Směšné i kruté hrátky

Autor: Dana Jará
Choreograf Bronislav Roznos se rozhodl hledat inspiraci pro jeden ze svých projektů z oblasti tanečního divadla v prostředí kabaretu. Cabaret Ragtime patří k Roznosovým starším dílům, která vznikla v Německu a byla zde zasazena do zásadně odlišného prostoru. Ve Zwickau všechny scénické akce probíhaly v uličce mezi diváky, v Rostocku se Cabaret uváděl ve staré tovární hale. Když byl projekt přenesen do prostředí Komorního divadla J. K. Tyla v Plzni, kamenného divadla s kukátkovým jevištěm, musel se přizpůsobit novým podmínkám a vyrovnat se s omezením, které mu oddělený divácký a jevištní prostor způsobil. Scénograf Robert Schrag umístil na jeviště stupňovité schodiště a žebříkovité schodiště, která tanečníkům umožnila využívat při svých kreacích většího prostoru. Scénické akce umístěné do výšek působily originálně a překonávaly pomyslnou čtvrtou stěnu, jenž často v tradičně vybudovaných divadlech ztěžuje komunikaci mezi hercem a divákem. Inscenace prostřednictvím stylizovaných kostýmů a použité hudby odkazuje k umění, módě, atmosféře dvacátých a třicátých let, kdy se zábava stala téměř povinnou ochranou proti zmatku a utrpení doby. Ženská část souboru si oblékla dírkované punčochy, stejné šaty s třásněmi a vysoké podpatky, doplněné mikádem, muži tmavé varietní kostýmy. Různorodá hudba, vybraná z hudebních songů a melodií meziválečné doby i současnosti vždy dokonale podkreslila akci a určovala, v jaké atmosféře se bude daný výstup odehrávat. Roznosova choreografie má konkrétní příběh, ale je to příběh beze slov, jeho jazykem jsou pohybové možnosti vypravěčů, řečí pak konkrétní taneční kreace. Je vyprávěním o jednom zábavním podniku, který není zasazen do konkrétního času ani místa. Mohla by se odehrávat v minulosti či přítomnosti v kterémkoli evropském městě. Má být výpovědí o světě, ve kterém je někdy těžké rozlišit iluzi od reality a kde se přízemní problémy pojí s uměleckými touhami a vizemi. Cabaret Ragtime zachovává strukturu typickou pro kabaretní umění, je tvořen řadou oddělených scénických akcí, které spojuje společné téma. Prostřednictvím montáže jsou vedle sebe seskupeny krátké výstupy, které odhalují nebo ukazují něco ze života postav, jimiž jsou členové jednoho kabaretního souboru. V čele skupiny stojí egocentrický a ambiciózní ředitel (Petr Brettschneider), který od svých podřízených vyžaduje naprostou poslušnost. Nejprve se zdá, že členové souboru jsou odosobněnými figurínami, s kterými si ředitel někdy až krutě pohrává a oni se mu pasivně podřizují. Postupně se ale charaktery těchto zdánlivých loutek odhalují a na povrch vyplouvají různé vztahové třenice, duševní nejistoty, problémy se sexualitou, a především touha po slávě, která je vlastní všem postavám. Díky této touze ubližují nejen svým kolegům, ale především sami sobě. Za možnost stát v záři reflektorů platí samotou a citovou vyprahlostí. Jednotlivé akce vyznívají vážně, komicky i cynicky, ale ve všech se ukazuje, co je pro toto prostředí typické. Cabaret Ragtime je světem přetvářky a pozlátka. Při vystupování před diváky se tanečníci se svojí dokonalou vizáží zdají krásnými a bezchybnými, teprve v soukromí se ukazuje jejich egoismus, sobectví, žárlivost. Každý kabaret je místem, kde se nostalgicky vzpomíná na zašlou slávu a které oslňuje lesklými kostýmy, zářivou hrou světel, nepříliš náročnou zábavou. To vše Cabaretu Ragtime nechybí, ale přesto není kabaretem, jen jeho pitvořícím se obrazem. Nepředvádí svět pozlátka, ale vysmívá se mu. Bohužel však způsobem, ve kterém se často ztrácí i klady kabaretu. V kabaretu mají všechny výstupy, ať už hudební, herecké či taneční, vždy směřovat k jedinému cíli – pobavit. Cabaret Ragtime je však založen na střídání dvou rovin. Do první patří akce, ve kterých tanečníci mají kostýmy a předvádí svou show před diváky, do druhé přípravy na ně. Tyto výstupy se většinou odehrávají v šatně, tanečníci se v nich převlékají z kostýmů do cvičebních úborů a naopak, řeší svá soukromá témata. V těchto chvílích často poklesla energie proudící ze scény k divákům až do té míry, že výstupy nudily. Zážitek z každého podařeného výstupu, který dokázal zaujmout tématem i provedením, byl vzápětí narušen pozorováním dlouhého a zbytečného převlékání. Energie také mizela ve chvílích, kdy na scéně probíhal zajímavý výstup jednoho či dvou tanečníků a ostatní v pozadí nejistě přešlapovali, očividně nevěděli, co je jejich úkolem. Tyto momenty hru na kabaret zcela zabíjely a popíraly. Naštěstí však netrvaly dlouho, vzápětí byly vystřídány společnou akcí – sice líbivou, kterou viditelně ovlivnil i šantán a varieté, ale tato líbivost ke hře na staré, polozapomenuté podniky patří. Zajímavě působila také kombinace řady technik, od baletních a pantomimických prvků, klauniády až po moderní tanec, které Bronislav Roznos využívá ve většině svých projektů. Tento přístup k tanečnímu umění má své příznivce i odpůrce a zatím není možné říci, zda je toto míšení vhodné či nikoliv. V případě Cabaretu Ragtime se ale jako problematické jevilo herectví jednotlivých protagonistů. Sama vyprávěcí povaha této inscenace kladla na tanečníky velké nároky, řadu detailů nutných k předvedení příběhu nemohli vyjadřovat pouze pohybem, museli si pomoci gesticky a mimicky, protože neměli možnost vyjádřit se slovem. V hereckých akcích však na rozdíl od těch tanečních někteří působili nepřesvědčivě a nejistě, chyběla jim herecká průprava. Psáno z reprízy 26. dubna 2011. Foto: Marta Kolafová

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: