Bilancující Lenka Ottová: „Občas prostě šlápnete vedle, to je život.“

Lenka Ottová. Foto: Petr Otta.

Lenka Ottová. Foto: Petr Otta.

V těchto dnech slaví významné jubileum Lenka Ottová, energická dáma, která si zkraje devadesátých let otevřela taneční studio a později založila umělecký soubor, jenž utvářel vnímání, co je český současný tanec. Šedesátka vybízí k bilancování a vzpomínání, do kterého jsme se pustily během rozhovoru. Její život a fungování souboru DOT504, to není jen procházka růžovým sadem, ale v poslední době spíše trnitá cesta a nejisté vyhlídky na budoucnost…

Jak jste se dostala k tanci, nebo tanec k vám?
Od mala jsem měla k pohybu blízko. Nejdřív to byla moderní gymnastika, po tanečních jsem se začala soutěžně věnovat společenskému tanci. K uměleckému tanci a top evropským pedagogům jsem se dostala díky Mezinárodním týdnům tance, které organizoval Antonín Schneider. Tehdy mi došlo, že je to směr, kterým bych se chtěla ubírat.

Kde se zrodil nápad založit taneční studio?
Nejdříve jsem zájmově vedla kroužky a učila pod různými tělovýchovnými jednotami, neboť jinak to tehdy nebylo možné. Ale po revoluci nastala možnost se osamostatnit. V roce 1992 jsem opustila předchozí zaměstnání, pronajala si první tělocvičnu a začala učit na živnostenský list. Ukázalo se, že byl po tanci šílený hlad, tenkrát existovala pouze fitka a džezgymnastika. Byla jsem první, kdo přišel s kurzy tance. Ve Večerní Praze jsem vydala jeden jediný inzerát, zájem byl enormní. Postupně jsem nabídku kurzů rozšířila do různých částí Prahy a přizvala ke spolupráci další lektory. Vše šlo takovým samospádem.

Nicméně pak narostla konkurence, přišla ekonomická krize. V rozhovoru pro Taneční zónu jste před pěti lety uvedla, že založení studia v 90. letech byla procházka růžovým sadem, zatímco pak jste byla v práci od rána do večera. Jaká je situace nyní?
Krizi jsme překonali a daří se celkem dobře. Dokonce již znovu disponujeme třemi sály, i když jsme v době ekonomické recese museli jeden pustit. Taneční studio ale nebude nikdy lukrativní finanční záležitost. Doba se změnila, tlak společnosti a konkurence je veliký a to se nezmění. Pokud chcete jít dál, musíte stále pracovat od rána do večera.

Vaše taneční studio se jmenuje Dance Perfect, to samo vybízí k otázce, co je podle vás perfektní tanec?
Hlavním smyslem názvu studia je tanec, nabízený ale s perfektním servisem, ať už se jedná o balet nebo hip hop. A co je perfektní tanec? Pro každého je to určitě něco jiného, ale já miluji dynamický tanec, co vás naplňuje vrchovatou měrou.

Sklon k dynamice přesně vystihuje pohybový slovník DOT504. Když soubor v roce 2006 začínal, záhy se stal téměř synonymem toho, co je český současný tanec. Ke spolupráci jste zvala choreografy z líhně Wima Vandekeybuse. Proč jste zalovila zrovna tam?
Ultima Vez tehdy často hostovala v Divadle Archa, styl Wima Vandekeybuse mě velmi oslovoval. Bylo to něco naprosto odlišného od toho, co jsme znali. Nemělo to ono „zlaté pozlátko“ a krásu například Šmokových choreografií. Byl to život přenesený s celou svojí brutalitou na scénu, pravda na jevišti, která pro mě byla velmi uvěřitelná.

Collective Loss of Memory. Foto: Petr Otta.

DOT504 funguje letos třináctým rokem. Na které jeho období nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na první spolupráce s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou. Jejich díla nebyla povrchní, snažila se poukázat na nějaký sociální jev ve společnosti. Nešlo jenom o krásné tancování, divák odcházel a měl o čem přemýšlet. Holdin Fast, 100 Wounded Tears a pak ještě Collective Loss of Memory jsou stěžejní momenty. Tyto choreografie byly úžasně obsazené a taky divácky nejúspěšnější. Hned na začátku fungování souboru se vytvořila skvělá parta lidí, která byla tím top na české scéně – Lenka Vagnerová, Michaela Ottová, Helena Arenbergerová, Pavel Mašek, Petr Opavský a další.

V té době měl soubor i poměrně stabilní finanční zázemí, díky kterému jste mohla zajistit tanečníkům na nezávislou scénu neobvyklé podmínky.
Sice nebyli oficiální zaměstnanci, kterým bych platila sociální a zdravotní pojištění, ale dostávali měsíční honorář a měli pravidelné tréninky. I díky tomu soubor fungoval, byť jsem mohla zajistit existenci jen čtyřem tanečníkům a ostatní figurovali jako externisté.

Po roce 2012 však nastává v DOT504 jisté tápání či umělecký propad. Čím byl způsoben? Ekonomickou situací souboru, odchodem Lenky Vagnerové?
Všichni si myslí, že to bylo odchodem Lenky. Já si myslím, že se spíše začala umělecky prosazovat i konkurence. Když DOT504 začínal, nebylo tu tolik vyprofilovaných souborů, pouze Nanohach a VerTeDance. Souborů později přibylo, ale peněz rozdělovaných v dotacích ne. Všechno má svůj čas, odchod Lenky tedy vnímám spíše jako přirozený vývoj, logickou touhu se osamostatnit.

Jak se tedy cesta souboru odvíjela dál? Přece jen byla již trochu trnitější…
Tehdy jsem se snažila vydat jiným směrem. Začala mě lákat spolupráce se zahraničními tanečníky. Impuls přišel od Jozefa Fručka, kdy jsme na Collective Loss of Memory uspořádali mezinárodní konkurz. Jozef si dal výzvu na svůj Facebook a přihlásilo se na něj pět set lidí, vybraná stovka se sjela do Prahy a z té se vybrala pětice tanečníků. Nicméně spolupráce se zahraničními tanečníky vyžaduje určité finanční prostředky. Dostávali jsme čím dál menší dotace, což bylo finančně neúnosné. Sice jsem činnost souboru dotovala z příjmů ze studia, ale to nejde do nekonečna.

Proč jste vsadila na tanečníky ze zahraničí, není jich v Čechách dost?
To, že spolupracuji se zahraničními interprety, mi bylo mnohdy vyčítáno. Ale upřímně si myslím, že v Čechách je dobrých tanečníků jako šafránu. Ti výborní účinkují ve více projektech najednou. To není dobře, unavuje to divákovo oko. I umělec se vyčerpává, neboť každý choreograf má jiný přístup a tanečník pak, podle mě, není schopen zahrnout všechny jeho připomínky a zůstává v jedné poloze. Mezi českými a zahraničními tanečníky je navíc výrazný rozdíl v přístupu. Konkurence za hranicemi je veliká, tady nejsou tanečníci tolik draví ani disciplinovaní. Když jsme dělali konkurz na Collective Loss of Memory, tanečníci z ciziny se snažili průzorem mezi sály pochytit, co budou za chvíli tančit, zatímco čeští tanečníci seděli na schodech a povídali si…

Zdá se, jako by Collective Loss of Memory byl zatím posledním výrazným úspěchem souboru. Grantová komise MHMP komentovala žádost DOT504 na rok 2019 vyjádřením: „Poslední roky hledá svůj tvůrčí rukopis a jasné dramaturgické směřování. Souboru DOT504 se stále nedaří navázat na svoje začátky, kdy byla tato company jedna z nejvýraznějších tanečních formací u nás.“ Čím si tento dojem vysvětlujete? Vždyť navazujete na spolupráci s choreografy ze zlaté éry DOT504?
Nedovedu si to vysvětlit. Ale je pravda, že i Jozef Fruček se nyní vyvíjí jiným směrem a více než choreografii se věnuje vyučování svého pohybového systému Fighting Monkey. Poslední společná spolupráce již nefungovala tak, jak měla, a projevilo se to i na výsledné choreografii You Are Not the One Who Shall Live Long. Ale myslím si, že například Family Journey Antona Lachkého je pro laického diváka velmi srozumitelné, osloví široké spektrum diváků. Část lidí však toto představení odsoudila, že není dost umělecké. A co je zase umělecké, je najednou umělecké příliš… Tanec se ale dělá proto, aby na něj lidé chodili. To je jedno z nejdůležitějších kritérií.

Jak se ve vašem vnímání, že tanec se dělá pro lidi, odráží poslední premiéra Score #44 níž Markéta Faustová v recenzi pro TA napsala: „Je to klasický případ do sebe zahleděného umění, které nepočítá s divákem.“ Kde máte tedy toho diváka?
Thomas Steyaert před lety vytvořil Hidden Landscape, což bylo podle mě výjimečné představení. Během těch deseti let se ale velmi změnil a to nemáte šanci poznat, když vám představuje svou vizi nového představení. Přístup jeho tvorby při Score #44 byl velmi specifický, vybral si i specifické typy tanečníků. Celý proces tvorby byl velmi náročný a komplikovaný, ale jak zaznělo v recenzi, divák to nepoznal, nerozklíčoval. I já jsem si při generálních zkouškách připustila, že to není úplně můj šálek čaje, ale říkala jsem si, uvidíme, jak se k tomu postaví ostatní. Soubor nikdy neprovází jen samé úspěchy, občas prostě šlápnete vedle, to je život.

Jak vidíte směřování DOT504 v blízké budoucnosti? Grantová podpora MKČR na rok 2019 nedopadla, podpora Magistrátu je poměrně nízká.
Při studiu jsme zřídili DOT504 Junior, je to taková přípravka osmi až deseti dívek ve věku 10–14 let. Ve spolupráci s režisérkou Monikou Pulišovou připravujeme na konec dubna představení pro děti a rodiče Karlík a továrna na čokoládu. Pojali jsme ho velkolepě i s projekcí, účinkovat bude i jeden herec a zpěvák, hudbu složili Ivan Acher a Martin Konvička. Musím říct, že tým funguje skvěle a jsme na sebe dobře napojení.

Z hlediska směřování je to docela razantní umělecký obrat…
Možná to souvisí i s věkem, ale dostala jsem se po letech do stadia, kdy hodnotím, co vše se událo a jaký to mělo smysl. Při rekapitulaci jsem si uvědomila, že jsem zažila úžasné věci, ale že to období možná již odeznívá a je třeba vzít to z jiného konce. Uvědomuji si, že život není již jen práce a tanec, ale že mám rodinu, vnoučata, na která nemám čas. Přemýšlím, zda vše, co dělám, má nějakou hodnotu a smysl. Na základě tohoto bilancování jsem se rozhodla navrátit znovu k choreografii, kterou jsem na určitou dobu přenechala ostatním, tvůrčí proces mi chyběl. Nedokážu tedy nyní říct, kam to půjde, ale momentálně mě to nesmírně uspokojuje.

Na dětského diváka byla v minulosti směřovaná i inscenace Najděte ostatní!. Tam se klubaly první myšlenky, jak se souborem dál?
Bylo to prvotní představení, na kterém jsem si chtěla koncept tvorby pro děti zkusit a ověřit. Nicméně v této inscenaci účinkovali profesionální tanečníci. Ačkoli bylo určené pro celou rodinu, některé části nebyly směřované až tolik na dětského diváka, ten mohl mít problém některé věci rozklíčovat. Nyní jsme to posunuli na úroveň, kdy děláme představení děti dětem. Myslím si, že se děti snáze ztotožní s představením, když v něm hrají i jejich vrstevníci.

Collective Loss of Memory. Foto: Petr Otta.

Jak se dá sedět na dvou židlích, tedy být majitelkou tanečního studia a zároveň uměleckou šéfkou tanečního souboru?
Obtížně, ale musíte zvládnout oboje. Studio musí šlapat, tam musím napřít veškeré úsilí, neboť přináší finanční oporu, bez které by nemohl fungovat ani DOT504. Vést soubor je ale to, co mě umělecky naplňuje a vnitřně uspokojuje. I když je celý tvůrčí proces vždy velmi náročný a kolikrát si říkám, zda to mám zapotřebí, vždy po premiéře se utvrdím, že ano.

Jste velmi energická a stále plná elánu. Plánujete někde zvolnit?
Neplánuji. Občas si říkám, že bych měla zvolnit, ale neumím to a snad to ani nepotřebuji. Stačí mi dát si den volno, kdy skutečně nic nemusím, ale pak už cítím nutkání něco dělat. To, že se budu doma válet, mě neuspokojí.

Lenka Ottová (*13. dubna 1959)
Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (obor pedagogika a psychologie) a později obor choreografie na Akademii múzických umění pod vedením Pavla Šmoka. V roce 1992 si otevřela soukromé taneční studio Dance Perfect, v roce 1996 založila taneční soubor DOMINO Dance Company, do nějž se rekrutovali nejtalentovanější účastníci kurzů studia. V roce 2006 vznikl na základě získané dotace Magistrátu hl. m. Prahy soubor současného fyzického tanečního divadla DOT504, jehož je zakladatelkou a uměleckou šéfkou.

Témata článku

DOT504Lenka Ottová

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: