdružení ProART se zaměřila především na pořádání workshopů, jejichž pestrá nabídka pokrývala celou řadu oblastí uměleckého vyjádření: moderní tanec, hip-hop, balet, opera, herectví, improvizace, fyzické divadlo, jazz, hra na kytaru, kresba, jóga. Doprovodná sekce obsahovala večerní představení v divadle Rokoko, ve kterých vystoupila řada umělců z řad zahraničních hostů, lektorů workshopů a taneční skupiny Company ProART. Za zajímavý divácký zážitek je možné označit úterní večer souhrnně pojmenovaný jako International Choreographic Platform III, kde se prezentoval odlišný způsob práce a metod tří ženských dvojic. Velice lákavě působila choreografie The Woods are Deep amerických tanečnic Ellen Smith Ahern a Lidy Winfield. Tato dvojice si jako téma svého díla zvolila přírodu; přesněji jevy a bytosti, s nimiž se v přírodě setkáváme. Toto téma mělo posloužit jako prostředek k vyprávění o koloběhu života. Choreografie se často uchylovala k imitaci, těla obou tanečnic vytvářela více či méně čitelné obrazy jelenů v říji, letu ptáků, stromů statických i pohybujících se ve větru. Jejich projev charakterizoval humor a hravost odkazující ke skutečnosti, že jejich představou je vytvořit spíše zábavnou hříčku než cokoli jiného. Přesto tu chyběl jistý přesah a zobecnění, z použitých prostředků nebylo jasné, co vlastně chtějí svou prací vyjádřit, čím mohou diváka oslovit.
Mnohem zásadnějším přínosem byl projekt studentek Salzburg Experimental Academy of Dance, Stephanie van Aken a Yuriko Suzuki. Choreografie Born/2011 zkoumala vztah mezi tělesnem a duševními procesy. Na samém začátku položila otázku, zda tělesný pohyb ovlivňuje naše emocionální prožitky, nebo je tomu naopak, ale bohužel nenabídla žádné závěry, pouze na problematiku poukázala a nabídla ji divákům k prozkoumání. Každý člověk si musí odpovědět sám za sebe, neboť je tu možnost, že u každé indivividuality je tomu jinak, nemusí existovat žádný model, jenž by se dal vztáhnout k obecně platnému pravidlu. V první části tanečnice prostřednictvím pohybových technik zkoumaly, jak jejich těla vzájemně reagují na vnější podněty, aby se později zaměřily na svoje pocity, které se pokoušely vyjádřit prostřednictvím pohybu.
Závěrečným představením byl projekt Bon vieux temps švýcarského tanečníka, choreografa a pedagoga Felixe Dumerila v podání tanečnic Company ProArt (Lenka Kolářová, Alena Pajasová, Mirka Prokešová, Jana Ryšlavá). Tento projekt byl v programu označen za vzpomínku na „staré dobré časy“, na realitu života ve „vyšších“ sociálních vrstvách, ale tato dějová kompozice nebyla ze scénického dění jasně čitelná. Téma by bylo možné pojmenovat jako problematiku přátelských vztahů mezi ženskými hrdinkami, jejíž hybnou silou jsou emoce vyvolané pletichářstvím, ješitností, žárlivostí a sváry. Z tohoto důvodu nemusí být choreografie spojena pouze s lepší společností, ale stejně dobře může být situována například do parku, v němž se každodenně setkávají důchodkyně. Tento výklad podpořily i stylizované kostýmy – šátky a nevkusné šaty. První část představení je pojímána jako tragikomická taškařice obsahující řadu komických prvků a humorných momentů. Tanečnice v ní nepracovaly pouze s pohybovými technikami, ale také s gestickým a mimickým výrazem, v němž se často uplatňovaly prvky klauniády. Tato část přechází plynule do nové situace, v níž všechny přítomné ženy postupně odhalují svá těla a nitra. Zbavují se neforemných šatů, s nimiž odhazují i všechny povrchní role, které jim vnutily jejich přítelkyně, aby se vydaly na cestu za hledáním své ženské podstaty. Každé postavě byl poskytnut prostor, aby prostřednictvím sólového tanečního výstupu mohla vyjádřit své nejniternější pocity. Projekt Bon vieux tempx tak celkově vyznívá jako oslava cesty k přirozenosti a sobě. Jedním z vrcholných zážitků byla prezentace práce původem kubánské tanečnice a choreografky Maury Moralez a skladatele Michio Woirgardta, který pro projekt Ella zkomponoval hudbu. Je přítomen i při samotné produkci, hraje na elektrickou kytaru a z počítače pouští hudbu. Způsob tvůrčí práce Maury Moralez předpokládá aktivní spolupráci publika, protože v opačném případě by nebylo možné v představení pokračovat. V úvodu představení Maura Moralez vyzve diváky, aby si zuli boty a rozmístili je libovolně po celém jevišti. Vytvoří si tak vizuálně přitažlivý a proměnlivý prostor, se kterým tanečnice dále pracuje. Během představení několikrát začlení boty do své akce – pomocí slovního komentáře i samotného pohybu. Boty si nazouvá i vyzouvá, zkoumá možnosti, jaké jí pohyb v cizích botách poskytuje, zkoumá konotace, které se v ní probouzejí. Hlediště se tak stává aktivním účastníkem jejího hledání rozmanitosti, hledání osobnosti majitele bot, které se jí právě v tuto chvíli zalíbí. Maura Moralez nepojímá hlediště jako prostor oddělený nepřekročitelnými hranicemi od scény, naopak, způsob její prezentace vyžaduje neustálý kontakt mezi ní a publikem. Diváky nepojímá jako nezúčastněné svědky, ale jako nepostradatelné účastníky jejího vyjádření. Během představení se několikrát rozsvítí a tanečnice hledá v hledišti zajímavé objekty, které poté vytahuje na scénu a využívá je ve své choreografii. Tento přístup by jistě neoslovil a nezasáhl diváka tak mohutnou silou ničící všechny zábrany a předsudky, kdyby nebylo obrovského charismatu osobnosti samotné tvůrkyně. Maura Moralez se nesnažila být pouhou odosobněnou „průvodkyní“ svého díla, ale projevovala tak obrovskou živelnou přirozenost, že zbořila veškeré bariéry. Do svého technicky dokonalého pohybového projevu vkládala vše, co je její osobě vlastní – ženskost, excentrismus, vyzařování sexuální energie. Všech těchto vlastností dokázala využít nejen při vystoupení, ale už v choreografii. Program večerních představení byl podřízen hlavní náplni programu festivalu – workshopům – a snaze o zviditelnění práce samotných organizátorů. Většina večerů byla proto věnována ukázkám děl lektorů, kteří zde letos vyučovali (Mick Dolan, Eran Gissin, Alex Kyriakoulis, Isira Makuloluwe, Neil Paris a řada dalších, workshopy vedlo celkem dvacet čtyři pedagogů), jejich studentů a také několika projektů organizátorů. Kromě zmíněného projektu Bon vieux temps se můžeme ještě zmínit o Giselle: Revenge, romantickém baletu, který Martin Dvořák přetvořil do podoby moderního baletu. Podobné pokusy se často setkávají s kritickými ohlasy a diskusemi, zda mohou být podobné pokusy hodnotnými uměleckými díly. Podobným hodnocením se však chceme vyhnout, a proto se zmíníme pouze o technické vyspělosti a profesionalitě, která charakterizovala výkony jednotlivých tanečníků (Irene Bauer, Martin Dvořák, Lenka Kolářová, Petr Kolář, Mirka Prokešová). Festival ProART se vždy bude profilovat jako kulturní akce určená pro specifický typ diváka. Potvrzuje to i skutečnost, že diváckou základnu tvořili především účastníci workshopů, lektoři a lidé spojení s organizací festivalu. Největší pozornost i hrdost pořadatelů se soustředí na workshopy, a proto festival primárně zaujme lidi s uměleckými ambicemi, zatímco širší veřejnosti zůstane uzavřen. Tato skutečnost je dána specifickou dramaturgií i důrazem na tvůrčí cestu, kterou se vydává Company ProART; což nemusí být problémem, pokud si to organizátoři uvědomují a nemají větší ambice. Do příštího ročníku by bylo jistě vhodné zamyslet se nad změnou prostoru, protože divadlo Rokoko je pro podobné projekty naprosto nevhodné.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: