Česká taneční platforma: Několik otázek k představení Korekce

Je inscenace Korekce inspirována nějakým konkrétním příběhem, osudem nebo předlohou jako předchozí site specific projekt Naučená bezmocnost?
Karolína Hejnová: Korekce vychází z konkrétního omezení skupiny lidí, kteří se postaví do řady a ve stejném rozložení zůstanou po celou dobu představení. Zdánlivě jednoduchý nápad se stal docela silným konceptem – mimo snahu nalézt nové možnosti pohybu navzdory velmi silnému prostorovému limitu nastoluje i sociologickou situaci: Jak komunikovat s někým, jehož přes hlavy ostatních nemohu spatřit? Jak vyjít s druhým, koho mi kdosi nebo cosi určilo za souseda? Jak mohu použít lidi kolem sebe k dotyku s někým, s kým bezprostředně nesousedím?
Myslím, Korekce zcela zapadá do kontextu tvorby VerTeDance – zatímco v Simulante Bande se pracuje s fyzickým omezením způsobeným handicapem, v Naučené bezmocnosti s prostorovým omezením, v Korekci pak s konkrétním pohybově-prostorovým omezením.
Veronika Kotlíková: Za mne osobně je inspirována dost konkrétně vlastní životní zkušeností. Vznikla ze zamýšlení se nad pojmy „svoboda“ a „nesvoboda“, jejichž vnímání, jak se ukázalo, je velmi ambivalentní. Dnes a denně zjišťuji, že se nacházím v situaci, kdy můj pocit nesvobody a současně její přijetí dávají mému životu vlastně hlubší smysl a řád… a naopak, bezbřehost možností, neohraničenost vyvolávají tak trochu pocit osamění, ve kterém se člověk snadno ztrácí. Zároveň je zamyšlením nad naší bezradností, tápáním, obtížností volby v dnešní svobodné společnosti, kde „máme vše, ale to je taky vše, co máme“. V tomto směru navazuje volně na předchozí dílo Naučená bezmocnost, které se dotýkalo tohoto tématu velmi silně, avšak dívali jsme se na ně jaksi úplně z opačného konce. Z toho vznikl i koncept režijního řešení, kdy na rozdíl od předchozího díla, kdy se tanečníci i diváci pohybovali velmi volně po rozsáhlém prostoru podzemních lázní, jsou v Korekci doslova připoutáni na jediné místo.