Workshop s Annou Prokopovou – Jak lze vnímat dech

Zúčastnila jsem se lekcí vedených Annou Prokopovou 27. a 28. května, kde jsem se seznámila s novými možnostmi tvoření pohybu a vnímání svého těla. Ač byla lekce určena i pro začátečníky, všechny účastnice, různých věkových kategorií, již měly s tancem předešlé zkušenosti (na workshopu nebyl ani jeden muž). Zpočátku jsem netušila, co od workshopu čekat a jeho koncepce mne mile překvapila. Většina cvičení vycházela ze specifické práce s dechem inspirované metodou continuum movement, vytvořenou v USA roku 1967 tanečnicí a choreografkou Emilií Conrad.

Anna Prokopová popisuje principy použité v lekci takto: „Jedná se o kombinaci pohybových a somatických metod, prolínání dechu se zvučením a imaginací. Využívám prvky techniky současného tance, který jsem vystudovala, a kontaktní improvizace, jíž se zabývám už patnáct let, ke kterým připojuji techniky fyzické práce, body work. Tímto propojováním se v současné době zabývám, a v lekci se tedy objevují elementy a prvky z těchto technik. Jedna z nich se nazývá continuum movement. Pracuje s vědomím dechu a vědomím tekutin v lidském těle. Vychází z faktu, že zhruba sedmdesát procent lidského těla tvoří voda a také se dostáváme na úroveň buněčného dýchání. Touto technikou se však pouze inspiruji, nedá se říci, že bych do lekcí přenášela celou metodu jako takovou. Pomocí proudu dechu se dostáváme hlouběji do těla, tím vytváříme nová propojení a v podstatě oživujeme vědomí tkání. Metoda je vhodná pro herce, do divadla, pro tanečníky, pro terapii i jako relaxační nástroj.“  

Propojení dechu a hlasu

První den se nesl v pozvolnějším tempu. Poprvé jsme se seznamovaly s jednotlivými principy a typy dechů a po krátkém úvodu jsme vleže na zádech s hlubokým výdechem doprovázeným zvučením znějícím jako „ts“ či „c“ v představě přišívaly jednotlivé body trupu k podlaze. Postupovaly jsme zprava doleva, zprvu podél klíční kosti, poté na spodní straně žeber a celé cvičení končilo v oblasti pánve. Po provedení každé série jsme jen volně ležely a nechaly doznívat reakci těla. Dalším typem dechu a zvučení byla samohláska „o“, přičemž tváře musely zůstat stále nafouknuté. Cvičení probíhalo opět v lehu na zádech a při každém výdechu jsme pomalu opisovaly kruh spojenýma rukama.

Za pomoci slabik „chu-chi-cha-cho-chu-chy“ jsme pak využívaly podlahy a bodů na našem těle, o něž jsme se opíraly, a nechaly tělo reagovat na dechový podnět. V následujícím zadání jsme stejný typ zvučení používaly jako komunikační prostředek. Rozděleny do dvojic jsme v různé intenzitě a melodii hlásek vedly rozhovor, který automaticky doprovázela práce mimiky a trupu. Celou lekci jsme zakončily v kruhu, v jehož středu každá z nás libovolně dlouho improvizovala se zapojením dechu. Díky rozdílným zkušenostem každé z účastnic a z toho plynoucího odlišného pohybového slovníku jsme sledovaly pestrou škálu vyjádření a technik doplněných o přidanou hodnotu hlubokého dýchání, které činilo každý úkon kvalitnějším a opravdovějším.  

Kontaktní improvizace

Následující den jsme se od objevování posunuly k větší tanečnosti. Začáteční instrukce byly obdobné a opět nás přirozenou cestou přiměly soustředit se na vlastní tělo. Při cvičení s „chu“ jsme se tentokrát opíraly o zeď, po níž jsme ze sedu vystoupaly do stoje a zpět. Tuto zkušenost jsme později využily při kontaktní improvizaci, jež se stala hlavním tématem lekce. V rámci workshopu se však i její známá pravidla prohloubila a zkvalitnila. Pracovaly jsme s vnitřním cítěním centra těla, skrze které jsme se pocitově propojily s centrem našeho partnera, a vzájemný pohyb se tak synchronizovaně, na podvědomé úrovni mezi těly přeléval. Dvojice se obměňovaly, většina z nás měla při práci zavřené oči a nechala se vést pouze energií proudící mezi těly. Závěr lekce se odehrál stejně jako první den v kruhu, do jehož středu jsme vstupovaly a v interakci s dalšími těly využívaly principů získaných na workshopu. Ukázalo se však, že jakmile jsme byly nuceny vyjít ven ze svého soukromého, vnitřního světa, mnohé přepadly stud a nesmělost. Anna Prokopová proto po chvilce kruh radikálně zmenšila, což znovu navodilo pocit intimity, a odvážily jsme se své zážitky sdílet.

Workshop se pohyboval spíše v terapeutické rovině, k níž sice jednotlivá zadání směřovala, ale kam jej svou sebereflexí posunuly především samy účastnice. Z nadšených zpětných vazeb mezi jednotlivými cvičeními vyplývalo, že se prohloubilo vnímání vlastního těla, uvolnily se psychické i fyzické bloky a došlo k velkému prokrvení, zahřátí i uvědomění každé sebemenší části těla. Shodly jsme se, že některá cvičení měla téměř relaxační povahu, jež nám poskytla příležitost k hlubšímu, novému náhledu na vlastní tělo, a mluvilo se také o důležitosti dechu při samotném tanci, kdy se na něj často zapomíná.  

Psáno z festivalu MOVE fest 27. a 28. května 2017, Cooltour Ostrava.