Česká taneční platforma: Několik otázek k představení Korekce

Česká taneční platforma: Několik otázek k představení Korekce

Česká taneční platforma: Několik otázek k představení Korekce

Soubor VerTeDance se na České taneční platformě představí s inscenací Korekce, která vznikla jako společné dílo režiséra Jiřího Havelky a sedmi tanečníků. Otevírá ožehavé téma svobody a nesvobody, které vyvolává mnoho otázek. My jsme položili jen čtyři, ale i ty by snad mohly dílo divákům trochu přiblížit. Za VerTeDance odpovídaly produkční souboru a tanečnice Karolína Hejnová spolu s jednou ze zakládajících členek Veronikou Kotlíkovou.
Je inscenace Korekce inspirována nějakým konkrétním příběhem, osudem nebo předlohou jako předchozí site specific projekt Naučená bezmocnost?
Karolína Hejnová:
Korekce vychází z konkrétního omezení skupiny lidí, kteří se postaví do řady a ve stejném rozložení zůstanou po celou dobu představení. Zdánlivě jednoduchý nápad se stal docela silným konceptem – mimo snahu nalézt nové možnosti pohybu navzdory velmi silnému prostorovému limitu nastoluje i sociologickou situaci: Jak komunikovat s někým, jehož přes hlavy ostatních nemohu spatřit? Jak vyjít s druhým, koho mi kdosi nebo cosi určilo za souseda? Jak mohu použít lidi kolem sebe k dotyku s někým, s kým bezprostředně nesousedím?
Myslím, Korekce zcela zapadá do kontextu tvorby VerTeDance – zatímco v Simulante Bande se pracuje s fyzickým omezením způsobeným handicapem, v Naučené bezmocnosti s prostorovým omezením, v Korekci pak s konkrétním pohybově-prostorovým omezením.
Veronika Kotlíková: Za mne osobně je inspirována dost konkrétně vlastní životní zkušeností. Vznikla ze zamýšlení se nad pojmy „svoboda“ a „nesvoboda“, jejichž vnímání, jak se ukázalo, je velmi ambivalentní. Dnes a denně zjišťuji, že se nacházím v situaci, kdy můj pocit nesvobody a současně její přijetí dávají mému životu vlastně hlubší smysl a řád… a naopak, bezbřehost možností, neohraničenost vyvolávají tak trochu pocit osamění, ve kterém se člověk snadno ztrácí. Zároveň je zamyšlením nad naší bezradností, tápáním, obtížností volby v dnešní svobodné společnosti, kde „máme vše, ale to je taky vše, co máme“. V tomto směru navazuje volně na předchozí dílo Naučená bezmocnost, které se dotýkalo tohoto tématu velmi silně, avšak dívali jsme se na ně jaksi úplně z opačného konce. Z toho vznikl i koncept režijního řešení, kdy na rozdíl od předchozího díla, kdy se tanečníci i diváci pohybovali velmi volně po rozsáhlém prostoru podzemních lázní, jsou v Korekci doslova připoutáni na jediné místo.

Korekce pracuje s motivem nehybnosti. Nemožnost pohnout nohama z místa je na jednu stranu omezující, na druhou stranu musí poskytovat nevšední stabilitu. Jak tento neobvyklý stav tanečníci prožívají, svým tělem a svými pocity? Vznikly nějaké nečekané překážky – ať fyzické, nebo mentální –, které bylo třeba překonávat? K. H.: Je to určitě dost atypické představení – vlastně je strašně fyzicky i psychicky náročné a přitom stojíme celou dobu na místě, což zní dost absurdně. Psychicky je náročné proto, že motiv řady ztěžuje orientaci – když se jakoby nic neděje ve vaší části řady, je docela těžké se koncentrovat na to, kdy přijde „váš moment“. Fyzicky je zvláštní mít „přikované“ nohy k podlaze – bojíte se o kolena i kyčle, je to ještě o trochu horší než v lyžákách. Ale zároveň je úžasné, co člověku tyhle magické boty dovolí, všechny možné náklony atd. A o to také v Korekci jde – najít svobodu v nesvobodě, dokázat si i v „železných“ botách užít kousek radosti, překonat sebe sama.
V. K.: Ano, vznikalo – a vzniká – mnoho překážek, všechny, které vás napadnou, plynoucí z nemožnosti odtrhnout nohy z jednoho určeného místa. Je velmi příjemné, že v nás vyvolají pocity, které jsou vlastně tématem představení. Naštvanost z nemožnosti se pohnout, mnohdy absurdnost situace plynoucí z této nesvobody, určenost a až drtivá neměnnost těch nejbližších kolem nás, které jsme si vybrali jen do určité míry a kteří nás občas prostě štvou… ale občas i naopak! Pocit malé euforie, když na chviličku zafunguje propojení mezi jedinci, kteří jsou v řadě velmi vzdálení, pocit sounáležitosti s ostatními, kteří jsou v tom stejně jako my… Ve chvíli, kdy dokážeme skutečnost tohoto omezení přijmout a využít ji ve svůj prospěch, vzniká malé kouzlo. Stojí to všechno poměrně velké fyzické i psychické úsilí, ale není to kupodivu tak špatné!

Inscenace nastoluje mnoho otázek, nad nimiž jste bezpochyby strávili mnoho času. Nacházíte i odpovědi? Co pro vás znamená pojem svoboda?
K. H.:
Necítím se kompetentní uspokojivě odpovědět, je to otázka asi dost širokého rozboru… Když jsme se ale snažili definovat téma Korekce, došli jsme k dvěma charakteristikám – svoboda souvisí s vědomím hranic/limitů a možností volby. Obojí je bytostně obsaženo v konceptu Korekce – limit v podobě připoutání k podlaze a možnost volby –, všechny boty jdou dříve nebo později rozvázat.

V současném tanci ještě není příliš obvyklé, aby inscenace měla jako samostatného člena týmu režiséra, ačkoli soubor VerTeDance si to už vyzkoušel. Jaký má tato pozice vliv na genezi představení, způsob tvorby? Pracuje se na inscenaci jiným způsobem?
K. H.:
V tanci se často pracuje s režisérem jako jakýmsi okem zvenčí, které se na zkoušce objeví tu a tam. U Korekce to bylo jiné – projekt je skutečně autorskou záležitostí Jirky Havelky, přišel s konceptem a učinil všechna podstatná rozhodnutí, takže jeho vliv na genezi projektu je stoprocentní. Je pro mě složité odlišit práci divadelního režiséra od choreografa, protože každý v oblasti autorského divadla má velmi osobitý přístup, často bez ohledu na to, zda je choreograf, nebo režisér. Zdá se mi, že choreograf možná více vychází z pohybových principů a jejich možností, zatímco režisér se snaží vytvořit nějakou situaci a pro ni nalézt odpovídající pohybové vyjádření.
V. K.: Souhlasím, snad jen s dodatkem, že Jirka nečekaně silně akcentoval i kvalitu a charakter pohybu samotného v celé inscenaci v souladu se smyslem jednotlivých scén, což je v případě neverbálního divadla asi dost podstatné… Zároveň se mu, myslím, podařilo podpořit přirozené pohybové vyjádření každého z nás, a tím dát vzniknout určitým charakterům jednotlivých „postav“. Obojí vyžaduje velmi citlivý přístup k věci, který má Jirka, jako podle mého soudu kvalitní režisér, prostě v sobě. Recenzi na představení Naučená bezmocnost čtěte na http://www.tanecniaktuality.cz/vertedance-nove-a-site-specificky/

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: