„Chceme být inkubátorem myšlenek, divákem je pro nás kdokoliv,“ říká Lucia Kašiarová k 10 letům Hybaj ho!

Lucia Kašiarová. Foto: Archiv Studia Alta.

Autor Josef Bartoš

Hybaj ho! se profiluje jako festival slovenského performativního umění. Co vás k jeho založení vedlo?
Dnes se zdá, že Slováci jsou v Čechách od nepaměti. Ale když jsme festival v roce 2007 zakládali, tak to nebyla ani zdaleka pravda. Smysl to pro mě mělo hlavně ve dvou rovinách: jednou linií bylo pozvat Slováky a představit jejich tvorbu, druhou pak možnost prezentovat je na jednom místě v uceleném formátu. První ročník tak měl jednoduchý cíl: potkat se. A protože reakce diváků i odborné veřejnosti byly pozitivní, rozhodli jsme se vytvořit pravidelnou akci, která se opakuje každý druhý rok.

Na stránkách uvádíte, že se jedná o 10 ½. ročník? Proč?
Desátý ročník se měl konat minulý rok, nicméně kvůli pandemii se realizoval pouze v on-line podobě, a to ještě velmi zredukované. Tím, že jsme měli festival už připravený, přišla nám škoda ho nakonec nerealizovat. Proto jsme se letos rozhodli, že to riskneme, i když to dlouhou dobu vypadalo beznadějně. Smyslem tohoto ročníku je realizovat veškerý program živě. Jde nám o reálné setkání diváků i umělců, což by mělo být smyslem jakéhokoliv festivalu.

Proč jste se rozhodli pro formu bienále, tedy konat festival jednou za dva roky? To není úplně běžná praxe ve světě tance.
Původní formát byl takový, že jeden rok přijeli Slováci do Čech a druhý rok Češi zavítali na Slovensko. Pak se z toho ale stalo bienále v Čechách. Navíc slovenská produkce tenkrát nebyla příliš bohatá, a i proto se nám zdálo nereálné sestavit kvalitní program každý rok.

Slovenských tanečníků je na české scéně dneska hodně. Myslíš si, že na tom mají svůj podíl i aktivity festivalu?
Troufám si tvrdit, že ano. Slováci tu žili a pracovali, ale nějaký úzký networking mezi těmito dvěma zeměmi neexistoval. Slovensko spolupracovalo s Rakouskem a Česko naopak s Německem. To, co nám dnes připadá jako automatické, byla dříve spíše rarita. Ta dnešní kulturní mobilita mezi Českem a Slovenskem mi připadá fantastická, obě strany se vzájemně motivují a zpestřují zdejší uměleckou scénu.

Sleduješ aktuální slovenskou scénu?
Snažím se a velmi mě to baví. Slovenská scéna je totiž znovu velmi aktivní a myslím, že by se ta česká od ní mohla opět učit. V posledních letech zejména díky Fondu na podporu umenia slovenský tanec rozkvétá, je velmi různorodý, aktivní, spolupracující s dalšími uměleckými žánry. Zároveň fond podporuje nejenom vznik produkcí, ale také rezidence, vzdělávání, stipendia, výzkum, což bohužel v Čechách není zrovna prioritou. A myslím, že to má na zdejší scénu velký dopad.

Stojí právě na těchto idejích i Studio Alta, jehož jsi uměleckou ředitelkou?
Ano. Alta ani v koroně nepřestala pracovat, protože práce za zavřenými dveřmi je stejně důležitá jako ta pro veřejnost. Naším záměrem je vytvářet podhoubí kreativity, být inkubátorem myšlenek. Ne vždy to musí být funkční ani divácky úspěšné, to není náš cíl. My chceme provokovat, aby lidé zkoušeli, testovali, hledali nové cesty a dostávali se do slepých uliček.

Láká tě, že by ses vrátila zpět na Slovensko?
Ne. Já se cítím doma v Čechách. Slovenská kultura mě velmi zajímá a budu ji podporovat určitě dále. Zároveň si myslím, že je prospěšné, aby ji pozoroval někdo zpovzdálí. Aktuálně zasedám v komisi zmíněného fondu a myslím, že ten nadhled mi v práci velmi pomáhá. Lidé, kteří v slovenské realitě pracují dennodenně, mohou snadno různé věci přehlédnout.

Pojďme teď k letošnímu programu Hybaj ho!. Oznámili jste, že se bude konat živě – jak to bude probíhat? Kolik lidí se bude moci akcí účastnit? Přece jenom omezení stále nejsou kulturním akcím úplně nakloněná.
Vím, že to může být navenek zmatečné, protože ta nejistota provází i nás. V tuto chvíli je na programu každé ráno pohybová lekce, kam může přijít opravdu kdokoliv, není to omezené zkušeností. Následně chystáme společnou meditaci a oběd, na který navazuje blok tak zvané sdílené praxe. Umělci zde budou sdílet proces vlastní tvorby, například jaké strategie při přípravách díla použili, co jim nakonec v představení zůstalo, jaké otázky se během tvorby vynořily a podobně. Každý z nich má absolutní volnost a může zvolit jakoukoliv formu. Den pak uzavírají dvě představení, jedno se odehraje na zahradě a druhé uvnitř. Venkovní bude otevřeno pro veřejnost s antigenním testem a to v interiéru bude určeno zejména pro odbornou veřejnost. Pokud se něco do té doby v rámci hygienických pravidel změní, tak umožníme vstup i veřejnosti, ale to záleží na rozhodnutí vlády.

Povinnost antigenního testu však zůstává pro všechny.
Ano. Myslím si, že bychom se tomu nevyhnuli, i kdybychom změnili termín festivalu. A i když někteří mohou mít pocit, že je to nesmysl a omezování přístupu ke kultuře, bohužel to tak je a my se tomu musíme přizpůsobit, pokud chceme hrát živě. Jestliže to opravdu někdo chce zažít naživo, má tu potřebu a vnitřní pnutí, tak si na ten antigen zajde. Koneckonců to není nic hrozného.

Zároveň tím chceme vyslat vzkaz vládě a ukázat, že umělecké organizace, tvůrci i diváci jsou připraveni v nové realitě a nových podmínkách fungovat, když to bude nutné.

Jaký je váš dramaturgický záměr kromě akcentu slovenských umělců?
Každé z plánovaných představení je velmi odlišné. Důvodem je právě proces tvorby i osobnost tvůrce. Abychom tuto širokou paletu přístupů mohli divákům nabídnout, každý den věnujeme jednomu představení. Z toho vznikly i formáty jako psaní deníků nebo meditace, protože právě touto praxí došel k výsledku sám tvůrce. Chtěli jsme dát divákům šanci dozvědět se, co všechno může dané představení znamenat. Není to jenom o tom sednout si do hlediště a podívat se na výsledek. 

Na jaké publikum přesně cílíte? Přece jenom taková dramaturgická linie asi není pro všechny.
Divákem je pro nás kdokoliv. Festival se odlišuje už jen tím, jak my organizátoři o umělecké tvorbě a její funkci přemýšlíme. Nechceme dělat festival, který je jenom pro zábavu. Naším záměrem je, aby se člověk zamyslel, aby byl překvapený, aby pocítil stejnou nejistotu, jakou zažívá umělec. Je to vlastně prostor společného sdílení a zároveň ujištění, že v těch nejistotách není sám.

Zaměření na proces versus zaměření na produkt je téma debat v umění již dlouho. Jak toto nahlížíš ty?
Považuji za důležité, aby na konci procesu vznikl nějaký tvar. Zároveň se ale domnívám, že je třeba zamyslet se také nad tím, co nás k němu vedlo. Když divákovi samotný proces nenabídneme, tak má k dispozici jen osekanou verzi. Pokud ho ale přizveme do našeho světa, aby s námi sdílel tu cestu, jeho zážitek pak bude bohatší, mnohovrstevnatější. Není dobré tyto dva aspekty od sebe oddělovat.

Je to vlastně o nabízení nových možností.
Ano. Akorát to není úplně nové, ale spíše jde o zpřítomňování toho, co jsme si doposud neuvědomovali. I proto vynakládáme hodně energie na to, abychom zachytili moment, kdy se člověk něčemu otvírá. Naším záměrem je pomoci mu nový zážitek uchopit a nasměřovat ho, aby si ho sám pojmenoval. Nejsme to my organizátoři ani umělec, on sám si musí říci, co ho na dané věci zajímá. Jde o způsob myšlení a otevřenost k novým vjemům. Je to neustálá péče.

Vnímáš během těch uplynulých deseti ročníků nějaký posun právě díky této práci s publikem?
Ano, velmi intenzivně. Lidé totiž začali vnímat, že umění je přístupnější, že je to něco, co může sám divák dotvářet, interpretovat, zasazovat do kontextu.

Jaké jsou vyhlídky do budoucna?
Zda budeme pokračovat, to ještě nevím. Pokud ano, tak bych se ráda více opřela o performativní programovou linii, která by se měla výrazněji zaměřit právě na performance, hraniční žánry a audiovizuální umění.

Proč ta nejistota ohledně dalšího pokračování?
Důvodů je více. Festival má za sebou už deset ročníků, vzniká Slovenská taneční platforma a propojení mezi Českem a Slovenskem už je dávno stabilizované. Kladu si proto otázku, zdá má Hybaj ho! v dnešní době ještě co nabídnout. Pokud si na tu otázku dostatečně odpovím, budu v tom pokračovat. Pokud ne, raději toho nechám.

Lucia Kašiarová

Zakladatelka pražského kulturního centra Studio Alta, které je určeno pro nezávislé umělce z České republiky i zahraničí v oblasti tance, nového divadla, performance art, cross over, sociálních projektů atd. Její umělecká práce je širokospektrální, vybírá si umělce, kteří jsou otevření bádání a umění považují za cestu k poznání a budování zdravé společnosti. Je ředitelkou festivalu slovenského současného tance Hybaj ho!, členkou dramaturgické rady České taneční platformy, grantových komisí v oblasti živého umění u nás i na Slovensku, členkou správní rady Vize tance. Podporuje domácí i zahraniční uměleckou tvorbu lidí, kteří upřímně hledají cestu k sebepoznání a reflektují svět, ve kterém žijí. Formu umění chápe jako prostředek k osobnímu prožitku, který motivuje společnost k sebereflexi a osobní aktivitě.