Probouzení smyslů po francouzsku

25. 6. 2008 reportáže

Autor Eva Urválková

Večer začal Dráhou probouzení smyslů, která byla zprvu zdánlivě situovaná do předsálí divadla, kde se promítalo DVD s různými moderními choreografiemi „Umírající labutě“. Málokdo z diváků prozatím tušil, co se bude dít, a tak jakmile přišla Marie Kinski a začala nejasně vysvětlovat, že se bude naboso se zavázanýma očima procházet cestou za doprovodu osobního strážce, někteří z návštěvníků projevili nevoli účastnit se takové akce. To byla totiž ona „Dráha“, která se však uskutečňovala v oddělené místnosti. Návštěvníkům byly zavázány oči, odebrána obuv a pak se již plně odevzdali do rukou své průvodkyně, která jim byla fyzickou i duševní oporou během celé cesty. Během probouzení smyslů účastníci vystoupali a zase sestoupali po uměle vytvořených schodech, vyzkoušeli si skok do prázdna, ohmatávali různé typy podlah či koberců, prolézali tunelem, procházeli vodou, očichávali a ochutnávali vzorky potravin, zkoušeli udržení rovnováhy a na závěr byli oslněni několika záblesky stroboskopu. To vše v maximálním tichu, aby nebyli hovorem rušeny ostatní dvojice. Pro některé byla dráha skutečným probuzením svých jindy možná podružných smyslů, pro jiné pěkným zpestřením dne a pro další návratem do dětství, kdy si bez ostychu mohli vychutnat chvíle nevázaného experimentování.

Po tomto občerstvovacím preludiu čekal diváky zhruba třičtvrtěhodinový exkurz do tanečního duetu Smysl(y), který se na prknech Divadla Komedie jistě hned tak neobjeví. Tanečnice Francesca Bonato a Magali Bouze svými zpočátku téměř neznatelnými pohyby postupně vtahovaly diváka do své etudy, která je v podstatě dokonale vystižena v úvodních slovech k choreografii: „Čtverec světla, dvě těla propojena v jedno, siamské tanečnice ničí koberec z plastikových bublin, kterým je pokryta scéna. Všechno se děje přímo před diváky, tanec je najednou blízko. Intimně…“. Choreografie Pedra Pauwelse je dobře dramaturgicky vystavěné dílo odehrávající se na ploše vymezené bublinkovou fólií (protinárazová ochrana). Tak jak jsou zpočátku neznatelné/pomalé pohyby, tak pozvolna dochází během Smyslu k zintenzivňování osvětlení jeviště od zprvu potemnělého, kdy nebylo možné rozeznat nic než obrysy propletených těl interpretek. Těla sdílící společný bod, kotník, se nejprve líně, avšak soustředěně pomalu kolem sebe přemisťovala a proplétala se, aby se postupně od sebe odtrhovala a vzápětí opět spojovala. Tanec odehrávající se v neustálém, těsném až milostném kontaktu se zemí nakonec přece jen chvílemi tento maximální kontakt ztrácel, když se v druhé polovině rozpohybovaná těla různými převaly přemisťovala jedno přes druhé. Tempo skladby udávané vnitřním rytmem tance interpretek doprovázené zvuky praskajícího plastu tak exponenciálně graduje až do zběsilé rychlosti proplétajících se těl zakončené finálním momentem, kdy se tanečnice poprvé postaví do vertikální polohy. Choreografie vyžaduje technicky vyzrálé interpretky uvědomující si důsledek každého svého pohybu; jakákoli chyba by mohla být pro partnerku osudnou. Poloobnažená těla a doprovod tvořený zvukem jakoby zrychlujícího a zpomalujícího větráku zdůrazňovaly, že to, na co je kladen důraz, je tvar těla v pohybu. To ostatně pochopili i diváci, kteří, ač zprvu možná neklidní z pomalého úvod, byli nakonec vtaženi do hry „dvoutěla“ a odměnili tanečnice dlouhým potleskem. Etal zřetelně kontrastoval s první choreografií. Mužský duet tančený choreografem Pauwelsem a Jorgem Crudoem byl svižný kus, který možná až nečekaně rychle skončil. Choreografie, která je o necelých deset let starší než Smysl(y), odhaluje podobný rukopis tvůrce, avšak v odlišné konstrukci. Mužská těla, která se nejprve unisono pohybují pod polyetylenovými fóliemi, se rychle osvobodí a vrhnou se do fyzicky velmi náročného tance plného skoků až akrobatického charakteru (doprovodem jsou převážně perkuse), přičemž jsou tanečníci neustále ve vzájemném kontaktu. Specifikum této choreografie je, že diváci dostanou při vstupu do sálu baterky, jsou přítomni během produkce na jevišti a sami si nasvěcují tanečníky tak, aby viděli, co chtějí vidět. Vzhledem k tomu, že obvykle je Etal tančen v menších divadlech s omezenou kapacitou diváků, v Divadle Komedie se zdaleka ne všichni mohli účastnit na výsledné podobě svícení. Diváci v křeslech tak mohli sledovat, že nakonec nikdo ze zapojených diváků nevyužil možnost aktivně ovlivnit svícením představení, protože byl fascinován obdivuhodnými kreacemi tanečníků. Páteční představení uzavřela diskuse s choreografem a tanečníky, která mimo jiné přinesla otázku Pauwelse, zda úvodní dráha smyslů ovlivnila pohled diváka na následující představení. Mezi diváky bylo zřejmě několik názorů, ale vzhledem (v tomto momentě) k nepříliš důslednému moderování nakonec nebyla otázka nikým zodpovězena. Bohužel. Jistě jsem nebyla samotná, koho zajímalo, do jaké míry dokáže zážitkové cvičení ovlivnit relativně pasivní vnímání diváků usazených v křeslech. Mě příliš ne. Přesto lze říci, že dlouhý, ale bohatý páteční večer skutečně stimuloval všechny naše smysly a návdavkem poskytl možnost setkat se a ptát se tvůrce tanečního představení. Dramaturgie celého večera se dá považovat za vynikající, neboť možnost vidět dílo a vzápětí o něm diskutovat s osobou z nejpovolanějších, jeho choreografem, přinese další z pohledů na dílo, práci a uvažování choreografa. Jistě by bylo pro diváky i autory přínosné, kdyby i čeští choreografové občas uspořádali podobný autorský večer s diskuzí. Psáno z představení 23. 5. 2008, Divadlo Komedie