Proč Muší jezero?

Do České republiky zavítala poprvé španělská choreografka a tanečnice Sol Picó se svým souborem. Přivezla dílo se záhadným názvem Muší jezero a povedlo se jí téměř vyprodat hlediště Nové scény. Zdrojem inspirace pro toto představení byla údajně atmosféra rockových koncertů. Přímou paralelu divák nachází snadno. Jeviště zaplní živí hudebníci se svými nástroji – sestavou bicích, kytarou, baskytarou a saxofonem. Nechybí úvodní entrée, které má však lehce pietní atmosféru, příchod „frontmanky“ Sol Picó, která „koncert“ vtipně uvede tím, že pokud to někoho nebude bavit, tak může klidně odejít… Celá „show“ je zakončena mimo jiné i představením jednotlivých členů kapely. Potud přímé souvislosti. Ty méně zjevné asociace evokuje neustálý autorčin monolog, který přes hřmot hudebních nástrojů není vůbec slyšet, či nezbytná sklenka alkoholického moku. Muší jezero je ale hlavně o emocích pramenících ať už z hudby, životních zkušeností či bohaté fantazie. O emocích převážně nespoutaných, nezkrotných, deroucích se na povrch. Sól Picó je převtěluje do tanečního slovníku plného expanzivních, prudkých pohybů, zběsilých švihů dolními končetinami do úctyhodného rozsahu, fyzických akcí, kdy jde pomalu na krev a na hranici hazardující se zraněním. Agresivitu a syrovost je cítit jak v sólových partech, tak i v duetech s tanečníkem Valentínem Rocamorem i Torà. Podporuje či možná spíše vyvolává ji ohlušující hudební doprovod. Zjevných kontrastů opačného pólu naladění je spíše po málu, o to více zapůsobí. Výraznější zklidnění přináší „plavecká“ scéna, ve které jsou pohyby odehrávající se na zemi snímány na plátno na horizontu. Zcela vrcholný moment přichází ve chvíli, kdy Sol Picó vylézá fyzicky zcela „vyždímaná“ z automatické pračky. Má na sobě rudé špičky. Místo aby točila bezchybné piruety, které má divák s touto obuví spojené, toporně se na ně staví a pouští se do roztodivných kreací zakončených flamenkovými podupy ve stále zrychlujícím se tempu. Bojuje sama se sebou, bojuje za holý život, aby se nakonec nechala dobrovolně spoutat do plastikového korzetu a vydat všanc divákům, kteří měli možnost se vypsat ze svých pocitů přímo na její tělo. Muší jezero má ale i své „mouchy“. Těmi je poměrně vleklý začátek a málo dynamicky kontrastních scén, kdy je hluku mnoho a niternějšího klidu málo. Také téma, které je v podstatě o stárnutí (scény s výstupem „kdo je tady nejstarší?“, zkoumání padlé krásy v odlesku pomyslného zrcadla), se v záplavě ostatního dění poněkud ztrácí a nepozorný divák může lehce ztratit nit. Na druhou stranu výkony obou tanečníků i všech hudebníků jsou úctyhodné (zvlášť když saxofonistka zvládá hrát vleže, zatímco je přitom zuřivě smýkána po zemi…), scéna a kostýmy kompaktní (kosmetické doplňky u všech aktérů jsou sjednoceny). Neocenitelný je pak těžce černý humor autorky. Proč se dílo ale jmenuje Muší jezero? Toť otázka. A není to jedno? Psáno z představení ze dne 19. září 2011, Nová Scéna Národního divadla. Foto: Marta Vidanes (1) a Oscar de Paz (2)

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: