„Chci ukázat, že tanec není mimozemská profese,“ říká Alla Kovgan, režisérka dokumentu o Cunninghamovi

Autorka oceňovaného dokumentu Cunningham Alla Kovgan tvrdí, že během práce na snímku dokázala pocítit, čím si slavný choreograf v životě procházel. Film z roku 2019 bude mít českou premiéru v sobotu 5. června v rámci Festivalu tanečních filmů. Kovgan se při této příležitosti pro Taneční aktuality rozpovídala o tom, proč byl Cunningham často deprimovaný, co ji přimělo snímek natočit ve 3D a proč si myslí, že tanec se týká nás všech.

Alla Kovgan. Foto: archiv.

Alla Kovgan. Foto: archiv.

Dokument původně vyšel ke stému výročí narození Merce Cunninghama. Jednalo se
o zakázku?

Nejednalo. Na filmu jsem začala pracovat v roce 2011, původně měl vyjít mnohem dříve než k výročí Merce Cunninghama. Tanečními projekty jsem se už zabývala asi 20 let a vždy mě zajímaly nové technologie. Viděla jsem film ve 3D o Pině Bausch a cítila jsem, že tato technologie má tanci co nabídnout. Filmovým tvůrcům je často vytýkáno, že tanec zplošťují. Díky 3D ale můžete skutečně pocítit prostor. Chtěla jsem něco takového vytvořit a přemýšlela jsem o různých choreografech. Pak mě napadlo, že 3D technologie a Merce Cunningham by mohla být dobrá kombinace, zejména proto, jak pracoval s prostorem. Přemýšlela jsem o tom už dříve, ale měla jsem pocit, že film o Cunninghamovi nemohu natočit. V choreografiích mívá na 60 tanečníků, kteří se pohybují v různých směrech. Myslela jsem, že bych nezarámovala jediný záběr. Jeho práce jsou totiž spíše o vztahu mezi tanečníky navzájem
a mezi prostorem, nikoliv o jednotlivcích. Doufala jsem, že 3D technologie to dokáže zachytit.

Myslíte tedy, že 3D technologie byla nezbytná pro zaznamenání hloubky pohybu?

Mým přáním bylo nezůstat u pouhého zachycení pohybu. Chtěla jsem zaznamenat Mercovy ideje. Jeho příběh jsem chtěla odvyprávět skrze jeho tvorbu. Mnohé dokumenty popisují umělcův životopis: kdy se narodil, kam chodil do školy, co dělali jeho rodiče.
O Cunninghamovi vzniklo již 18 filmů a všechny obsahují biografická data. Neříkají ale nic
o tom, co choreograf ve skutečnosti dokázal. Tanec je pomíjivý. Pokud jej nezachytíte na kameru, často prostě zmizí. U některých domorodých národů se tanec předává z generace na generaci. V západním světě tento účel plní například taneční instituce. Ale ne každý moderní choreograf za sebou nějakou instituci má. Chtěla jsem zachovat Cunninghamův odkaz
a myslím, že 3D technologie velmi pomohla přeložit jeho taneční jazyk do toho filmového.

Četla jsem, že ve vašem dokumentu není tolik dialogů a „mluvících hlav“, jak bývá zvykem. Chtěla jste zde nechat promlouvat pohyb?

Chtěla jsem komunikovat skrze Cunninghamovo dílo. Svou práci nezačínal pocitově, například na základě pocitu z hudby. Začínal vždy otázkou týkající se fyzična. Chtěl totiž zbavit mysl všech klišé, protože člověk je bytost zvyku. Neustále opakujeme to, co už známe. On chtěl takto přinutit svou mysl pracovat odlišně. Proto snímek není o mluvení, ale o konání.  

Cunningham.

Takže žádné historiky nebo kritiky ve filmu neuvidíme?

Chtěla jsem mít ve filmu Johna Cage a Roberta Swinstona, kteří spolu s Mercem Cunninghamem založili taneční skupinu. Kritika je velmi důležitá a myslím, že někdy dokonce stojí za kariérou umělců, ale často jejich život interpretuje a tomu jsem se chtěla vyhnout. Kritici ve filmu vystupují jako ti, kteří pokládají otázky.

Měla jste přístup k Cunninghamovým archivům. Objevila jste v nich něco, co jste o něm nevěděla?

Cunningham natočil sám sebe, jak hovoří o tanci na hotelovém pokoji. Nevím, jaký to mělo účel, ale byl to ten nejlepší zdroj, protože jsem mohla naslouchat tomu, co si myslel. Mluvil jen sám k sobě, k nikomu jinému. Pak jsem měla ohromné štěstí mít po svém boku pamětníka Davida Womba. S Mercem se setkal v roce 1950, zemřel v roce 2017. Velmi jsme se sblížili. Měl malé kartičky, kam si sepisoval vše, co se Merceovi přihodilo od roku 1950, a dal mi je k dispozici. Toto byly dva mé hlavní zdroje.

Proč jste se rozhodla mapovat právě první tři dekády jeho kariéry?

Zajímalo mě období mezi lety 1942 a 1972. Tehdy Merce nebyl slavným umělcem, ale trpícím newyorským tanečníkem. Film je spíše o tom, jak se Merce stal Mercem. Každý si ho pamatoval jako starého muže. Byl slavným choreografem, ale téměř se zapomnělo, že byl také výjimečným tanečníkem. Byl například skvělý ve skocích. Když ve čtyřiatřiceti o svůj geniální skok přišel, byl neskutečně zničený. Ale jedním z jeho rysů byla schopnost stále pokračovat. V této době byl na vrcholu svých fyzických schopností, ale pro publikum tancoval devětkrát do roka. Často z toho byl deprimovaný. Když mu bylo pětačtyřicet, mohl vystupovat, jak často chtěl. Zkoušel všechno, pil různé koktejly, ale na jevišti už nedokázal to, co ve třiceti. Běžné publikum nechápe, co tanečníci každý den dělají a proč to dělají.

Změnil se v průběhu práce nějak váš pohled na něj?

Když jsem s projektem začínala, vnímala jsem ho spíše jako chladného matematika s velmi zajímavými metodami. Během práce jsem se o něj ale začala zajímat jako o lidskou bytost. Mým cílem bylo zjistit, kým byl.

Alla Kovgan. Foto: archiv.

A zjistila jste to? Znáte nyní Merce Cunninghama jako člověka?

Každý má nějaké tajemství, asi o nikom nelze říct, že ho znáte na sto procent. Řekla bych, že se do něj teď mohu vcítit. Úlohou nás filmařů je být empatický s hrdiny našich příběhů, ať už se jedná o slavného choreografa, nebo někoho, kdo vám chodí uklízet byt. Je nutné pochopit, jak protagonista filmu přemýšlí, jinak by to bylo velmi povrchní. Takže bych řekla, že jsem se dokázala vcítit do toho, čím si procházel.

Říkáte, že mainstreamové publikum tanec nechápe. Může jej částečně pochopit skrze váš film?

Já ani nechci dělat filmy pouze pro taneční komunitu. Myslím, že na snímek se může podívat skutečně každý, zejména proto, že každý z nás disponuje tělem. Tancujeme všude, tanec, akce a fyzično jsou součástí každodenního života. Dokud se pohybujeme, jsme naživu. Když budete v parku sledovat lidi, jak běhají, každý z nich to dělá jiným způsobem. Prozradí to mnohé o jejich osobnosti. Sami sobě vytváříme choreografii pokaždé, když přecházíme silnici. Chci tanec zpřístupnit lidem. Chci ukázat, že to není mimozemská profese, kterou nikdo nechápe.

Jak jste se vy osobně dostala k tanečnímu filmu? Vím, že jste se dříve tancem nezabývala.

Hrávala jsem ping-pong, v něm bylo vlastně docela hodně choreografie (smích). Když jsem se přestěhovala z Moskvy do Spojených států, mluvila jsem velmi plynně anglicky. Ale měla jsem veliký problém psát v angličtině scénáře, proto mě napadlo pracovat s tanečníky. Takže mě k tanci přivedl tento handicap. V hollywoodských filmech 30. let měla každá postava nějaké důležité gesto. Dnes může Angelina Jolie létat a Natalie Portman se může stát balerínou. Technologie mohou udělat pro kinematografii skvělou službu, ale zároveň vytlačují fyzično.

Chtěla byste něco vzkázat českým divákům, kteří budou mít v sobotu šanci poprvé zhlédnout váš dokument?

Jsem z východní Evropy a my Východoevropané máme odlišnou citlivost než lidé ze západní Evropy. Já naši citlivost miluji, je v ní mnoho mystiky. A Merce byl v mnoha ohledech mystický a záhadný. Doufám, že lidé na promítání dorazí navzdory pandemii, protože tento film je nejlepší zhlédnout ve velkém formátu. Zvu všechny, aby přišli, byli otevření a užili si to.

 

Celovečerní dokument Cunningham americké režisérky ruského původu Ally Kovgan, který vznikl ve velké mezinárodní koprodukci, uvede Festival tanečních filmů jako českou premiéru. Dokument věnovaný jednomu z největších choreografických vizionářů – Merci Cunninghamovi – přináší unikátní, i dosud nezveřejněné dobové záběry. Mapuje evoluci techniky a estetiky od 40. do 70. let minulého století a také jeho spolupráci s hudebním inovátorem Johnem Cagem a výtvarníkem Robertem Rauschenbergem.

 

Témata článku

Alla KovganCunningham

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2021

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5
6
7
8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23
24
25 26 27
28 29 30 1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: