Česká taneční platforma: Tři otázky pro Ann Van den Broek

Česká taneční platforma: Tři otázky pro Ann Van den Broek

Česká taneční platforma: Tři otázky pro Ann Van den Broek

Soubor 420PEOPLE se na České taneční platformě představí se svým nejnovějším dílem Phrasing the Pain, které vytvořila uznávaná vlámská choreografka Ann Van den Broek.  Nabídka ke spolupráci se 420PEOPLE… Proč jste přijala? Celý můj život, to znamená i můj přístup k práci, je založen na vztazích s lidmi. Řídím se v první řadě tím, s kým nebo kde se cítím dobře. Václava Kuneše jsem potkala na turné s názvem DansClick v Nizozemsku, šlo o komponovaný program Small Hour a mého kusu Co(te)lette. Když turné skončilo, zůstali jsme v kontaktu, občas na sebe někde narazili. Po nějaké době pak Václav přišel s nabídkou ke spolupráci se 420PEOPLE a já od začátku věděla, že to chci zkusit. Dlouhou dobu jsme sice naráželi na problém potkávání nebo spíš nepotkávání se v čase, ale přesto jsem si byla jistá, že je to něco, co mě zajímá. Důvody k tomu byly tři. Za prvé ten pocitový, který jsem už zmínila – chtěla jsem zkrátka vytvořit něco pro Václava a Natašu a jejich soubor. V druhém plánu jsem pak chtěla zažít tvůrčí proces v jiné zemi, mimo Belgii a Nizozemsko, poznat jinou kulturu a společnost. A v neposlední řadě pak šlo o uvážené profesní rozhodnutí – všichni ve 420PEOPLE jsou velice kvalitní tanečníci. A byla jsem strašně zvědavá, jak bude můj styl práce fungovat na tanečnících s jiným tanečním vzděláním, jiným pohybovým stylem, než mají umělci, se kterými běžně pracuji.  Příprava Phrasing the Pain je velmi intenzivní, ať už v rovině fyzické dřiny, nebo práce s emocemi. Všichni ve studiu jsou nuceni ponořit se hluboko pod vlastní slupku. Vyžaduje to od vás jako choreografky spíše zvýšenou schopnost empatie, nebo určitou necitelnost a přísnost?
Rozhodně obojí. Tak je to u mě vždycky – má práce je na jedné straně hodně emocionální, na straně druhé ale staví na chladné matematice, emocí zbaveném analytickém myšlení. Za mou tvorbou vždy stojí protichůdné síly. Při práci s tanečníky používám jakýsi pomyslný radar, který mi pomáhá dobře analyzovat, co je který člověk zač. Když mi tenhle radar například říká, že ten který člověk se schovává za tu a tu masku, snažím se s tím pracovat, zbavit ho té masky a dostat z něj co nejvíc. K tomu je zapotřebí velké dávky empatie, ale také právě přísnosti. Beru to tak, že děláme legitimní práci, kterou je zkrátka potřeba udělat dobře. A každý se s tím musí nějak poprat. Víte, z mé strany taková práce vyžaduje opravdu velkou investici, protože se do těch lidí úplně pohroužím. Aby to ale nebylo špatně pochopeno – dělám to velmi citlivě, vyhýbám se sebemenšímu znásilňování lidských emocí, nesnáším cokoli, co zavání psychologickou masturbací. Zvlášť proto, že já sama nenabízím žádné odpovědi, prostě jen pozoruji, cítím a něco mě pudí k tomu dostat z každého člověka nejvíc, co lze. Také mě zajímají vrstvy. Jsem přesvědčená, že lidé začnou být teprve zajímaví, když se vysvlečou z různých emočních vrstev, které se na ně ve společnosti usazují. Považuji za důležité s takovými vrstvami pracovat. Každému ale dávám svobodu zvolit své vlastní tempo, já jim jen dopomáhám, aby se ponořili sami do sebe a objevili nové věci. Takže ano, musím být hodně empatická a hodně dávat. Na druhou stranu ale žádám hodně nazpět. Když někdo není schopný – ne, počkejte, na tohle já vlastně nevěřím, nevěřím na to, že někdo není něčeho schopný. Spíš lidé nechtějí nebo nejsou připraveni.  Takže, když někdo nechce, což se také stává, pak nedostanu nazpět nic. Beru to i tak, že můj styl a přístup jsou zkrátka, jaké jsou, a potřebuji je uplatňovat a rozvíjet. A pak se samozřejmě v určitých situacích stávám tou nejprotivnější osobou na světě. Například když jsou lidé na sále unavení nebo nejsou ve své kůži. Práce na nikoho nečeká. Je ti špatně? Dobře, tak to dneska odzkoušíš s minimální energetickou investicí – v tom také dokážu být empatická. Ale abych byla spokojená, musím vidět, že jsou lidé, se kterými pracuji, zapálení, že na sobě pracují. To, že je má tvorba silně emocionální, neznamená, že většinu zkoušek strávíme rádoby psychologickými sedánky o tom, kdo má z čeho splín. V tomhle ohledu jsem hodně striktní.  Tématem představení je bolest a ztráta, formálně je pak choreografie založená na rytmu a opakování. Jsou pro vás v tomto ohledu rytmus a opakování nástroji k úlevě od bolesti?
Ano, tématem je bolest. Ale bolestí zažíváme mnoho druhů a já už řadu z nich zpracovala ve svých starších kusech. Ve Phrasing the Pain jde v první řadě o bolest ze ztráty někoho blízkého, ať už ztráty fyzické v důsledku smrti, nebo ztráty skrze nějaké mentální či duševní odloučení – jako když máte pocit, že se vám někdo, na kom vám záleží, vzdaluje. Taková ztráta působí bolest a také nás vede k tomu, že se věci snažíme napravit. Což se ne vždy daří a pak přichází frustrace a vztek. O tom všem je Phrasing the Pain. Co se formy týká, opakování a rytmus jsou dvě odlišné záležitosti. Fakt, že nechávám tanečníky dokola opakovat stejné pohybové sekvence, které se jen pozvolna proměňují, nebo jsou občas narušeny neočekávanou překvapivou změnou, jakýmsi šokovým efektem – to všechno je proto, že jsem přesvědčená, že aby člověk opravdu intenzivně něco vnímal, musí to vidět opakovaně. Pozornost lidského oka se jednoduše rozptýlí, ať už je to proto, že to, co sledujete, je příliš krásné, nebo příliš působivé. Pak se to, co se lidem snažím sdělit, může lehko rozmělnit. Proto jsem tak posedlá opakováním. Když chcete něco sdělit, musíte to neustále dokola opakovat, až v určitém okamžiku lidé pochopí, co to je. Takhle funguji i v osobním životě a samotné je mi toho opakování zapotřebí. Když se na to podíváte zeširoka, opakování je přirozeným procesem, který drží náš svět pohromadě. Učíme se opakováním. Jak jinak se dítě naučí držet hrneček než metodou pokus–omyl? To ale také znamená, že když chcete změnit určitý vzorec chování, musíte proces opakování utnout. A také si uvědomit a připustit, že se pohybujete v rámci nějakého mentálního vzorce. Snažím se říct, že opakování a struktury nejsou nic umělého, ale naopak velmi přirozeného a lidského. Rytmus je pak trochu jiný příběh. Já mám k rytmu až maniakální vztah a je to z několika důvodů. Především, taneční kroky je potřeba počítat, aby pohyb skupiny byl co možná nejvíc sladěný. Rytmus se pak také odvíjí od emocí, kterými se zabývám – rytmus každé z nich je specifický. Je to samozřejmě složitější, netvrdím, že jedna emoce má jen jeden možný rytmus. Tak například vztek může být vyjádřen v pomalém rytmu, jako něco, co probublává pod povrchem. Nebo naopak v rychlém tempu, to je pak už spíš agrese než vztek – agrese je víc vyjádřená, je víc vidět, zatímco vztek se navenek téměř neprojevuje. Agrese má viditelný rytmus, rychlý a hravý, rozhodně ne stálý. Konkrétně ve Phrasing the Pain, především pak ke konci choreografie, hodně pracujeme s houpavým rytmem. Když zažíváme velkou bolest ze ztráty, když jsme opravdu smutní a pláčeme, co dělá naše tělo? Začne se přirozeně kývat. Je to takový přirozený úlevný postup, v jistém smyslu opravdu lék. A je to velice běžná, přirozená věc, všichni to známe. Na tom se krásně ukazuje, že já pracuji s obyčejnými obrazy lidského života, jediné, co s nimi dělám, je, že je podrobuji matematické analýze a na jevišti je pak ukazuji jakoby pod lupou. 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: