3 otázky pro... Jaroslava Slavického

Již několikrát jste balet Don Quijote uvedl na různých českých scénách. Jistě jste si za tu dobu vytvořil k tomuto baletu určitý vztah – co pro vás tento balet představuje?
S baletem Ludviga Minkuse Don Quijote jsem se skutečně setkal několikrát. Nejdříve jako interpret při uvedení baletu v ND v Praze v roce 1985 Borisem Bregvadze, kdy jsem tančil roli toreadora Espady a později i roli dona Quijota a Camacha, balet jsem měl na starosti také jako baletní mistr.
V roce 1996 jsem dostal nabídku inscenovat balet v ND v Brně a v roce 2004 v Bádenském státním divadle v Karlsruhe. Don Quijote patří do „zlatého fondu“ klasického baletního odkazu 19. stol. Zásluhu na tom, že se od své premiéry v roce 1869 ve Velkém divadle v Moskvě hraje na všech světových scénách a přenáší se vlastně z jedné generace tanečníků na druhou, má právě jeho scenárista a choreograf Márius Petipa. Geniální je jeho „přetavení“ techniky klasického tance do španělského charakteru, které se objevuje především v práci paží, ve volbě póz a „epaulement“. Jeho choreografická koncepce, krásné taneční scény, duety, variace a světoznámé pas de deux ve 4. jednání zajistily Donu Quijotovi nesmrtelnost. V roce 1900 uvedl Dona Quijota, podle Petipy, ve Velkém divadle v Moskvě jeho žák a velký znalec Petipova díla, Alexander Gorský. Do inscenace přidal některé tance, např. Fandango na hudbu Eduarda Nápravníka – je zařazeno i v inscenaci ve Státní opeře – ale snažil se především o zvýraznění obsahu, výstavbu dějové linky, propojení tanečních a pantomimických scén, zapojení baletního sboru do celkového průběhu děje a jakéhosi celkového oživení inscenace. Don Quijote je snad jediným dochovaným baletem 19. stol., který je plný humoru, komických situací, odlehčeného charakteru a diváky skutečně pobaví.