Charlotta Öfverholm je švédská tanečnice, choreografka a pedagožka, která již po několik let spolupracuje s českými tanečníky a skupinami, jako je Jan Kodet, Farma v jeskyni nebo VerTeDance. V listopadu se vrací do Prahy, aby si zatančila v novém projektu VerTeDance Traces a představí zde i svou „one-woman show“ Lucky. Na konci října jsem se s ní setkala ve Stockholmu, abychom si popovídaly, mimo jiné o jejím vztahu k české scéně současného tance, umění a o rozdílech mezi švédským a českým tancem.
Dnes jste se vrátila z Prahy do Stockholmu. Na čem právě teď pracujete?Právě teď pracuji s Farmou v jeskyni, která pořádá festival ke svému dvanáctému výročí. Jsem s nimi v kontaktu již od roku 2005, kdy mne Viliam požádal, abych vedla pro skupinu workshop. To vedlo k evropskému projektu, v jehož rámci jsem vystoupila na festivalu Farmy s představením Kódy života – The Last Forecast a LYNN. Velmi si vážím jejich práce. Minulý rok se jim konečně podařilo hrát Čekárnu v Žilině, kde právě sbírali materiál a rozhovory pro tuto inscenaci, a Eliška – jedna z protagonistek – byla zrovna těhotná. Tak mě požádali, abych ji nahradila. Teď se bude hrát Čekárna znovu v Praze a já s nimi znovu vystoupím. Hned poté začnu zkoušet s VerTe nové představení Traces. Máte alespoň trochu představu, o čem bude toto představení, přestože jste ještě nezačali zkoušet?
No, nejdřív bych vám řekla něco o tom, proč spolu děláme tento projekt. Nejprve jsem pro VerTe vytvořila duet Found & Lost v roce 2011 a to bylo velmi silné. Myslím – doufám –, že to bylo silné i pro ně a že se na tom naučily něco nového. Teď mě znovu požádaly, abych pro ně vytvořila nové představení k jejich desátému výročí…
Ano, český současný tanec nyní slaví mnoho výročí…Ano, a já vlastně také: příští rok oslavím dvacet let se svou skupinou Jus de la vie a letos je to třicet let, co tančím! Takže, když mě VerTe požádaly, abych pro ně vytvořila choreografii, řekla jsem: „Radši bych si s vámi zatančila!“ Začaly hledat choreografa, který by pro nás něco vytvořil, ale neměly štěstí. Pak se mne zeptaly, jestli bych o někom nevěděla… a mě napadl Joseph Tmim, se kterým jsem pracovala před šestnácti lety v Berlíně. Od té doby jsme zůstali v kontaktu a pracovali na menších projektech. VerTe ho oslovily a on řekl: „Ano.“
Myslím, že jeho „fyzikalita“ bude VerTe vyhovovat. A také je velice vtipný, ale s hloubkou. To se mi na něm líbí. Máte na mysli, že jeho představení jsou vtipná?
Nevím, jestli jsou jeho představení vtipná pro všechny, ale pro mě ano. Ale hlavně on je vtipný člověk. V životě jsem se tolik nesmála, jako když jsem pracovala s ním. Myslím, že mám stejný smysl pro humor… Vlastně si nemyslím, že jeho představení jsou příliš zábavná podívaná, tedy humorná. Je tam sice humor, ale je dost temný. Jsou hlavně velmi fyzická – taneční. A protože Veronika (Kotlíková, pozn. red.) i Tereza (Ondrová, pozn. red.) jsou skutečně tanečnice, tak myslím, že to bude fungovat. A bude to skvělé! Temné, vtipné a fyzické. Znáte již hudbu izraelských skladatelů, na kterou budete tančit?
Ještě jsem ji neslyšela, ale dokážu si ji představit, protože znám jejich tvorbu obecně. Je to velmi zemitá hudba – a to se mi moc líbí. Sledujete izraelský současný tanec?
Hodně cestuji, takže vím, co se děje ve světě, i když Izraelci tolik nejezdí do Švédska. Myslím si, že izraelský tanec je úžasný právě proto, že je tak fyzický, skoro animální, víte, co myslím… to mám ráda. Spolu s Traces uvedete svoji novou show Lucky – bude to česká premiéra. Kde a kdy proběhla světová premiéra?
Premiéra proběhla v květnu ve Stockholmu. Ale od té doby jsem to nehrála, takže si to budu muset zrekapitulovat a znovu se dostat do formy. Je to one-woman show a dělám toho tam opravdu hodně. Co pro vás Lucky znamená?
Lucky je o tom, že všechny ty těžkosti, kterými v životě musíme projít, jsou vlastně něco dobrého. Že máme štěstí, protože jsme naživu. Je jednoduché podívat se na druhé a žárlit, protože oni mají všechno. Je to o štěstí, jakým jsou pro nás zkušenosti, o štěstí být tady.
V procesu tvorby jsem hodně pracovala s tématem smrti, s faktem, že všichni jednou zemřeme, a co vlastně smrt znamená. Zkoumala jsem smrt z různých úhlů pohledu, rozličných náboženských filozofií – co se podle nich stane, když zemřeme: reinkarnace, další životy, anebo nebo jen tma. Teď je ta show více oslavou života, o tom být tady a teď.
V této show používáte i vzdušnou akrobacii na laně. Zapojujete často prvky nového cirkusu do svých choreografií?No, často ne. Ale je to něco, co bych se chtěla více naučit a zapojit to do svých představení. Asi jsem je začala používat i proto, že mě hodně bolely kyčle, tak jsem začala více používat paže a další části těla, které byly silnější. Ale také se ráda jednoduše učím nové věci. Změnila jste Lucky od jeho premiéry?
Vždycky něco měním, baví mě to. Například Pas de deux sans toi, jiné představení, které jsem hrála v Praze před dvěma lety, pořád hrajeme a já ho neustále tvaruji a vyvíjím. Také jsme na scéně jen dva, takže to jde. To tu show udržuje naživu. Základ je ale stále stejný.
Uvidíme, co se s Lucky stane! Ale mám opravdu radost, že může být součástí programu, který jsme nazvali Traces/Lucky. Chtěla bych se teď vrátit zpátky na začátek a zeptat se, jaké byly vaše první kontakty s Českou republikou a jak tento vztah pokračoval?
Musím říci, že musím Praze poděkovat: dala mi mnoho krásných vazeb a jsem šťastná, že to i nadále pokračuje. Poprvé jsem byla v Praze v roce 1999, když jsme tam vystupovali s DV8. Před premiérou jsme tam dva týdny pracovali, Praha byla tehdy úplně jiná, pořád hodně „východní“. Teď se totálně proměnila. Již tehdy se mi tam ale moc líbilo.
Později, během let, kdy jsem pracovala v různých skupinách, jsem se spřátelila s Janem Kodetem – potkali jsme se v Německu. Když jsme odjížděli ze Stadtheateru do světa, řekli jsme si, že spolu jednou vytvoříme představení. V roce 2004 měla premiéru Lola a Mr. Talk a stal se z toho velký hit. Hráli jsme to tři roky v Praze, a já jsem dokonce byla nominována na cenu Thálie, která byla jinak jen pro baleríny! Když jsme hráli v roce 2005 v Divadle Archa, přišel ke mně po představení Viliam Dočolomanský, který se mnou chtěl začít spolupracovat. Vznikl mezi námi dlouhotrvající pracovní vztah. Společně jsme se účastnili evropského projektu, který měl propojit umělce z různých zemí. Já jsem se měla inspirovat Českou republikou a českým uměním a na základě toho vznikla má inscenace Kódy života – The Last Forecast. Je jakousi studií o tom, co se stane se zemí, která je osvobozena z diktatury.
Myslím, že mě nejvíce inspirovalo postkomunistické prostředí: jak se země mění, co se stane s lidmi, kteří byli celý život kontrolováni a najednou nejsou – možná nemají prostředky, jak být skutečně svobodní. Jaké to bylo žít ve strachu, bez možnosti komukoli věřit, a najednou být s každým kamarád. Dělala jsem rozhovory se spoustou lidí, byl to velmi zajímavý proces. Hráli jsme to v Praze, Žilině i ve Stockholmu. Později mě oslovily VerTeDance a já vlastně ani nevím, jak se ke mně dostaly. Několikrát mě také Jan Žurek pozval na festival do Olomouce. Moje inscenace Pas de deux sans toi, Youwilldieandu2 a Found & Lost zde měly premiéru. Velice si vážím Jana Žurka a jeho práce na festivalu Divadelní Flóra. Stali jsme se dobrými přáteli. Takže českou taneční scénu sledujete již několik let. Můžete říct, jak se za tu dobu vyvinula, proměnila? V čem je odlišná od té švédské?
Ráda bych spíš mluvila o scénickém umění obecně. Zdá se mi, že divadlo a scénické umění vůbec hrají v České republice velmi důležitou roli. Možná to má původ v těžkých dobách komunismu: umění bylo jediným světem, kde mohl člověk být svobodný. Lidé v České republice chodí do divadla: do malého divadélka někde za městem, do opery, do Národního divadla… a i v úterý je vyprodáno! Tady do tak není. Na švédské nezávislé scéně je tak pět, šest choreografů, kteří mají dobrou podporu a opravdu se mohou věnovat své práci. A jsou to titíž lidé už hodně dlouho. Tanec jako takový je zde velmi uhlazený, čistý. Ne moc emocí. Myslím, že tu máme velice dobré tanečníky. Máme tu také hodně konceptuálního umění, konceptuálního tance. Ve světě divadla se začínají různé umělecké druhy prolínat: činohra, tanec, pantomima, cirkus. To se mi velice líbí. To jen tak pro shrnutí švédského tance… Ale samozřejmě nemusím být úplně objektivní, jsem také jedním z bojovníků o peníze a prostory ve Švédsku. Moje vlastní práce je více expresivní, a to je možná ten důvod, proč mě to táhne do České republiky. Myslím, že moje díla zde fungují. A také v Jižní Americe. Čím to, že jste se ve své tvorbě odpoutala od „švédského“ tance?
Nemyslím, že bych se vyloženě odpoutala. Ale je pravda, že po dvou letech studia tance v Göteborgu jsem odjela do New Yorku, kde jsem pokračovala ve studiu a práci. Poté jsem pracovala různě po Evropě, takže jsem byla mimo Švédsko skoro 18 let. Ale teď je tu má základna, můj domov. Mám tu kořeny a rozhodně i publikum. Myslím, že jsem tu potřebná, ale jak už jsem řekla, v umění je potřebné všechno.
Jak funguje finanční podpora umění ve Švédsku? Projevila se zde krize?Umění je z většiny podporováno státem a městem. S krizí vlastně podpora neklesla, ale ani nebyla navýšena. A teď je tu víc umělců a všechno víc stojí, takže by to bylo namístě. Ale myslím, že Švédsko přežilo krizi velice dobře. Jaký je váš názor na taneční kritiku?
Hmmm, jsem samozřejmě šťastná, když si můžu přečíst dobrou kritiku, ale taky mě hodně mrzí, když si přečtu o své práci – o sobě něco špatného, zvlášť, když je z článku jasné, že autor si o tom představení nic nezjistil. Takže jsem se rozhodla, že už kritiky číst nebudu. Naučila jsem se to od Lloyda Newsona, ředitele DV8. Ten nečte kritiky NIKDY.
Ve skutečnosti jsem ohledně kritiky rozpolcená. Samozřejmě, že když děláte umění, které je veřejné, musíte být připravena kritiku přijmout. Ale nevytvářím deset choreografií ročně, možná tak dvě větší díla. Každé z nich je pro mě důležité, dávám do nich srdce a duši, pak je velice těžké přijmout špatnou kritiku. Myslím, že je velmi důležité, aby byli taneční kritici vzdělaní, aby znali tanec, jeho historii a aby si dopředu zjistili něco o díle, na které se chystají. Pak se z kritiky můžete něco naučit.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?