Strašidelná pohádka Karla Vaňka

Karel Vaněk není českému publiku zcela neznámý, ačkoli je již řadu let jeho působištěm německý Bonn. Duo Černá a Vaněk se totiž pravidelně vracelo představovat svou tvorbu i do své rodné země. Karel Vaněk v této tradici pokračuje i po smrti své partnerky Evy Černé, která v roce 2008 podlehla těžkému boji s rakovinou. S přijetím tohoto smutného faktu se Vaněk vyrovnává dál. Je to znát i na jeho díle Fearytale, které uvedl v české premiéře poslední říjnový den ve Studiu Alt@. Jak slovní hříčka se slovem fairytale (=pohádka) naznačuje, bude se jednat spíše o strašidelné vyprávění. Ačkoli v podstatě každá pohádka obsahuje hrůzostrašné momenty, je nasnadě, že tady jich bude podstatně víc. Představení se odehrává ve dvou liniích. Tou první, dějotvornou, je vyprávění o malém chlapci, který se ocitl v ledovém království, kde měl za úkol složit z ledových střípků slovo VĚČNOST, chtěl-li dosáhnout vlastní svobody a nezávislosti. Jeho sisyfovské úsilí bylo prolomeno až pláčem dívky, která ho marně hledala, a když se jí to podařilo, zjistila, že její milý emočně naprosto ochladl. Pláč v něm znovu probudil lidskost a věčnosti bylo dosaženo. Příběh inspirovaný pohádkou Hanse Christiana Andersena má nakonec svůj happy end, avšak pocit marnosti, zoufalství a ve svém smyslu i strachu, zůstává díky dramatickému přednesu Guida Preusse, který svá slova doplňuje ustavičným loupáním cibule. Jednotlivé úryvky příběhu jsou převedeny do tanečního vyjádření, které tvoří druhou linii. Avšak přímé analogie mezi příběhem a děním na scéně je možné sledovat pouze se zapojením fantazie. Slyšené neodpovídá přímo viděnému. Už jen proto, že se na scéně vyskytují tři muži (Olaf Reinecke, Eric Trottier a Karel Vaněk) v obměňujících se formacích. Jakoby to byl příběh každého z nich. Nejpůsobivější je pasáž evokující zjevení chlapce v ledovém království. Spoře osvětlený Karel Vaněk vyvolává dojem ustrašeného zvířátka, odraz v zrcadle na zemi účinek ještě zesiluje. Tanečně zajímavým partem byl kánonický duet Olafa Reineckeho a Erica Trottiera, který přinášel kromě uměleckého zážitku i chvilkový pocit uvolnění napjaté atmosféry. Pro diváky bylo nejsrozumitelněji zpracováno usilovné skládání ledových střípků. Taneční slovník však působil lehce zastarale, jakoby uvízl v devadesátých letech. Patrné to bylo hlavně ve skocích, kterých naštěstí nebylo mnoho. V pohybu hrály dominantní part paže. Trochu násilně působily i civilní příchody a odchody, které byly přerušeny salvou tance, avšak bez zjevné motivace a příčiny. A to je škoda. Dílo však upozornilo na onu nepopsatelnou podobu strachu, kterou máme každý v sobě. Není to strach z něčeho konkrétního, hmatatelného, ale existenciální obava z nejisté budoucnosti. Karel Vaněk nám tento strach připomenul… Recenze je psána z představení ze dne 31. října 2011, Studio Alt@.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: