V úvodu knihy píšete o odpovědnosti zaznamenat současný stav metody Duncan, aby nebyla banalizována ani ředěna. Co bylo rozhodujícím impulzem k vydání knihy právě nyní?
Nastal čas… To je vlastně to nejpřesnější, co mohu říct… Metoda Duncan je natolik svobodná, že u ní vždy hrozí nebezpečí povrchního uchopení – takového, které se už nechce vracet k podstatě, ke kořenům. A bez kořenů se strom vyvrátí... Tato metoda čerpá hluboce z přírodních zákonitostí. Jakmile se od nich odpojí, přestane nést své ovoce. A mně nikdy nešlo o metodu jako takovou, ale o to, co z ní vyrůstá v lidech. O to, čím se člověk jejím přijetím stává.
Za více než šedesát let pedagogické práce mám zkušenost, že tato práce skutečně proměňuje lidskou bytost. To není teorie, to je praxe. Generace absolventů této metody – ať už dnes stojí na jevišti nebo působí jinde v kultuře či ve společnosti – žijí z toho, co získali, a často se k tomu hrdě hlásí. A právě proto jsem cítila odpovědnost tuto zkušenost zaznamenat.