Putování s Farmou v jeskyni

Autor
Současná doba se vyznačuje hektičností a zrychleným tempem dění. Nutí nás soustředit se na přítomnost či blízkou budoucnost, aniž bychom měli čas ohlédnout se za sebou zpět. I právě proto má člověk se slovem „cesta“ spojené spíše to, co ho teprve čeká, než to, jakou část stezky života má za sebou. Stejnojmenné představení Cesta/Journey uskupení Farma v jeskyni je právě oním retrospektivním pohledem. Spíše než uceleným příběhem je živoucím dokumentem složeným z fragmentů jednotlivých děl souboru. Je kombinací filmové projekce zachycující antropologický materiál a jeho stylizace do konkrétních akcí na jevišti. Režisér Viliam Dočolomanský nevypráví od začátku, ale postupuje obráceně – od nejaktuálnějšího Divadla, přes Sclavi/Emigrantovu píseňČekárně až na samý začátek – k Sonetům temné lásky. Nechává diváky nahlédnout do své „kuchyně“ a poodhaluje tajemství jednotlivých ingrediencí, díky kterým je Farma v jeskyni naprosto unikátním souborem na české umělecké scéně. Ačkoli hledá soubor inspiraci pro každé představení někde jinde, základní surovinou, chceme-li zůstat u kulinářského žargonu, je vždy hluboký ponor do dané tématiky prostřednictvím poměrně dlouhodobého antropologického výzkumu. Výsledkem ovšem není prvoplánové okopírování onoho v autentickém prostředí viděného a zkoumaného, nýbrž dokonalá stylizace, která ponechává hlavní sdělení, ale pohraje si s jeho formou. Příkladem může být scéna z Emigrantovy písně, kde je tempo písně záměrně zrychlené natolik, že není rozumět textu, přesto je však výpověď divákovi doručena skrze tělo tanečníka, jeho napětí, jeho náladu a výšku hlasu, jeho výraz v obličeji. Farma v jeskyni se snaží dostat až k samé podstatě výrazu a emocí. Daří se jí to. Použitá gesta a mimika nejsou nikdy prázdná, naivně líbivá a samoúčelná, ale mají neuvěřitelnou hloubku právě díky tomu, že jsou v podstatě jednoduchá a sdělná. Čiší z nich mnohdy až animálnost, která nám je blízká, jakkoli si to nechceme připustit. Bazálním elementem každého tanečního představení je rytmus. Na první pohled prosté a samozřejmé sdělení. Nicméně v případě Farmy v jeskyni je rytmus natolik dominantním, že zastřešuje celé dílo. Je udáván primárně tanečníky, jejich podupy, pohyby, zpěvy, jimi vyluzovanými zvuky. Tanečníci jsou tak zároveň herci, muzikanty, pěvci. Jsou osobití, dokáží se prosadit i jít v davovém synchronu. Jsou obdivuhodně multidisciplinární. Co za tím vším vězí? Co je tou tajnou ingrediencí, která dělá Farmu v jeskyni tak jedinečnou? Je jí poctivost. V době, kdy ostatní umělci mnohdy „vaří z polotovarů“, Viliam Dočolomanský a jeho umělci sází na poctivou práci a servírují delikatesy, které nechávají náležitě uzrát. Podle pondělní účasti diváků na představení v Ponci se ale bohužel zdá, že ještě málo jedinců má natolik vytříbený jazýček. Budeme doufat, že je to tím, že si ještě nezvykli, že začala nová divadelní sezóna, protože vidět jakékoli představení Farmy v jeskyni určitě stojí za to! Recenze je psána z přestavení ze dne 3. října 2011, divadlo Ponec. Foto: Tomáš Karas (Čekárna)

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: