Adéla Pollertová: „Asi potřebuji být za hvězdu.“

Adélko, pocházíš ze známé sportovní rodiny… Jaká byla tvá cesta k baletu?
Přibližně od čtyř let jsem se věnovala moderní gymnastice, takže na trénink jsem byla zvyklá. Měli jsme i baletní hodiny a tehdejší pan učitel mi v mých patnácti letech doporučil konzervatoř. Prý jsem na gymnastickém koberci tak taneční, že to v baletu budu moci krásně využít. Zkusila jsem rozdílové zkoušky, byla jsem přijata a měla pouze noc na rozmyšlení. Rodiče mě vždy ve všem podporovali, ale ve sportu bych u nich samozřejmě měla větší zázemí, baletu nikdo v rodině nerozuměl a já vycítila, že bych si vše musela vybojovat sama, a to byl ten impulz, který rozhodl. Chtěla jsem si to dokázat. První půlrok mě chtěli ze školy vyloučit, dostala jsem se do velmi silného ročníku, spolužačkami byly například Vendula Kohoutková, Zuzana Susová, Petra Padriánová, Ida Fišerová, Kristýna Kloubková… a já si teď zpětně uvědomuji, jak moc mi ta silná konkurence pomohla k posunutí se vpřed. Měli jsme také výbornou paní profesorku Anettu Voleskou, se kterou jsme ještě navíc pracovali v našem volném čase. To bylo k nezaplacení! Musím přiznat, že jsem měla ohromné štěstí na lidi kolem sebe.